Milostné vzpomínky Petra Linharta

S písničkářem PETREM LINHARTEM jsem chtěl udělat větší rozhovor už dávno, ale nějak jsme se míjeli. Teď ovšem nastala příležitost dvojnásobná. Petr natočil písničky kapely Čp.8, ve které de facto začínal svoji muzikantskou dráhu. A táž kapela byla pro mě a „partu“, ve které jsem se v 80. letech na střední škole pohyboval, jednoznačnou jedničkou, protože její písničky dokonale odrážely naše pocity dospívajících v nenormální společnosti velmi pomalu dosluhující normalizace. Album Milostné vzpomínky na Čp.8, které právě vydává nakladatelství Galén, je pro mě jednou z událostí letošního podzimu. A věřím, že nejen moji vrstevníci to budou cítit podobně.

 

 

 

 

Jak vás tahle deska napadla? Proč zrovna teď?

Ono to vůbec nenapadlo mě. Měli jsme takový soukromý koncert s Pepou Štěpánkem u našeho kamaráda Honzy Šroubka v Berouně. Hráli jsme ten můj sudetský repertoár, a pak najednou Honza povídá: „A co kdybyste zkusili zahrát něco od Čp.8?“ Ukázalo se, že nejen on patří mezi lidi, které tahle kapela ve své době oslovila, ale že mezi pozvanými hosty je takových celá řada dalších. A tak jsem z pozůstatků toho, co jsem měl v hlavě, vytáhl Motýlka a ještě pár písniček, které jsem trochu uměl. A tam vznikla myšlenka, že by bylo hezké zkusit udělat nějakou reminiscenci a ty staré písničky oživit. Mně to nejdřív připadalo jako úplně šílený nápad. Jára Ježek – zpěvák. Já – vypravěč. Co s tím dělat? Ale Honza Šroubek pořád naléhal, pak už začal naléhat i Pepa Štěpánek. A je fakt, že s Pepou se člověk nemusí tolik bát, že to špatně dopadne.

Jak dlouho jste album chystali?

Asi rok a půl. Samozřejmě ne nepřetržité usilovné práce, spíš jsem se tomu snažil vyhýbat… V první řadě bylo potřeba přijít na to, jak ty písničky mohu interpretovat. Najít si tóniny, ve kterých budou fungovat. Ale zjistil jsem, že některé písničky mají úplně jiné vyznění, když je zpíval tehdy pětadvacetiletý Jára, a když je teď zpívá šestapadesátiletý chlap, který se tak trochu dívá dozadu. Tady jsem říkal, že by mohla být ta správná cesta. Ale byla to moje asi nejpracnější deska.

Stávalo se vám i dřív na koncertech nebo večírcích, že po vás někdo chtěl písničky Čp.8?

Vždycky, když se to stalo, celkem úspěšně jsem se tomu bránil. Jednak jsem si ty písničky nepamatoval, a jednak, když jsem se je snažil hrát, vždycky mi to připadalo z mé strany hrozně telecí. Je to jako s tím mým zpíváním obecně. Já se k němu dostal až někdy po čtyřicítce. Tehdy jsem získal pocit, že musím být sám za sebe, že nemůžu už jenom psát písničky pro Andreu Landovskou v Majerovkách. Takový skok do vody člověka přivede k tomu, že se začne trochu zlepšovat, takže si časem s jistou dávkou odvahy může troufnout i na něco, co bylo původně určeno skutečnému zpěvákovi.

Zohledňoval jste při výběru písniček také to, aby svými texty rezonovaly se současností?

Podle textů jsem vybíral hodně. Klíčové bylo, aby se ty texty daly člověku v mém věku věřit. Těžko by mi někdo uvěřil, kdybych zpíval „Myslíte, že víte, jak je nám“. V Járově tvorbě je naštěstí hodně písniček z jeho druhého tvůrčího období, jejichž texty jsou obecně platnější. Ale mám pocit, že nějaké teoretické pokračování tohoto projektu už bych já nebyl schopen udělat. Musel by se toho chopit někdo, komu je pětadvacet. Oni ti lidé mají dost možná stejné pocity. Akorát ještě necítí tu zodpovědnost za to, jak to dopadne.

