Miroslav Posejpal: Stellar Voices

Blue Lizard, 2021, 59:46

Když vyměnil Miroslav Posejpal cello za kytaru, litoval jsem toho. Struktury, které dokázal s pomocí looperu, delaye a zvukových efektů na cellu vytvářet, byly úžasné a neměly ve světě obdoby, a to ještě dokázal obdivuhodně vnímat své spoluhráče. Sólové kytarové album Stellar Voices však ukazuje, že mu výměna nástroje na kvalitách nic neubrala a i mezi kytaristy patří ke špičce, pokud ne světové, tak rozhodně evropské. Neohromuje sice rychlostí prstů, sólovými hady ani flamenkovými běhy, ale má nezaměnitelnou citlivost a schopnost vytvářet působivé proměňující se struktury, jimž nechybí napětí.

Vzhledem k tomu, jaké vyluzoval zvuky z cella, je trochu překvapivé, že si tolik nehraje se zvukovými efekty, jichž je pro kytaru mnohem více. Ale uměřenost materiálu svědčí, dává vyniknout detailům a hloubce. Byť se Posejpal často drží stejného postupu, kdy hraje do nějakého vracejícího se motivu nebo loopu či plochy, deska nepůsobí monotónně, Shakespearovy sonety taky nenudí, i když se drží stejné formy. Proměňují se nejen základy, ale i pojetí vyhrávek, které nemají charakter sóla, ale kongeniálně doplňují základ. V Orionu zní vysoké tóny a vyhrávky nad utlumenou nervní basovou figurou. V Siriu z doprovodu až basových tónů a melodické linky vzniká proplétající se předivo přecházející díky dlouhým tónům až v plochu vytvářející opar. Jak lze základní princip variovat, ukazuje Big Circle využívající minimalistických motivů ve smyčkách i táhlých tónů nad nimi; všechny se prolínají díky využití echa. Proměňující se dynamika vrstev umocňuje živost, než přijde závěrečné zklidnění.

Když vyměnil Miroslav Posejpal cello za . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář