Písničkářský a herecký přístup se u Miloslava Königa (Divadlo Na zábradlí) dobře potkaly, až znásobily. Písničkář je samozřejmě vždy také vypravěčem a svým způsobem i komediantem v původním smyslu slova. Ale aby opravdu důvěryhodně podal i záměrně přepjaté, afektované momenty, chce to herecký talent. S ním pak může vyzpívat i texty jako „lehám si do trávy, zubama do hlíny / žeru tě, zemičko, matičko bez viny“ (Krysa). S odpovídající pěveckou dramatičností, a nevyzní to křečovitě ani trapně. Ostatně nejde o samoúčelné naturalistické výjevy a výlevy, každá píseň má zajímavou pointu. Třeba Mouchy: „A až mě sežerou, pudou po jinym / já zůstávám / mouchy dobrou“, je svérázné zpracování pocitu rezignace ve stylu idiomu mouchy, snězte si mě. Nebo obecně platný, byť v ich formě podaný vhled Pýcha: „Možná že má pýcha / se chytře převlékla do soucitu (…) možná že má pýcha / mě krmí dobrým masem.“
O autentičnosti autorových pocitů by přitom neměla vzniknout pochyba. Miloslav König uvádí, že písně píše dle svých deníkových záznamů. Inu, asi každé přemýšlející bytosti se občas honí hlavou naturalistické výjevy až šílenosti.
Hudbě prospívá i minimalistická (co do funkční jednoduchosti, nikoliv žánru) instrumentace podomácku pořízené nahrávky. Jen autorova kytara, piano, něco ambientní elektroniky či ruchů v pozadí.
Samotný König cítí, že Hedvábí, jeho v pořadí čtvrté album (počítaje i samizdaty), je „uvolněnější, jako bych na něm pracoval s větší sebedůvěrou“. Větší autorská i interpretační jistota – souhlas. Ovšem uvolněnost v dramatickém projevu nehledejme, k dobru věci. Právě záměrným vyjádřením křeče, a tím i „exorcismem“ křečovitosti je kolekce písní (pří)nosná. Kdepak něco hedvábného.
Je něco na desce až příliš herecké? Možná exaltovaný, umanutý recitativ v písni Život je pes („bože, spal svým spravedlivým ohněm lože lži“). Ale nic proti, toť jen otázka vkusu. König roli opět přesvědčivě uhraje. Což platí pro celé album.