Z muzikantů, kteří s vámi spolupracovali, jsme už naznačili vašeho dlouholetého spoluhráče Pepu Štěpánka. Jak se k tomu dostali ti další?

S pianistou Honzou Steinsdörferem jsme se potkali zase na jiném večírku, než byl ten, o němž jsem mluvil. Ono těch večírků už v našem životě není tolik, protože na ně není čas ani síla, ale když se nějaký povede, tak se povede. Honza tam přišel zahrát na piáno, řekli jsme si, že něco zkusíme spolu, dali jsme Helgu Braun a tyhle songy. Všechno napoprvé zahrál úplně geniálně, a tak jsem začal snít o tom, že by se mi líbilo mít jeho piáno na nějaké desce. A Jaromíra Honzáka jsme oslovili na základě úvahy, že nechceme původní Čp.8. úplně předělat. Měla to být víceméně komorní kapela z převážně akustických nástrojů, ve které tedy bude spíš kontrabas než baskytara. Kdyby byl Jára Ježek ještě naživu a měl k dispozici tuhle kapelu, to by bylo nějaké Čp.8…

Znali tihle muzikanti vůbec původní Čp.8?

Já myslím, že ne. Když přijeli do studia, s takovými tajemnými úsměvy říkali, že si to vlastně nestačili pořádně proposlouchat… Jen Honza, který pochází z Kraslic, což je kousek od Karlových Varů, říkal, že ví, že jeho tatínek na tu kapelu chodil.

 

 

SLÁVU JSME SI UŽÍVALI

 

Písničky Járy Ježka jsou taková zvláštní směs vzdoru, až bojovnosti, a lyriky, křehkosti. Vždycky mě zajímalo, jaký vlastně byl, ke které z těchto poloh měl blíž lidsky.

Jára byl rozhodně velký bojovník, svůj největší boj sváděl se svou nemocí. Myslím, že se v jeho textech projevuje bojovná usilovnost. On tu vrozenou nemoc, na kterou se v té době umíralo v šestnácti, sedmnácti letech, přezpívával do osmadvaceti. Takže to byl veliký boj a veliká vůle. A ty křehké věci nejčastěji reflektují, že je mu dáno na světě méně času než ostatním.

Jak vy, jeho spoluhráči, jste kapelu brali? Věděli jste, že je její existence dočasná?

Nechtěli jsme tomu věřit. Samozřejmě jsme věděli, jaké nebezpečí hrozí, že číhá za rohem, že to může přijít doslova každou chvíli, ale vůbec jsme si to nepouštěli do života.

Mnohé Ježkovy texty byly protestsongy, ale spíš generační než politické. Myslíte, že starší generace, vůči níž se vymezoval, byl zástupný symbol politického systému?

Myslím, že to byl zástupný symbol. Ostatně, právě starší generace za ten politický systém doopravdy mohla, počínaje rokem 1948. To myslím Jára intenzivně vnímal. A myslím, že některá témata se tříbila v jeho rozhovorech s basistou Honzou Richterem, který je katolík a v duchovních věcech velmi přemýšlivý. Takže třeba takový Motýlek se může jevit jako obraz Kristovy oběti. Ale interpretace mohou být různé, tuhle se mě například někdo ptal, jestli je Motýlek o Palachovi. Nicméně Jára nikdy neměl potřebu nám cokoli vysvětlovat. Generační věci nám byly jasné, protože jsme je žili taky. A ty záhadnější prostě nechával být. Například písnička Milostné vzpomínky Petra Linharta se tak jmenuje proto, že se mě ptal, o čem si myslím, že ten text je, a já říkal, že to je, jako když jsem večer s Ilonou, což byla tehdy moje velká láska. A proto ta písnička dostala název, jehož parafrází je název mého alba.

Potýkali jste se v 80. letech s nějakými omezeními nebo zákazy?

Hodně. Tuším, že to bylo tak jaro 1983, kdy ještě doznívalo třeštění kolem Nové vlny se starým obsahem, kdy jsme přijeli do Ostravy, kde jsme měli dva vyprodané koncerty, asi 900 lidí, taková neskutečná čísla. A až na místě jsme zjistili, že jsme zakázaní. Ale dokonce jsme byli tak smělí, že se Jára s Honzou druhý den vydali na okresní výbor KSČ, aby jim řekli, v čem je problém. Ne, že by je vyhodili, ale takovým tím aparátčickým způsobem se s nimi v podstatě nebavili. Jinak se nám ale nestalo celkem nic, nebyli jsme na celostátní „nástěnce zákazů“. Nicméně u svazáckých organizátorů Porty jsme budili značné rozpaky. To mělo vrchol v roce 1983, kdy na Lochotíně bylo asi dvacet tisíc lidí, a pořadatelé se nám před vystoupením pokoušeli rozmluvit některé písně. Které jsme nakonec samozřejmě stejně zahráli.

Porta byla sice svazácká, ale jezdili tam hlavně trampové. Čp.8 přitom mělo do trampské kapely hodně daleko. Jak si vysvětlujete úspěch, který jste tam měli?

Porta jistě vznikla s ideou trampské a country písně. Trampy přitom komunisti také neměli dvakrát v lásce, přece jen si dělali, co chtěli. Nicméně si na to bolševici asi nějak zvykli. Ale pak do toho vrazil folk, který začal být daleko zlobivější než ta trampská selanka. Naštěstí se tam začali objevovat lidé, kteří třeba napůl pracovali v rozhlase a napůl to táhli s těmi svazáky, jako třeba Ivan Rössler, a ti se snažili folk takovým trošku macchiavelistickým způsobem chránit. Samozřejmě, že se občas z něčeho vyděsili, především z Nohavici. My jsme naštěstí v prvním plánu jejich strašidel nebyli.

Když přišla na začátku 90. let vlna unplugged, došlo mi, že možná první česká rocková unplugged kapela bylo právě Čp.8. Vždycky jsem tam ten rockový potenciál cítil. Byl tam opravdu?

Mám dojem, že si to Jára v hlavě takhle nějak poskládal. Jestli to bylo úplně na začátku, to nevím. On ale vycházel z trochu jiné muziky než tehdejší folkaři. Myslím, že mu byl blízký Dylan a Donovan, ale třeba i Jethro Tull. U ostatních českých folkových kapel té doby, nepočítáme-li Nerez a Ebeny, kteří přišli úplně odjinud, bylo cítit, že celý život poslouchají akorát Spirituál Kvintet nebo Kubišovou… Ostatně, já sám jsem do Čp.8 přišel výměnou za prvního kytaristu Jirku Černíka a Járův argument byl, že jsem jako muzikant výrazně tvrdší než on. A přitvrzování muziky ho myslím dost bavilo. Trošku za to může asi i Jiří Černý, který u Ježků přespával, když měl v Karlových Varech Antidiskotéku, a Jára vždycky celou noc stáčel na pásky nejnovější bigbítové desky.

 

Jaký byl Jára jako kapelník?

Byl to jasný a uznávaný velitel, protože Čp.8 byl samozřejmě především on. Každou písničku měl připravenou v harmoniích a doprovodech a my ostatní jsme do toho zkoušeli něco hrát. A Jára třeba řekl: „Tohle bylo dobrý, to si pamatuj!“ Takže bylo potřeba si kvůli zkouškám urychleně koupit kazeťák, protože ty napoprvé zahrané věci si samozřejmě málokdo pamatoval. Takže se to slepovalo ze střípků. A zkoušelo se nesmírně intenzivně, to už bych si dneska vůbec nedokázal představit. Takřka každý víkend jsem trávil v Karlových Varech a takřka každý víkend měli Ježkovi v panelákovém bytě 3+1 návštěvu celé kapely, která tam celý den hrála, kterou bylo potřeba živit, a která za to maximálně umyla nádobí nebo schody.

Vyprodané velké koncerty, dvacet tisíc aplaudujících lidí na Portě, k tomu řada cen… Jak jste tu slávu prožívali?

Járu to jistě velice těšilo. Užívali jsme si to samozřejmě všichni, ale řekl bych, že takovým rozumným způsobem. Byla to pro nás obrovská radost, ale nemám pocit, že by někdo z nás zblbnul a dělal ze sebe hvězdu. A Jára sám by byl poslední, kdo by se tak choval. Ale je pravda, že občas bylo potřeba se před lidmi trošku schovávat. Zvlášť samozřejmě Jára, protože děvčat, která by si s ním chtěla „popovídat“, bylo nepředstavitelné množství. Ostatně, mám pocit, že se to odrazilo i v některých textech. Jako když zpíval třeba v Malém přání: „nemůžu se přiblížit / vždyť víš, že to není možný.“ To mi připadá přesně jako parafráze takové situace. I když – kdo ví…?

Dá se zformulovat, co jste si z období hraní v Čp.8 odnesl pro svoji další muzikantskou dráhu?

Do Majerovek jsem si odnesl model intenzivní spolupráce a blízkého přátelství, protože na tom Čp.8 stáli a v Majerovkách nám to v té původní čtveřici taky hodně dlouho vydrželo. Dneska je to přece jen trochu jinak. Když je člověku přes padesát, už chce mít trošku jiný svět. Ale společný život Majerovek byl podobně intenzivní a podobně jsme také vymýšleli písničky. Hodně jsme zkoušeli a všechno vznikalo vzájemným předáváním nápadů.

Inspiroval vás Jára Ježek po textové stránce?

Skoro si myslím, že vědomě ne. Ale můžou být inspirace, které člověk používá a vlastně neví, odkud přesně přišly. Nicméně v Majerovkách pro mě byl po téhle stránce klíčový Oldřich Janota. A myslím, že způsobem, jak se v textu vypráví příběh, mě ovlivnil Michal Horáček, který je velký řemeslník a tyhle věci dokonale ovládá. Určitě ten vliv není toho druhu, že bych o něm nějak do hloubky přemýšlel, spíš se mi samovolně dostal pod kůži. Podobně jako ten Janota. Přičemž oba dva pánové jsou velice nebezpeční v tom, že si člověk musí dávat velký pozor, aby se nestal jejich epigonem, protože to je vlastně velice snadné. Zvlášť u Janoty. Ostatně, kapel, které jsou „janotovštější než Janota“, už jsem pár slyšel…

 

 

SKRYTÝ ROMANTISMUS

 

Co vás tak fascinuje na Sudetech?

Já vlastně nevím. Ty moje desky vypadají, že jsou hrozně koncepční, ale ono to tak ve skutečnosti není. Je to záznam tvorby, vzniklé v určitém čase. A ten čas, kdy vznikla například Sudéta, byl poznamenaný mým výletem do Skoků, což je poutní kostel stojící uprostřed dnes zbořené vesnice nedaleko Žlutic, schovaný daleko v přírodě. Barokní kostel uprostřed lesa. Já kolem toho místa bloumal v představách. Nejdřív v krajině Doupovska, jehož „rozcuchanou“ siluetu vytvářejí opuštěné sady a pole. Jezdili jsme tamtudy už s Čp.8, když jsme třeba jeli do té zmíněné Ostravy. Studoval jsem v mapách, co by ty Skoky mohly být zač, a v roce 2006, v nějaký naprosto nevhodný den, kdy byl všude mokrý sníh, jsem se zničehožnic sebral a vyrazil tam. Bylo to dost vyčerpávající a plné neskutečných zážitků. Nedlouho po návratu jsem napsal svoji první „sudetskou“ písničku Maria Stock.

