Mladý český jazz, Škvorecký a pivo

Nadějný britský saxofonista Mike Fletcher se rozhodl uspořádat v říjnu poměrně rozsáhlé turné po České republice. Z důvodů vypíchnutých v titulku a proto, že ho mimoděk ponoukl jeden zdejší muzikant.flechterPředstaví u nás projekt Fletcher/Brice/Jozwiak, se kterým loni natočil zdařilé album Nick of Time. Bruce Lee Gallanter, zakladatel manhattanské Downtown Music Gallery a propagátor Johna Zorna o něm napsal: „Pokud mě paměť neklame, jedno z nejlepších saxofonem vedených trií, jaké jsem v poslední době slyšel.“ Lze předpokládat, že půjde o zajímavé „představení se“. Vzájemné. Mike by totiž rád navázal kontakt se zdejšími hráči.

Wróblewski o Fletcherovi

Na Mika Fletchera navedl autora rozhovoru český saxofonista evropského rozletu Michal Wróblewski (*1988), známý z kapel Mocca malacco, E Converso či norského metalově-jazzového projektu Kiap, který „provozuje“ zároveň se svým studiem na Norwegian Academy of Music v Oslu. Přišlo mu tudíž logické položit několik otázek i jemu.

Jak jste se s Mikem seznámili?
Na turné European Jazz Orchestra, kde jsme oba hráli na alt saxofon, on ještě k tomu na flétnu a já na basklarinet. Okamžitě jsme si výborně rozuměli jak hudebně, tak i lidsky.

Co je podle vás na Mikovi nejzajímavější?
Michael je skvělý saxofonista. Má výrazný, specifický zvuk a jeho hra je velmi vyzrálá, je z ní cítit, že každou frázi dobře dopředu promýšlí. Líbí se mi, jak kombinuje jazzovou tradici a avantgardu. Myslím si, že tradice je pro něj dost důležitá, nicméně hudba, kterou produkuje se svým triem, je zároveň výrazně kreativní. Zajímavostí je, že v poslední době Mike hraje převážně na C Melody saxofon, nástroj, který dnes není rozhodně běžně k vidění.

Pomáháte Mikovi s organizací české šňůry?
Turné v Čechách plánoval Mike sám, vyloženě s organizací jsem mu nepomáhal. Pomohl jsem mu jen s určitými praktickými věcmi, jako jsou například zapůjčení nástrojů a propagace.

Plánujete něco společně? Třeba jam session?
Bohužel se v Česku mineme, mám turné s E Converso a se Swomp na přelomu září a října a potom musím odjet zpět do Osla. Nicméně Mike mi psal ohledně plánovaného projektu v Norsku, kterého bych se eventuálně měl zúčastnit. Tak uvidíme, jak vše dopadne.

flechter_2Co vlastně od výletu na českou jazzovou scénu očekáváte?
Musím se přiznat, že o české jazzové scéně mám jen velmi limitované povědomí. Michal Wróblewski, se kterým jsem měl to štěstí hrát v European Jazz Orchestra, mi ovšem řekl hodně pozitivních věcí, za nápadem odehrát u vás turné jsou vlastně diskuse s Michalem. Jestliže je v Česku muzikant jeho schopností a tvořivosti znám a oblíben, znamená to, že tam musí být spousta zasvěcených jazzových fanoušků! Také jsem četl Škvoreckého novelu Bassaxofon a vím, že jazz měl ve vaší zemi důležité místo jako projev revolty. Proto předpokládám, že nás přijmete dobře a my budeme schopni sdílet hudbu s publikem, které ví, jak poslouchat. A v neposlední řadě vyrážím na turné s muzikanty, kteří dokáží ocenit dobré pivo. Všichni se těšíme, až objevíme domov plzeňského.

Vystoupíte v triu bez harmonického nástroje, s hudbou vznikající přímo na místě. Je při tzv. strollingu snazší improvizovat?
To je hodně zajímavé téma. Neřekl bych, že je nezbytně snazší při strollingu improvizovat. Když máte v sestavě harmonický nástroj, nemusíte řešit nejasnosti v harmonii. Ale když ho nemáte, stane se muzika mrštnější a ohebnější a vy se můžete mnohem rychleji pohybovat různými směry. Zároveň ovšem musí všichni hráči pracovat daleko tvrději, aby harmonii udrželi. Pro saxofonistu představuje tohle obsazení asi největší výzvu, krom hraní úplně sólově. Ve výsledku je sice snazší improvizovat bez harmonického nástroje, ale je také snazší dělat to blbě a těžší dobře.

S harmonickým nástrojem bývá také snazší zaujmout posluchače?
Myslím, že snadnost, se kterou může posluchač docenit improvising, je závislá především na schopnostech improvizátora. Jistě, publikum musí věnovat hudbě víc pozornosti, ale dovoluji si doufat, že bude vnímavé bez ohledu na sestavu kapely.

Budete zcela „komponovat v reálném čase“, nebo se odrážet od zapsaných motivů?
Jednoduše řečeno, půjde hlavně o improvizaci, ale ono to takhle prostě říci nelze. V notách sice nemáme zapsaného nic, ale domlouváme se předem, jakým stylem zahrajeme. Na desce jsme se například v kusu nazvaném Dedication odrazili od vzpomínky na jednoho z nejlepších britských bubeníků Tonyho Levina. Momentálně studuji na PhD v oboru kompozice, což mě vede, abych se podobnými otázkami intenzivně zabýval. Fascinuje mě způsob, jakým velcí jazzoví skladatelé kombinovali komponovaný a improvizovaný materiál v průběhu vystoupení. Na české šňůře (s jednou slovenskou zastávkou, pozn. aut.) jsme si dopřáli luxus, kdy hrajeme třináct večerů v řadě po sobě. Což mi dává šanci vyzkoušet nějaké nové kompoziční techniky přímo v běhu.

Proč jste se vlastně nechali inspirovat právě Tonym Levinem (Toots Thielemans, Nucleus, Zoot Sims, neplést s americkým jmenovcem)? Vysvětlíte pohnutky?
Tony Levin byl pro mě a pro Tymka velmi důležitá postava. Pocházel z Birminghamu, takže jsme ho oba dobře znali. Tymek u něj studoval na birminghamské konzervatoři a já měl tu čest, že jsem s ním mohl při mnoha příležitostech vystupovat. V jedné chvíli během nahrávání desky, mezi dvěma záznamy, jsme o Tonym začali spontánně hovořit. O jeho laskavosti a velkorysosti a také o způsobu, jakým hrál s Paulem Dunmallem. Pokud neznáte kapelu Mujician a zvláště album Essential Expressions, vřele doporučuji, zkuste si ho najít a poslechnout, je to úžasná muzika! První kus, který jsme nahráli po tomhle povídání o Tonym, jsem přirozeně věnoval jeho památce.

Co vlastně inspirovalo název Nick Of Time, „Na poslední chvíli“?
Nick Of Time znamená v posledním možném momentě, těsně předtím, než je příliš pozdě. Příběh názvu alba je jednoduchý. Studiovému zvukaři se nějak stalo, že nahrávku velmi špatně smíchal. Proto jsme poprosili Alexe Bonneyho, přítele a velmi zkušeného zvukového inženýra, aby záznam zachránil. Kdybychom to nestihli zařídit na poslední chvíli, vypadli bychom z harmonogramu vydavatele a nebyli schopni desku včas vydat.

flechter_3Jak vlastně vznikl aktuální triový projekt s kontrabasistou Oliem Bricem a původem polským bubeníkem Tymkem Jozwiakem?
Prvně jsem potkal Olieho, když hrál v triu s polským saxofonistou Mikolajem Trzaskou a britským bubeníkem Markem Sandersem. Nejdříve jsme měli jeden z druhého trochu obavy. Až do té chvíle, kdy jsme si dali pivo a zjistili, že sdílíme řadu muzikantských představ. Nedlouho poté jsme začali společně hrát a dnes je Olie můj nejpravidelnější spolupracovník. Máme také trio s americkým bubeníkem Jeffem Williamsem. Tymek se přestěhoval do mého domovského Birminghamu před deseti lety a hned od té doby jsme se často potkávali na pódiu.

