Mingus podle Hala Willnera

Oba předcházející tributy Minguse vtělily do své vlastní vize – Schuller jej zasadil do evropské tradice a Mitchellová jej prezentovala jako romantického představitele zanikající éry. Kolektivní impakt zatím posledního holdu Mingusovi Hal Willner Presents – Weird Nightmare: Meditations on Mingus (Columbia 1992), zorganizovaný autorem podobně exotických projektů jako Lion for Real (Allen Ginsberg) nebo Stay Awake – Songs from Disney Films (Tom Waits, Sinéad O’Connor) a dalších, spočívá v tom, že Mingusova hudba je „otevřena“ a kontext jeho kompozic se posouvá za kulturní hranice země a doby, v níž Mingus žil a tvořil.

Idea projektu vznikla v roce 1984 a po zbytek desetiletí o něm Willner se Sue Mingus dlouze diskutovali. Od začátku mu bylo jasné pouze zařazení Atomic Bomb a recitace úryvků z Mingusovy knihy. Prvek pouličního blues, který Mingusova hudba obsahovala, fungoval totiž pouze v jeho přítomnosti. Ve studiu Willner našel staré desky Folkways Roots of Black Music in America a Sue na nich poznala některé věci, které Mingus sám poslouchal. V té době se setkal s Francisem Thummem, hudebníkem a pedagogem ze San Diega, který kdysi hrál v souboru excentrického skladatele Harry Partche a zúčastnil se právě probíhající Partchovy retrospektivy v Alice Tully Hall. Willnera napadlo spojit Minguse s Partchovými ezoterickými hudebními nástroji. Pro nahrávání jich bylo přineseno celkem dvanáct. S výjimkou Previtova jugbandového aranžmá skladby Open Letter to Duke a dvou snímků z Madridu se členy Rolling Stones hrají na všech snímcích studioví muzikanti, kteří doprovázejí sólisty. Drží se sice základního konceptu, ale vnášejí svoji výraznou individualitu. Partchovy nástroje vytvářejí zvláštní snovou, avšak naprosto podmanivou atmosféru. Díla jiných autorů by možná podobný přístup neunesla, avšak Mingusova hudba zde vytváří zcela nový svět.

Oba předcházející tributy Minguse vtělily do . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář