MIREK KEMEL: Mordyjé!

Indies Scope, 2024, 54:35

Porovnávání muziky je krajně vachrlatá činnost, závislá nejen na vkusu, co člověk, to názor, ale i na momentální náladě. Ukáže teprve čas. Ale s dostatečným odstupem, s dojmem ze živého provedení písní na pražském křtu, s kompletní kapelou včetně většiny albových hostů a po tzv. „zralé úvaze“, tohle je zatím nejlepší Kemelovo album. Protože svižnější, přičemž nejde (zdaleka jen) o tempa písní, ale spíše o výraz, nápřah. O odhození jisté, ani dříve nepříliš velké a pointám písní nepřekážející, ale přesto – interpretační těžkopádnosti. Což je nejen zásluhou sevřeně a „dopředu“ hrající kapely a konkrétně rytmiky. Ale také nějak více soustředěného písničkáře. Texty jsou méně povídavé a přitom stejně poetické a obsažné, přičemž vůbec nezáleží, zda jde o písně zcela nové a ty s delší historií. Úmyslně tentokrát žádné verše necituji, byť by doložily výtečnou práci s poetickou zkratkou, a texty jsou zde logicky tím nejdůležitějším. Vytržení z kontextu by písním uškodilo, poslechněte si je celé. Nebo snad jedna malá výjimka. Aforismus, který funguje sám o sobě: „K čertu s nadějí, kterou nepustíš si k tělu“ (Barmanka Marie). A jak brilantně vystihl Kemel třeba génia loci v písni Žižkov mohu díky bydlišti osobně podepsat.

Aranžérskou sevřenost a spád alba dokonce „nekazí“ ani spousta hostů. Dělají, to, co mají, obohatí sound, ale neční. Trubka Oskara Töröka se náladotvorně šikla zvláště v písni Divnej Brouk. Kytarista Josef Štěpánek je ostatně nevtíravým dotvářením prostoru uměřenými vyhrávkami a (ne)sóly proslulý. Příkladně funkčně a decentně vstupuje do hry i Michal Nejtek. A duet Má milá s Marií Puttnerovou, s jejím darem dotknout se hlasem posluchače někde opravdu hluboko, patří v dobrém smyslu k nejchytlavějším a nejdojemnějším písním alba.

Slovo Mordyjé zaznamenalo v toku času významový posun. Vedle nepěkného zaklení se proměnilo také ve výraz údivu, včetně toho nadšeného. Mordyjé, to jsou ale dobré písničky.

Přidat komentář