Víceméně v tichosti, ještě uprostřed jarní koronavlny, vyšlo album Zdivočelí koně, podle kterého Monika Načeva pojmenovala i svou současnou kapelu. Na desce se vrací k přirozeným písničkám a zpívá verše českých, převážně undergroundových autorů. Jak ale sama říká, žádný plán v tom nebyl a všechno přišlo samo.
Po dlouhých letech a vystupování jen s kytaristou či DJem sis znovu pořídila „doprovodnou kapelu“. Až zpětně jsem zjistil, že s ní vystupuješ už od loňského roku. Co tě k tomu dovedlo?
To asi nejsi sám, kdo si toho nevšiml – tak trochu jsem to i skrývala, šlo jen o malé koncerty. Už za ta léta vím, že je pro mě dobré si nové skladby nejdřív trochu „obehrát“, než půjdu do studia. Vystoupili jsme jen párkrát, nijak jsme o tom nemluvili, takže to vidělo jen pár lidí. Ale hezky jsme se sehráli, což bylo důležité, protože jsem tentokrát chtěla nahrávat živě, bez zbytečného vrstvení. A co se týče kapely – já věci příliš neplánuju. Jsem emocionální a vášnivý člověk, který se najednou zamiluje do nějakého nápadu a musí ho prostě zrealizovat. Ta myšlenka se zkrátka objevila a já jsem ji chtěla uskutečnit, abych věděla, jestli to bude fungovat. S klávesistou Davidem Kabzanem z kapely Rány těla jsem chtěla znovu spolupracovat už dlouho, vlastně už od doby, kdy pro mě složil písničku Nebe je rudý pro stejnojmennou desku. Nakonec to trvalo spoustu let. A pak jsem chtěla živé bicí, a měla jsem utkvělou představu, že na ně musí hrát žena.
Proč? Myslíš, že bubenice hrají jinak než muži?
Asi za to můžou Velvet Underground. Vždycky, když jsem je poslouchala, tak jsem milovala, jak tam Maureen Tucker bubnuje. Úplně jsem jim ji záviděla! (směje se) Ten zvuk je takový zakulacený, ona rytmus neudává, ale spíš doplňuje a zvláštně ho zatáčí… nejsou to ty řízné rovné rytmy, a zároveň to není ani sólování a předvádění se… nejradši používám termín „fluffy“ (načechraně, nadýchaně – pozn. aut.) Hledala jsem dlouho nějakou bubnující ženu. A na Markétu Ptáčníkovou jsem narazila na zcela nečekaném místě – potkala jsem ji v dětském divadle Minor, kde už jsem pár let. Hrajeme spolu v představení Záhada hlavolamu. Jednou mě pozvala na svoji kapelu LO/VE. Tak jsem se šla podívat… a okamžitě si řekla „Jo! To je přesně ono.“ Markéta souhlasila, že to zkusí. A vznikla kapela.
Říkala jsi, že jste nové album nahrávali prakticky naživo. To kvůli atmosféře?
Také. Nahrávali jsme i s přeslechy a drobnými ruchy. Naopak jsme si s tím vším hráli, než abychom to například čistili… tedy hlavně náš zvukař Amak Golden, v jehož studiu jsme točili. Některé ty zvuky a ruchy i „dronoval“ a efektově upravoval, myslím, že si hodně vyhrál… a taky máknul. Bylo moc hezké sledovat, jak se to vylupuje.
Jen klávesy, bicí a zpěv. Žádné další nástroje jste nepozvali?
Ne. Nemám moc ráda hosty ve studiu. Kromě své první desky, kde jsem vlastně i já byla hostem Michala Pavlíčka, který to celé produkoval a přizval na ni opravdu hodně lidí, jsem pak už nikdy hosty na nahrávkách neměla. Nejraději mám, když nahrávka zní co nejvíce stejně jako při živém hraní. David Kabzan například hraje jednou rukou klávesy a druhou na basový modul, takže máme basáka a klávesáka v jedné osobě.
To zas tak „divné“ není, to už měli The Doors. Lišilo se nějak nahrávání od předchozích alb?
Amák dostal skvělý nápad, že použijeme jen originální, dobové nástroje. David má v klávesách samozřejmě všechny ty staré zvuky a rád je na koncertech využívá, ale ve studiu opravdu hrál na staré hammondy, Fender piano a podobně. Ty nástroje jsou občas maličko rozladěné, někdy se na nahrávce ozývalo nějaké vrzání či zaskřípání… a to všechno jsme tam úmyslně nechali. Amák se vždycky doslova rozjařil, div, že neskákal po studiu, a vykřikoval: „Ano, ano, víc špíny…“ Uvědomila jsem si navíc, že to vlastně dobře zapadá do kontextu poezie undergroundových básníků. Že ony nástroje jsou často ze stejné doby, kdy vznikaly ty verše.
Zajímavé je, že přesto je album svou náladou hodně podobné desce Nebe je rudý, která byla ve své době vnímána hodně progresivně, jako průkopnická, jeden z prvních závanů trip hopu u nás…
To jsem ale nijak neplánovala. Chtěla jsem jednoduché písně, ale je pravda, že jsem se hudebně ve své hlavě odpíchla od songu Nebe je rudý, který tehdy pro mě složil právě David Kabzan. A navíc, i když zpívám básně od různých autorů a spolupracuji s různým i hudebníky, stejně to je podvědomě stále jedno stejné téma.
Zmínila jsi zvukaře a producenta, který si říká Amak Golden. Jak ses k němu dostala? Většinou spíš nahrává hlasité rockové kapely, svým způsobem pravý opak tvé nahrávky…
Po desce Mami jsem hodně jezdila s Angličanem Alexem Limburgem. To je skvělý zvukař, který byl známý tím, že zvučil hodně nahlas a dostával z aparatury nejvíc, co jde, hlavně subbasy, a občas strašil místní kluby, že „odpálí“ nějakou tu bednu. Jenže pak začal jezdit s velkými kapelami po světě, a tak jsem musela hledat někoho, kdo by mi ho nahradil. A právě on mi za sebe doporučil Amáka, který mi přesně zapadl do mé představy o live zvučení, kdy se pořád hledá a experimentuje. Zvukař musí být součástí kapely, spoluvytvářet zvuk. Jeho zvuk je takový dubový, taky má rád basy. Ty musí být cítit v nohách, šustit s kalhotami, jinak to nemá cenu. S Amákem jsme spolu začali jezdit a nahrávat od mého projektu Průvan v hlavě v roce 2017. Absolutně mu věřím! Je to člověk, který nezná větu „To nejde“, ale „Zkusíme!“ a přesně takový lidi okolo sebe potřebuju. Jsem se zvukem desky Zdivočelí koně nadmíru spokojená!
