Monstra ještě neřekla své poslední slovo

Rev. Sekou (celým jménem Reverend Osagyefo Uhuru Sekou) není jen americký bluesman, který přijede na Blues Alive do Šumperka představit své album In Times Like These. Je to také teolog, pastor a angažovaný občan, který pravidelně protestuje proti policejnímu násilí.

 

Jste teolog a také hudebník. Vnímáte svou hudbu jako součást svého intelektuálního a teologického poslání?

Víte, já mezi posláním teologa a hudebníka moc nerozlišuji. Obě profese jsou u mne ve vzájemném dialogu. Při práci teologa i jako hudebník a autor písní na jedné straně vycházím z biblické tradice a na straně druhé z lidové moudrosti, kterou čerpám od skvělých lidí z venkovského prostředí v oblasti Arkansaské delty. S podobnými východisky ostatně ve své tvorbě pracovala také „kmotra rokenrolu“, Sister Rosetta Tharpe, vychovávaná jako já v prostředí letniční církve COGIC (Church of God in Christ). Mým dalším velkým hudebním vzorem je Bob Marley, který byl špičkovým hudebníkem a současně byl silně zakořeněný ve své náboženské víře.

Jedna z vašich knih, Urbansouls, má podtitul Úvahy o mládeži, náboženství a hiphopové kultuře. K jakým závěrům jste při těchto úvahách dospěl?

Kniha Urbansouls obsahuje meditace, které vycházejí z mé práce s mladými lidmi ovlivněnými hiphopovou kulturou. K napsání publikace mě vedla touha zmapovat kulturní chování prostých lidí a v tomto případě konkrétně černošské dělnické mládeže z amerických měst. Chtěl jsem zjistit, jaký význam tito lidé přikládají světu kolem sebe. Hiphopové interprety vnímám jako kazatele, kteří nastolují těmto mladým lidem pravidla, určují jim směr, pomáhají jim zorientovat se ve světě. Jsou jako teologové, kteří napravují jejich vnímání světa, pokřiveného policejní brutalitou.

O hiphopu píšete i v další knize: Riot Music: Race, Hip Hop and the Meaning of the London Riots 2011…

To je teprve připravovaná práce, která bude mít za základ mé rozhovory pořízené v Londýně poté, co tamní policie zabila Marka Duggana. V knize se budu zabývat tím, jak hiphopovou kulturu ovlivňuje náboženství a politické impulsy a jak ji vnímají učenci z celého pravo-levého spektra. Jak konzervativci, tak levicoví myslitelé typu Slavoje Žižeka popisují mladé lidi na ulici jako divoké stádo bez politických názorů. Ale zkuste si tu hudbu, proti které politici bojují, poslechnout. Uvědomíte si, že lidé, kteří ji poslouchají, sice možná nevěří současným politikům, ale sami mají politické názory a angažují se v politické práci.

V jiné své práci se zabýváte hnutím za občanská práva a srovnáváte současné aktivistické hnutí Black Lives Matter (vzniklo v roce 2013 a bojuje proti policejnímu násilí) s odkazem Martina Luthera Kinga. Jaké je tedy jeho hlavní poselství pro dnešní dobu?

Myslím, že odkaz Martina Luthera Kinga zůstává stále platný. Je velkou inspirací pro mladé lidi, kteří stále bojují s nedostatkem pozitivních vzorů. Martin Luther King je přímo ztělesněním sociální spravedlnosti. V době, kdy žil, mu ve Spojených státech vyjadřovalo svou podporu 35 % populace. Aktivity hnutí Black Lives Matter dnes schvaluje 37 % obyvatel Spojných států. Martin Luther King a Black Lives Matter tedy mají společného více, než by se nám mohlo na první pohled zdát.

Navštívil jste uprchlický tábor v Bejrútu a cestoval jste na Haiti bezprostředně po ničivém zemětřesení. Na obou místech jste pomáhal potřebným. Jak vás tyto zkušenosti změnily?

V Bejrútu i na Haiti jsem si uvědomil jednu důležitou věci. Zjistil jsem, že i ti nejchudší lidé si dokážou v naprosto nedůstojných podmínkách uchovat svou lidskou důstojnost, a to na poměrně vysoké úrovni. Je mi to blízké, protože sám se také považuji za chudého člověka. Pocházím z prostých poměrů, nejsem bohatý. V Bejrútu i na Haiti jsem tím pádem cítil velkou sounáležitost s lidmi a jejich zkušenosti vyvolané utrpením mi byly blízké. Zároveň jsem obdivoval touhu po důstojnosti, kterou dávali naprosto hmatatelným způsobem najevo. Například lidé na Haiti, kteří po velkém zemětřesení museli bydlet ve stanech, nepřestali dbát o hygienu. Ráno se chodili vykoupat, ženy před stany zametaly a snažily se po celou dobu tato provizorní obydlí udržet v čistotě. Ano, i v takovém prostředí je lidská důstojnost důležitá.

Ve Spojených státech se pravidelně účastníte protestů proti policejnímu násilí. Jsou takové protesty třeba?

Myslím, že je nutné protestovat proti různým formám násilí. Policie ve Spojených státech prakticky denně někoho usmrtí. Podle studie Operation Ghetto Storm dochází k takovému zabití každých 28 hodin. Když tedy lidé vyjdou do ulic, jdu s nimi. Jsou to občané, které znepokojuje propojení vojenského průmyslu s policí a také to, jak už několik desítek let trvají útoky na naše občanské svobody.