Hraje Tymek v nějakém smyslu jinak než britští bubeníci?
Nemyslím, že je možné definovat muzikanta podle národnosti. Mnohem důležitějšími faktory jsou samotná osobnost a to, jak vás formovalo hraní s jinými hudebníky. Na Tymkovi mám rád, s jakým fantastickým feelingem hraje, jak swinguje, jak je flexibilní. Dokáže být odvázaný i pevný zároveň.

Musí být velmi rozdílné hrát v improvizačním triu a big bandu, jako je European Jazz Orchestra.
Naprosto! Jsou to dvě totálně odlišné věci. V triu máte všechen čas, který potřebujete, abyste našel hudební myšlenku a rozvedl sólo. Zatímco v big bandu dostanete obvykle jen šestnáct taktů! První léta svojí kariéry jsem trávil hraním s big bandem, proto jsem se naučil důležitou dovednost hraní krátkých sól, která zapadají do kontextu, působí uzavřeně, celistvě a zajímavě. To je pro mě velmi užitečné, i když nyní hraji v mnohem otevřenějších situacích. Dokonce, i když mohu hrát v triu sólo, jak dlouho chci, dbám o kontext a dávám pozor, abych nezačal nudit.

V triu musíte být mnohem disciplinovanější, protože prostor na hru vám nevytvoří aranžér, ale vy sám. Jaká je vlastně „ve zkratce“ dnešní britská jazzová scéna?
Opravdu velká jména spojovaná s Ostrovy, jako například Portico nebo Jamie Cullum, patří už dnes spíše do popu. Kdo by znal jenom tyto interprety, přišel by o spoustu nádherné muziky. A doufám, že i moje české turné poukáže na fakt, že ne všechno v britském jazzu je moc popové. (smích) Strávil jsem spoustu času jak na londýnské, tak birminghamské scéně. Obě jsou velmi silné a stále rostou. Hlavní problém s jazzem je, že těžko zařídíte, aby vydělával. Na druhé straně máte lidi, které jste zmínil. Jsou velmi úspěšní, ale postupně obětovali jazzové prvky popularitě. Ovšem na Spojeném království mám rád fakt, že spousta muzikantů mojí generace vzala zodpovědnost za vlastní úspěch a hudbu do svých rukou. Například já vydal desku u labelu Stoney Land Records, tedy u spolku řízeného samotnými muzikanty z Birminghamu. V Londýně se zase moji přátelé podílejí na činnosti Loop Collective, organizují řadu akcí včetně festivalu a také vedou vlastní vydavatelství.

Jde o hodně otřepaný dotaz, ale máme-li vás představit, snad je namístě. Jaké jsou vaše největší inspirační zdroje, ať už jde o hudebníky, osobnosti, krajiny, věci?
Do jedné odpovědi nedokážu dostat všechno, pokusím se alespoň o stručný přehled. Jako saxofonista musím jmenovat Birda a Tranea. Jenže myslím, že jakýkoliv saxofonista na světě musí odpovědět stejně. Mnohem zajímavější je, koho dalšího přidáte do seznamu. Mě velmi ovlivnili lidé jako Jackie McLean, Eric Dolphy a Joe Henderson. A samozřejmě mnoho dalších. Můj táta je velký jazzový fanoušek, jazz jsem vlastně poslouchal už od narození. Mojí hlavní oblastí zájmu se postupně staly experimentálnější záležitosti 60. a 70. let. Ale samozřejmě neposlouchám jenom jazz. Část života trávím v Andalusii, kde na mě silně působí flamenco. Spolu se saxofonem hraji i na dřevěné dechové nástroje a předpokládám, že si na turné vezmu spolu se saxofonem a flétnou i bulharský kaval. A doufám, že se poohlédnu po tradičních dechových nástrojích také v Česku a přivezu si domů do sbírky nějakou novou flétničku. Vedle hudby mě silně inspiruje výtvarné umění, nedávno jsem navštívil Picassovo muzeum v Barceloně, kde jsem se dlouhou dobu nemohl odtrhnout od výstavy Las Meninas (jde o sérii 58 olejomaleb z roku 1957, na kterých Picasso svérázně reinterpretoval slavný obraz Diega Velázqueze Dvorní dámy a jde opravdu o záležitost hodně „výtvarně jazzovou“, pokud mi dovolíte tento příměr, pozn. aut.). Abych řekl pravdu, právě se snažím napsat hudbu ovlivněnou tímto zážitkem. Možná něco z ní zahrajeme i v průběhu českého turné.

Proč jste se vlastně rozhodl stát jazzovým hudebníkem a jaké byly vaše začátky?

Jak už jsem zmínil, primárně jsem zájem o jazz přejal od táty. Než jsem začal se saxofonem, zkoušel jsem sice klasiku na klavír a violoncello, ale jazz vždy vyhrál. Od patnácti do jednadvaceti jsem hrál s „mládežnickým“ big bandem Midland Youth Jazz Orchestra. Naučilo mě to nejenom disciplíně, ale protože orchestr uspořádal několik turné po Evropě, poprvé jsem ochutnal, jako docela mladý kluk, také život „on the road“. Později jsem studoval na birminghamské konzervatoři.

Co přinese blízká budoucnost?
Mělo by se udát hned několik pro mě vzrušujících věcí. Hned jak se vrátíme z českého turné, chceme s Oliem a Tymkem natočit novou desku, kterou vydáme v roce 2016. Moje další trio s Jeffem Williamsem má na příští rok naplánovanou šňůru po UK, na které se k nám přidá španělský trumpetista Julian Sanchez. Zrovna domlouváme také vystoupení s dalším trumpetistou, Kirkem Knuffkem z New Yorku. S Julianem Sanchezem zakládáme novou kapelu ve Španělsku, hrají s námi Albert Cirera na tenorsaxofon, Bori Albero na kontrabas a Ramon Prats na bicí nástroje. Na únor chystáme vystoupení ve Španělsku a na květen v Portugalsku. A jak jsem se zmínil, dokončuji doktorandská studia kompozice, plánuji sestavit nový ansámbl, který by zahrál některé z mých školních prací. Se zkoušením chci začít už v lednu.

Padá do úvahy i spolupráce s českými muzikanty, třeba právě s Michalem Wróblewskim?
Vždy rád spolupracuji s muzikanty různých národností. Vím, že Michal je teď v Norsku a já mám shodou okolností nabídku sestavit v létě 2016 projekt v norském Stavangeru. Doufám, že se tam potkáme. A samozřejmě doufám, že se během turné zkontaktuji s dalšími českými muzikanty. Pokud tohle čtete a líbí se vám, co dělám, prosím, dejte mi vědět.razně kreativní. Zajímavostí je, že v poslední době Mike hraje převážně na C Melody saxofon, nástroj, který dnes není rozhodně běžně k vidění.

Mike Fletcher Trio v Česku a 1x na Slovensku:
13. 10.  – Městské divadlo Kolín
14. 10. – ArtCafé, Broumov
15. 10. – Bio Central, Hradec Králové, v rámci festivalu Jazz Goes To Town
16. 10. – Tylův dům, Polička
17. 10. – Cheb
18. 10. – Club Kino, Černošice
19. 10. – Reduta, Praha
20. 10. – Stará pekárna, Brno
21. 10. – Starý pivovar, Kroměříž
22. 10. – Escape, Kuřim
23. 10. – Blues nad Bečvou, Přerov
24. 10. – Mestská scéna, Martin
25. 10. – Břeclav

Přidat komentář