K padesáti letům působení Miroslava Posejpala na naší hudební scéně, kam vnesl spolu s Jiřím Durmanem jako jeden z prvních free jazz, ale také totální společnou improvizaci od nuly, vyšlo u vydavatelství Blue Lizard trojalbum Message From No Man’s Land.
Duo ani Posejpal samotný se nikdy nestali hvězdami ani v rámci žánru, i když jim vyšlo album u Leo Records, ovšem měli u nás ohromný ideový vliv na free formu, společné improvizace od nuly i kontemplativní hudbu. Kromě dua působil Posejpal v IQ+1 nebo Paraneuru a Tonton macoutes, kde jsem měl to štěstí s ním hrát i já. Výjimečná a inspirativní jsou i jeho sólová kytarová alba.
Od prvního koncertu dua Durman Posejpal letos uplynulo 50 let. Asi tě na začátku nenapadlo, jak dlouho budete hrát a jak dlouho budeš pokračovat ty?
Na začátku ne. Ale taky jsme to vůbec neřešili. Poznali jsme se o tři roky dříve a pokoušeli se sestavit fungující kapelu, což se nám nepodařilo. Naše představy byly pro naše tehdejší potenciální spoluhráče, vlastně těžko říct jaké, ale určitě se s nimi nemohli srovnat. Na zahajovacím koncertu, na který jsme nakonec dorazili jen sami dva – ostatní se nedostavili – jsme dospěli k tomu, že na další hledání spoluhráčů rezignujeme a budeme dál pokračovat jen spolu, protože naše představy byly naopak hodně podobné. Už nás nebavilo přemlouvat někoho dalšího do něčeho, do čeho se mu zjevně nechtělo, a tohle byla nejjednodušší cesta.
Překvapuje mě, že jste nenašli nikoho dalšího, protože jste tuším začínali s free jazzem, který se objevil už na začátku šedesátých let a tehdy se už běžně hrál i v Evropě.
Z evropského hlediska to tak bylo. My jsme od roku 1973 jezdili do Varšavy na Jazz Jamboree a později i do východního Německa, kde byla freejazzová scéna poměrně živá oproti naší.
U nás se traduje, že se tomuto stylu v podstatě věnovaly jen dva soubory – Free Jazz Trio Olomouc a my. Z toho plyne, že počet lidí, kteří by tento žánr hráli, byl minimální. Naši vrstevníci byli relativně konzervativní, což vedlo k tomu, že jsme zůstali sami.
To bylo docela odvážné rozhodnutí.
Začátek byl poznamenán dobou, každopádně byla pro nás určujícím impulzem doba, ve které jsme se potkali a kterou jsme zažili, čas konce šedesátých let, kdy všude ve vzduchu visely nějaké sny a naděje a všichni měli představu, že se stane něco úžasného. Pokud to člověk zažije, zvlášť v hodně mladém věku, tak to na něm zanechá zásadní vliv a podpoří to v něm idealismus, který je v takovém případě a s takovými plány asi nezbytný.
Hráli jste jako duo se dvěma melodickými nástroji, což znamenalo najít odlišný přístup.
V dnešní době se dua objevují častěji. Tehdy to nebylo tak frekventované, takže vzory prakticky neexistovaly. Měli jsme poměrně dlouhou dobu problém překonat základní omezení vyplývající z obsazení. Není v něm ani harmonický nástroj ani rytmický základ, ve většině jazzu přitom je základní metrorytmická struktura. Tato bariéra pro nás byla dlouho nepřekonatelná, ale díky zkušenostem z Polska, kde jsme se potkali především s hudbou Tomasze Stanka, jsme začali cílit k pojetí vnitřního volného rytmu, což byl takový prvotní impuls, od kterého se začalo všechno odvíjet.
Ale nakonec se vám povedlo hrát ve dvou a nalézt vlastní pojetí.
Říkám tomu