Dokonce vám hrozilo, že strávíte za účast na těchto protestních akcích rok ve vězení. Co je pro vás v takovém momentě důležité? Modlitby?

Svou víru dávám najevo už tím, že jdu s ostatními lidmi do akce. Je to morální závazek. Když někde veřejně klečím, pochoduji, demonstruji, v tom všem je obsažena moje modlitba. V soudní síni jsem si připadal trochu jako Ježíš v Getsemanské zahradě. Podobně jako On jsem se modlil: „Pane, jestli je to Tvá vůle, abych byl odsouzen, ať se tak stane. Potom půjdu do vězení.“ – Naštěstí mě ale Pán tohoto kalicha ušetřil, nemusel jsem jej vypít.

Hovořili jsme o hiphopu, ale vy hrajete blues. Mají podle vás tyto dva žánry něco společného? Mohou bluesman a hiphoper hovořit stejným jazykem?

Hiphop i blues vycházejí z utrpení chudých černých lidí ve Spojených státech. V tomto smyslu tedy oba tyto žánry ve svých textech i ve své zvukové podobě odrážejí nářky utlačovaných lidí. To je společný prvek. Ostatně lidé, kteří poslouchají nebo přímo produkují blues, velmi často poslouchají také hiphop. Hudební trh sice tyto dva žánry vnímá jako různé kategorie, ale třeba já hraji blues, ale poslouchám i hiphop. A funguje to tak u mnoha dalších lidí. Rozdělení těchto žánrů je umělé a je to pouze věc trhu. Ve skutečnosti lidé často vnímají blues a hiphop jako jednu kategorii. Hiphoper a bluesman spolu mluví podobně, jako když mladý člověk hovoří se svými prarodiči.

Své album In Times Like These jste sestavil ze skladeb se svými vlastními texty, z tradicionálů a použil jste tam také jednu píseň Boba Marleyho. Tvoří pro vás tyto písně jeden souvislý příběh?

To je velmi zajímavá otázka, protože opravdu celé to album vnímám jako jednu jedinou píseň. Nebo spíše každá z písní tvoří jednu kapitolu v knize. A každá kapitola má vyjadřovat nějaké moje pocity. To album jsem napsal pro svoji babičku. Chtěl jsem natočit desku, jakou by ráda poslouchala a jaká by se jí líbila. I když je babička už třicet let po smrti, vnímám to album jako zvukovou krajinu svého dětství a zároveň jako pokus zachytit tu část historie, kterou právě prožíváme.

Troufnu si hádat, že texty písní jsou pro vás mimořádně důležité. Ale cítím, že si dáváte hodně záležet i na aranžmá skladeb. Jak tedy vznikají finální verze vašich písní?

Vnímám jako požehnání, že mohu pracovat s úžasnými hudebníky. Navíc při natáčení fungovaly určité osobní vazby. Zjistil jsem například, že praprarodiče mého hudebního režiséra se znali s mými, že patřili k témuž církevnímu společenství a společně hlásali Boží slovo. Takové detaily mi pomáhají v tom, aby album opravdu zachycovalo zvukovou podobu mého domova. A finální verze písní? Konečnou podobu písně hledám neustále, tvořím ji po celou dobu, co jsem ve studiu. Velká afroamerická spisovatelka Toni Morrisonová říká, že knihy nejsou nikdy dokončeny, jsou jen opuštěny. A podobně to funguje i u písní. My je ve studiu nedokončujeme, jen je v určité fázi opustíme.

Proč jste si jako producenta zvolil Luthera Dickinsona?

Luther je jako můj nevlastní bratr, máme toho tolik společného… Vyrůstali jsme prakticky ve stejné oblasti, jen asi hodinu cesty od sebe – on v severním Mississippi a já v Arkansaské deltě. Luther přesně poznal, co chci. Navíc pochází z hudební rodiny, jeho otec Jim Dickinson spolupracoval s Arethou Fraklin, s Rolling Stones nebo s Bobem Dylanem. Jeho matce je 80 let, v minulosti byla na turné s Rolling Stones a dnes vyučuje biblistiku. Přitom říká, že to, co teď dělá, je ta nejúžasnější věc na světě. Mezi Dickinsonovými si připadám úplně jako doma.

Na obalu vašeho alba si můžeme přečíst krátký text s názvem Úloha umělce v čase monster. Máme mít z monster strach?

Formou eseje jsem se snažil zpracovat své názory na Donalda Trumpa, který bezpochyby je monstrum. Je nebezpečný sám o sobě, ale děsivý je především fakt, že takový člověk byl zvolen do čela demokratických Spojených států, což legitimizuje další zvěrstva. Úlohou umělce by mělo být na to upozorňovat. Můj oblíbený francouzský existencialista Albert Camus říká, že umělec by neměl stát na straně těch, kteří tvoří historii, ale na straně jejich obětí. Měli bychom se zastávat utiskovaných: žen, imigrantů, homosexuálů, černých a v dnešní xenofobní době také Arabů. Jako umělec bych měl bojovat za jejich práva – tím, že budu psát eseje, skládat hudbu, tvořit sochy, tančit… Monstra tu byla dříve, jsou tu dnes a rozhodně ještě neřekla poslední slovo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *