Americký avantgardní kytarista, saxofonista a skladatel Elliott Sharp na území České republiky vystupuje poměrně často a mohli jsme vidět řadu poloh jeho tvorby od noiseových sólových improvizací z počátku devadesátých let přes sólový akustický kytarový koncert až po uvedení jeho skladeb Agonem, i když klíčová skupina Carbon u nás nikdy nehrála. Letos se představil v další dosud nevídané poloze jazzově laděného tria, které nabídlo skladby z desky Aggregat. Elliott Sharp opět potvrdil, že neustrnul a stále se vyvíjí.
Vaše vystoupení v klubu Jazz Time bylo hodně jazzové.
Jednoznačně jazzové.
Jak se ve světě jazzu cítíte?
Jazz byl vždycky součástí mé DNA, vždy jsem ho měl rád, je to hudba, na které jsem vyrůstal. Hrál jsem jazz s jazzmany, i když jsem sám sebe za jazzmana nikdy nepovažoval a pořád se tak nevidím. Myslím si, že ani jazzový establishment mě nebere jako jazzového muzikanta, a to ani v Evropě, což je docela velká ironie, protože v Evropě mě zvou na velké jazzové festivaly a do jazzových klubů. V USA jazzová scéna jen minimálně přijímá to, co dělám. Ale já se moc nestarám o to, co si kdo myslí. Pokračuju v tom, co dělám, a dokud to půjde, budu v tom pokračovat. Nyní prostě hraju i jazz. První skladba, kterou jsem hrál a ve které jsem použil tenorsaxofon, se jmenuje Nuculara je věnovaná Sonnymu Rollinsovi, který měl přezdívku Nuke. Ale ani jazzoví experti v USA na to nepřišli, ptali se – Proč jádro? Dáváte tím najevo odpor k jádru? Přitom je to velmi jednoduché, když si poslechnete moji hru, zjistíte, že napodobuji Sonnyho Rollinse. Samozřejmě, nemohu hrát jako on, kdo by taky mohl, Sonny Rollins je Sonny Rollins, ale můžete se jím inspirovat. Je to člověk, kterého rád poslouchám stejně jako Johna Coltranea, Alberta Aylera, Waynea Shortera nebo Stevea Lacyho. Sonny pořád hraje dobře, ale jeho nové desky moc neposlouchám, nelíbí se mi jeho kapela, má v ní elektrické piano a elektrickou kytaru.
S jazzovými puristy bývají problémy…
Nejen s nimi. Když náš baskytarista a bubeník šli na bluesový jam session, a to jsou kluci, kteří skutečně hrají blues, pokřikovali na ně, že „takhle se blues nehraje“. Bylo to v bluesovém klubu v Chicagu a posluchači jim říkali „ne, ne, vy to nehrajete dobře“. Přitom každý má hrát, co cítí. Vychází to z jeho osobnosti.
Co vás přivedlo k současnému hudebnímu pojetí?
Vždycky jsem improvizoval a hrál jazz a i dříve jsem hrál v podobných konstelacích. A pak se mě Pedro z vydavatelství Clean Feed zeptal, co chci dělat na své další desce a já mu odpověděl, že mám nápady na trio, protože jsem doma hodně hrál na tenorsaxofon a přemýšlel o hudbě, ve které bych ho uplatnil. Tak vznikla deska Aggregats Bradem Jonesem a Chesem Smithem na base a bicích. Album bylo čistě akustické, nahrávali jsme ho v malém studiu. Jsem velmi spokojený s tím, jak nahrávka dopadla. Měla i dobré ohlasy.
V Praze jste však s nimi nehrál.
Turné se organizovalo na poslední chvíli a Brad a Ches byli naneštěstí velmi vytížení. Jsem však velmi šťastný, že pracuju s Peterem Herbertem a Paulem Lyttonem, oba mám rád. Peter a já jsme loni hráli v kvartetu s Reinholdem Friedlem a Mauricem DeMartinem ze Zeitkratzer, říkali jsme tomu Ultra Modern Jazz Quartet. A Paula znám mnoho let, hráli jsme společně v Barry Guy Orchestra, tak nás napadlo ho využít. Ale v Praze jsme v tomto složení hráli vůbec poprvé, na koncertu ve Štýrském Hradci, což byl vůbec první koncert na turné, nehrál Peter, neměl čas, takže na basu hrál Ewald Oberleitner, což je jeden ze starých mistrů a taky učitel Petera.
I s nimi jste však hrál skladby tria Aggregat. Jakou mají formu? Počítám, že nemáte party rozepsány do not.
Kompozicejsem vymyslel, ale není to tak, že bych rozdal dalším muzikantům napsané party a řekl jim – musíte hrát přesně tohle. Přinesl jsem nápady do skupiny a oni se stali součástí hudby. Témata si zapamatovali, dostali je do genů, což neznamená, že by hráli určitou melodii. Základem je improvizace vycházející z fragmentů melodií a témat nebo textur. Je to hodně otevřené, takže může hudba plynout jakýmkoli směrem, dokonce i když nastoupí téma, tak je jeden den hrajeme jedním způsobem a druhý jiným.
Všiml jsem si ale, že používáte looper Boomerang. Máte v něm smyčky uložené?
Ne, nahrávám si je do něj pokaždé znovu, nic není předem připravené.
Plánujete, že byste koncerty v aktuálním obsazení nahrál? Hodně svých improvizací jste vydal na CD.
Nikdy jsem nevydával všechno, vždycky jsem opatrně vybíral, co vydat, ale internet zbavil CD hodnoty, takže musím vybírat ještě opatrněji, protože je k dispozici méně zdrojů a prodat desky je ještě obtížnější. Mluvili jsme s Pedrem o vydání další desky Aggregatu, ale možná to bude kvintet. Musím se rozhodnout a taky zjistit, zda budou Brad a Ches v New Yorku volní, protože bych s nimi rád pokračoval. Byl bych ale velmi rád, kdyby se povedla i živá nahrávka s aktuálním triem.
Jak pokračujete s Terraplane?
V létě budeme nahrávat novou desku. Až pojedu hrát do Dachau, zastavím se u svého vydavatele v Mnichově a proberu s ním podrobnosti. V dubnu a v květnu 2014 budeme na turné, takže potřebujeme dobrého manažera.
Bude nová deska v typickém duchu, tedy ovlivněná blues?
Ne, nové písně jsou hodně odlišné, zaměřené na groovy, prvních pár desek využívalo více rytmus jungle a ještě předtím drum’n’bassu. Jungle mám moc rád, vracím se proto k naprogramovaným bicím zkombinovaným s perkusemi, bude tam víc steel kytary a pedal steelky, zpívat bude Tracy Morris a taky já, což asi lidi překvapí. Sice jsem zpíval na nahrávkách Carbon, ale to byl spíše řev, industriálně pojaté hlukové vokály. Ale teď skutečně zpívám, i když jen trochu.
Jak se s odstupem díváte na dobu, kdy jste se věnoval noise?
Je to všechno součást mé kariéry, a tehdy byla doba vhodná právě na toto. Ve všem, co dělám, se však kontinuálně ohlížím k věcem, které mne vždy inspirovaly, včetně jazzu, soudobé hudby a zejména country blues. No Wave bylo v té době logickým vyústěním a v mé hře jsou pořád prvky No Wave, tak se stala součástí mé DNA.
Skládáte pořád vážnou hudbu?
Ano, pracuji na novém smyčcovém kvartetu, premiéru bude mít v říjnu v New Yorku, hrát ho bude JACK String Quartet. Taky pracuju na několika operách, jedna je o Walteru Benjaminovi, na té už dělám docela dlouho, pořád se snažím najít produkci. Další, Substance, je o Spinozovi. Mám zajištěný residenční pobyt v Berlíně na leden 2015, kde strávím čas psaním opery.
Jaké to je skládat, když je někdy tak obtížné dočkat se uvedení díla?
Jsou s tím problémy, objevuje se frustrace – hlavně u opery o Walteru Benjaminovi, protože někdy řekne producent, ano uděláme to, něco se pohne do určitého bodu a pak se to zase zastaví, ale aspoň mám víc času si dílo promyslet. Problémem je najít čas na skládání. Stojí peníze říci si, že si určité období vyhradím na psaní a nebudu dělat nic jiného – zvláště když máte dvě malé děti. Člověk musí mnohem více myslet na peníze, než by si přál.
Kvartet píšete přímo na objednávku?
Ne, není to dílo na objednávku, skládám, protože mám rád hudbu, to je ten problém. Nabídli mi jeden týden v malém klubu The Stone, který patří Johnu Zornovi. Nejsou z toho žádné peníze, ale mám k dispozici celý týden, kdy si mohu dělat, co chci. Jeden večer uvedu v premiéře nový smyčcový kvartet.
Jenomže u soudobé hudby musíte zaplatit hudebníky, kteří dílo nacvičí a provedou.
Naštěstí mám mezi muzikanty hodně přátel. JACK String Quartet je rád, že bude moci hrát nový kvartet, i když to není za honorář. Dostanou jen malou gáži. Já nemám žádnou. Děláme to, protože nás to baví.
S nimi spolupracujete už delší dobu.
Moc rád s nimi pracuju a vypadá to, že i oni se mnou. Festival komorní hudby ve Wittenu si u mne v roce 2009 objednal kvartet The Boreal. JACK ho zahráli skvěle a bylo to natočeno a další verzi, která byla nahrána loni na festivalu Petra Kotíka v Ostravě, jsem vydal na svém vlastním labelu. Vydal jsem hodně nahrávek z Ostravy.
Hrajete stále se svými staršími spolupracovníky, jako byla Zeena Parkins nebo lidé, co jste se s nimi potkal v Carbonu?
S některými, je to otázka času. Občas hraju skladbu Syndicate, což je rozsáhlá algoritmická skladba pro orchestr a někdy ji interpretujeme jen na kytary a občas míváme v obsazení Marka Sloana – když může. Zeena je hodně vytížená svými projekty, takže spolu nehrajeme, ale teď ji uvidím hrát na jednom festivalu. A před dvěma lety jsme udělali reunion Carbon a odehráli turné, ale to bylo obtížné.
Asi je o dost obtížnější obnovit kapelu, která hraje takovouto hudbu, než Black Sabbath.
Jo, Black Sabbath jsou popová kapela, ale to jsme mohli být i my. Salvador Dalí řekl: jediný rozdíl mezi šílencem a mnou je ten, že nejsem šílený. A já říkám, že jediný rozdíl mezi popem a mou hudbou je ten, že není populární. Ale na univerzitách byli Terraplane a Carbon docela populární. A Carbon byli skutečně populární, v devadesátých letech jsme byli vysoko v žebříčcích na kolejích a dělali jsme velká turné po USA, na která chodilo hodně lidí, prodali jsme hodně CD, i když to nedosáhlo takových rozměrů, jako kdybych byl u velké firmy s jejím marketingem.
Foto autor