To jste ale ještě hrál s Majerovkami, ne?

Majerovky zrovna byly v tvůrčí krizi. Byla natočená Pálava a já si vůbec nedovedl představit, jak v tom pokračovat dál. Ale uvědomil jsem si, že jsem v pohraničních krajinách strávil dost velkou část života. Jednak Karlovarsko s Čp.8, se kterými jsme taky občas jezdili na nějaké výlety. Jizerské hory, kde jsem trávíval prázdniny jako kluk, protože tam byla rekreační chalupa od tatínkovy práce. A nakonec i to, že moje babička z tátovy strany byla sudetská Němka, táta byl tudíž dvojjazyčný, a měli jsme nějaké příbuzenstvo v Rakousku a v Německu. Když jsem na to všechno začal vzpomínat, vznikla celá deska Sudéta.

Majerovkám jste ji ale nenabídl.

Já byl v té době po hudební stránce hodně zakoukaný do toho, co dělala Shina a Longital, takže jsem hodně hudby dělal doma na počítači, skládal ji ze samplů. Až pak musel přijít druhý krok, totiž zapojit do toho nějak kytaru, protože hrát jen se samply se mi úplně nechtělo. No a Skoky mě nakonec do toho kraje tak přitáhly, že jsem se stal součástí party, která se o ten kostel stará, začal jsem tam organizovat koncerty, a nakonec jsem si v nedalekém Lubenci pořídil takovou rekreační družstevní garsonku, abych to neměl daleko. A tím mě začala oslovovat spousta dalších tamních věcí. Z toho vznikla druhá deska Autobus do Podbořan. Dodnes je mi v těch krajinách dobře. Asi je to nějaký skrytý romantismus.

Přizpůsoboval jste atmosféře, kterou v Sudetech cítíte, taky hudební stránku vašich nahrávek?

To jsem asi hodně dělal na Sudétě, která je ve studiové podobě hodně postavená na samplech a k nim jsou dohrávané živé nástroje v takové podobě, jak to vymyslel Marek Štifter nebo Pepa Štěpánek. Na dalších deskách už jsem muzikantům dával volnou ruku, protože vím, že to udělají líp, než bych to vymyslel já, který nemá takovou fantazii. A oni jsou zase natolik skvělí, že moje písničky neválcují, umějí jim posloužit. Jen jim vždycky musím převyprávět příběh, který mě k té které písni vedl.

Výborní muzikanti, kteří jako třeba Pepa Štěpánek vzešli z jazzu, bývají někdy přezíraví k takzvaně jednoduchým písničkám. A vaše harmonie vlastně tvoří většinou jen pár opakujících se akordů, sám jim na svém webu říkáte „mantry“. Neměli s tím nikdy problém?

Pepa to pochopil hrozně rychle, protože má rád současnou americkou country, ostatně je jedním z mála lidí u nás, kteří hrají na pedálovou steel kytaru. Vzpomínám si, jak jsme dělali Helgu Braun. Marek Štifter pořád nevěděl, jak ji ozvláštnit. A Pepa říkal – to je jednoduché, já začnu na akustiku hodně potichu, bude se to zesilovat a zesilovat, až písnička vyvrcholí. Stejně jako je to v té country muzice. Nevím, musel by to říct on sám, ale mám důvodné podezření, že to Pepu se mnou baví…

Ovšem koncertujete taky často sám. Nechybějí vám spoluhráči?

Ono je to úplně jiné. Člověk se musí snažit, aby se tam něco víc dělo, na druhou stranu si může dovolit okamžité nápady, nějaké drobné harmonické změny, pauzy a podobně. Když hrajeme s kapelou nebo třeba jen s Pepou v duu, musím si písničky projít a obnovit si jejich struktury. Zvlášť když jsme třeba s kapelou půl roku nehráli. Baví mě oboje. Ale pochopitelně, že sólové hraní je z nouze ctnost, protože kapela prostě stojí pořadatele pětkrát víc, než když přijedu sám.

Teď vydáváte desku, která je jiná než ty předchozí. Považujete ji za „řadovku“ nebo za vedlejší projekt?

Já se k takové úvaze ještě nedostal, ale výtvarník obalu Karel Haloun ji za řadovou považuje…

 

Předpokládám, že teď budete chtít písničky Čp.8 hrát naživo. Budou zapadat do vašeho klasického „sudetského“ repertoáru?

Bude záležet na tom, jaký ohlas ta deska zaznamená. Ale dovedu si představit, že někteří lidé budou mít zájem o program, složený převážně z písní Čp.8, takže bychom takhle koncipovaný koncert asi připravili. Patrně bychom ho nazvali stejně, jako tu desku. A na normálním koncertě bychom je hráli v nějakém omezeném rozsahu. Rozhodně nehodlám smazat všechen předchozí repertoár a hrát najednou jen Čp.8. To by asi bylo trochu divné.

Teď sice vydáváte nové album, ale není autorské. Dočkáme se ještě další „sudetské“ desky?

Já myslím, že ano.

Jsou tamní příběhy pro vás pořád inspirativní?

Ony se možná trochu přetavují. Vždycky to nejsou Sudety, i když to mám s nějakou krajinou spojené pokaždé. V tuhle chvíli mám napsaných pět nových písniček. Uvidíme, jak to půjde dál.

 

Kdo byli Čp.8

Karlovarská folková skupina Čp.8 vznikla roku 1981. V první polovině 80. let si vybudovala pověst skutečného kultu díky písním svého kapelníka Jaroslava J. Ježka i svým hudebním projevem, který v sobě přes převládající akustické nástroje nezapřel rockový tep. Nejslavnější sestavu tvořil Jaroslav J. Ježek s dvanáctistrunnou kytarou, jeho bratr Miroslav Ježek s perkusemi, Jan Richter s kontrabasem a později bezpražcovou baskytarou, Petr Linhart s akustickou kytarou a Jiří Šantroch s klávesami. Skupina byla úspěšná na ve své době největším folkovém festivalu Porta, kde získala několik ocenění. Během své existence stačila vydat pouze dva singly. V roce 1991 jí vyšlo výběrové eponymní LP a o deset let později retrospektivní dvojCD Čerstvý vzduch. Skupina zanikla krátce po předčasné smrti svého leadera na vrozenou plicní chorobu 2. prosince 1985.

Kdo je Petr Linhart

Kytarista a písničkář, nar. 1962. Začínal ve skupině Listy, v letech 198285 byl členem kapely Čp.8. Roku 1986 spoluzaložil skupinu Majerovy brzdové tabulky, se kterou natočil pět řadových alb, obsahujících většinou jeho písně. Roku 2007 sólově debutoval albem Sudéta, které následovala alba Autobus do Podbořan (2010) a Rozhledna (2015). Nyní přichází s novinkou Milostné vzpomínky na Čp.8. Petr Linhart koncertuje sólově, v duu s kytaristou Josefem Štěpánkem, širší skupinou 29 Saiten nebo s aktuálně po delší pauze obnovenými Majerovými brzdovými tabulkami. Textařsky, skladatelsky nebo instrumentálně spolupracoval také s písničkářem Františkem Stralczynským, skupinou Bonsai, bluesmanem Janem Spáleným, textařem Michalem Horáčkem, písničkářem Pepou Lábusem nebo zpěvákem Františkem Segradem.

 

 

Foto: Karel Šuster a archiv Petra Linharta

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *