Aporie, neřešitelný a do slepé uličky vedoucí rozpor mezi dvěma relevantními, leč protichůdnými názory, myšlenková hříčka předsokratika Zénóna z Eleje (znáte to, třeba hádanku o želvě a Achillovi), slouží jednomu z nejzajímavějších slovenských (nejen) jazzových kytaristů jako koncepce dvojalba rozděleného na část akustickou a elektrickou. „Dialektiku“, tedy v původním antickém smyslu umění vésti diskusi za účelem poznání, ovládá Miloš Železňák samozřejmě v obou polohách brilantně. A ještě si zpestřuje výrazové prostředky epizodními vstupy bendža či kytary bezpražcové. Ostatní už záleží jen na osobním vkusu nebo momentálním rozpoložení posluchače. Teď a tady, já osobně fandím želvě. Více mi imponuje pestrý, volnější, rozvážnější, harmonicky bohatý, a přitom melodicky přehledný až „chytlavý“ obsah disku akustického. Železňák tu do působivé suity provázal skladby pro sólovou akustickou kytaru, nahrávky s rytmikou i aranžmá s houslovým triem (skladba Dychtivý). Což ovšem neznamená, že by si Achilles vedl špatně. I když želvu, jak známo, nedožene. Druhý disk se šťavnatým elektrickým jazzrockem klasického střihu, v power triu s baskytaristou Adamem Hudcem a bubeníkem Jozefem Raganem, jiskří vitalitou a nápady. A přímočařejší, „jednodušší“ je elektrický repertoár jenom zdánlivě. To, když pro strhující groovy a energii přeslechneme jemnější nuance kompozic. Navíc, jak známo, i když Achilles želvu nedožene, snadno ji předběhne.
Mimochodem, možné posluchačské vodítko ke vnímání skladeb nabízí jejich názvy, tvořené téměř výhradně přídavnými jmény: Otrlý, Súmerná, „nepřídavná výjimka“ Štych atd. (disk Apória Akustika) resp. Předurčený, Vyloganý, Akotaký… (disk Apória Elektra). K dojmu výjimečnosti dvojalba nikoliv nevýznamně přispívá obal, kdy i 2CD vychází ve velké gatefold (rozevírací) obálce pro 2LP, navíc s patřičně rozměrným bookletem.
Apória je bezpochyby Železňákův majstrštyk.