Čtyřicet let je docela dlouhá doba. Obzvlášť pro alternativní kapelu. Ale Už jsme doma tohle výročí letos přesto oslaví. Jejich frontman Míra Wanek je u toho skoro od začátku – a to ještě předchozí pětiletku strávil s kultovními F.P.B., které považuje za jejich předstupeň. A protože toho, co se Už jsme doma už podařilo dosáhnout a zažít, je tolik, že to asi hodně dlouho jiná česká skupina nepřekoná, a protože nepatří k těm, co mají minulost v mlze, je těžké se při povídání s ním rozhodnout, na co se ho tentokrát neptat.
Co pro tebe znamená to „doma“, které máte v názvu? Jak moc je důležité pro někoho, kdo tráví tolik času na cestách, se mít kam vracet?
Vlastně docela hodně. Já jsem ten život měl poměrně divoký. Napřed jsem žil v Teplicích, resp. v Dubí, a odtamtud bylo spíš složitější dostávat se i jen někam po republice než se vracet. Pak jsem žil v Praze, což bylo lepší pro kapelu, která už měla tehdy radius spíš evropský, ale já sám jsem tam nikdy neměl svůj vlastní byt. Vždycky jsem bydlel u někoho, a až ke konci toho pražského působení jsem měl pronájem, takovou malou garsonečku. Nikdy jsem to ale fakticky necítil jako domov. Mezitím jsem žil tři roky v New Yorku, v Brooklynu. To bylo koncem devadesátých let, tehdy jsme připravovali album Uši. Pak jsem se vrátil do Prahy a v roce 2004 skončil v domečku na vesnici. Tady už jsem ale přes dvacet let, a myslím že pojmy „zázemí“ a „domov“ to tu naplňuje vrchovatě. Ale samozřejmě je pro mě pořád domov i v Dubí, v tom domě, kde jsme začínali.
Ve Spojených státech jste s Už jsme doma v devadesátých letech i hodně koncertovali, ale pak nastala dlouhá pauza a vrátili jste se tam až v roce 2024. Co to způsobilo?
Nebyli jsme tam čtrnáct let, až loni se povedlo opět udělat tam větší turné, asi třicet koncertů. Ta pauza nevznikla tak, že bychom my nechtěli nebo že by tam o nás nebyl zájem, ale protože je nesmírně obtížné to turné postavit odtud. Takže potom, co jsme tam přišli o agenturu, jsem vždycky něco začal organizovat, pak se to vleklo, někde se dlouho neozývali, jinde se mezitím vyměnili v klubech lidi, takže se vše muselo posouvat, prostě to bylo složité. A dlouho jsme neměli štěstí tam někoho objevit. Až loni se mi ozval člověk, kterého jsem znal léta a který hrával s kapelou Sleepytime Gorilla Museum, že má nyní agenturu a že by nám postavil turné. Takže jsme udělali nějaký rozpočet, já jsem mu předal ty rozjednané kontakty, a konečně se to podařilo.
Co všechno se tam mezitím změnilo?
Skoro všechno a diametrálně. Finančně je to paradoxně lepší, protože už třeba kluby dávají nějaké garance – dřív se tam hrálo téměř striktně za procenta ze vstupného. Samozřejmě, že v těch klubech, kde už jsme v minulosti hráli, byli až asi na dvě nebo tři výjimky už úplně jiní, o generaci mladší lidé. Mile mě překvapilo i to, že ty kluby byly tentokrát poměrně vybavené pódiovým aparátem – to dříve nebývalo. A protože jsme to nevěděli, tak abychom si všechno nemuseli převážet přes oceán, tak jsme si tam tentokrát kytary, zesilovače, klávesy a bicí nakonec koupili. Původně jsem měl v plánu si vše půjčit, ale zjistili jsme, že je to natolik komplikované a drahé, že se vyplatí všechno raději rovnou koupit. Jediné, co jsme museli vyřešit, kam to všechno po skončení turné uskladnit, což se podařilo.
A co tamní překvapivý politický vývoj?
Odlétali jsme z USA v den voleb a ta atmosféra byla po dobu turné velice citelná. Obzvlášť když jsme projížděli jižní státy, jako jsou Arizona nebo Texas. V podstatě se dalo říci, že celý střed mapy USA byl silně pro–trumpovský, zatímco východ a západ byly naopak silně proti-trumpovské. Všichni se o tom pořád bavili, pro většinu to bylo zásadní téma, a hodně bylo cítit to veliké rozpolcení. Nejvíc mi utkvěla jedna příhoda, která mě hodně zasáhla: Jeden kamarád, muzikant, který se hudbou živí celý život, píše aranže třeba i pro Kronos Quartet, mi pod vlivem vývoje po volbách najednou napsal, že by se mnou rád udělal on-line podcast. Tak jsem samozřejmě rád souhlasil. Ale následně z toho vyplynulo, že se mě chce ptát na moje zkušenosti s hraním v období totality. A v podstatě ho nejvíc zajímalo, jak může muzikant v takových poměrech reálně fungovat, jak se může chovat vůči tomu násilí, které ho obklopuje, a podobně. A vysvětlil, že to považuje za velmi aktuální téma v současné situaci, a de facto ode mě chtěl poradit jako od někoho, kdo s tím měl praktickou zkušenost… To mě úplně vykolejilo. Nakonec k tomu podcastu nedošlo, ale šokovalo mě to a pořád jsem si říkal, že to přece není možné, aby se ta situace tak změnila během pouhých pár měsíců, že člověk jako on, etablovaný a respektovaný muzikant, má najednou takový pocit ohrožení. Že on, který žije celý život ve svobodné zemi, má najednou potřebu se ptát na radu někoho z Evropy… A to když jsme tam byli loni, chovali se k nám úředníci ještě velmi slušně a korektně. Lidé, se kterými jsme se setkávali, se už budoucího vývoje obávali, v současnosti například imigrační úředníci po příletu mají právo požadovat heslo k mobilnímu telefonu a kontrolovat, co kdo sdílí na sociálních sítích. Druhá věc ale je, a stalo se mi to opakovaně, že i odpůrci Trumpa, kteří o něm v podstatě neřekli kladné slovo, měli tendence mi vysvětlovat, že Bidenova a Harrisové administrativa je v některých ohledech ještě horší. Třeba v něčem, co my z dálky odtud nemáme šanci vnímat, protože to je hlavně vnitrostátní politika té lokality. Nebo v oblastech byrokracie a korupce či dosazování vlastních lidí na rozhodující místa. Zažil jsem, že mi třeba někdo řekl: „Jasně, že budu volit Kamalu Harris, protože toho debila tam prostě nechci,“ ale zároveň jasně dával najevo, že rozhodně není ani jejím příznivcem a že jde jen o princip volby menšího zla. Což pro mě bylo celkem překvapení. Takže v tomto směru to pro nás bylo úplně nové – v minulosti jsme tam volby zažili opakovaně, ale nikdy to nebylo tak vypjaté a natolik zásadní téma jako tentokrát.
Logicky se nabízí otázka, zda se tam chystáte znovu?
Určitě ne v nejbližší době. Samozřejmě by se mi tam chtělo znovu jet kvůli našim posluchačům a obecně skvělým lidem – ale absolvovat ty nejrůznější potupné procedury a vystavovat se nebezpečí mi přijde zbytečné. A bohužel se obávám, že to může být na delší dobu. Nejde jen o Trumpa – pokud by se například v budoucnu dostal na jeho místo J. D. Vance, tak to bude asi ještě horší. Myslím, že se bude stávat častěji i to, co udělal můj kamarád, který tam měl už naplánovanou letošní dovolenou, a nakonec se rozhodl ji zrušit a jet raději do Kanady. Tak třeba příště pojedeme tam. V minulosti jsme v Kanadě také hrávali, a tak dvacet koncertů se tam udělat dá…
Co vaše pověstné „sběratelství“
