MUFF: Fatalust

Polí 5, 2019, 55:32

Tři roky po koncertní nahrávce Hypnotix Bum Bum a šest let po zatím posledním studiovém albu Muff Vol. 2 vydává jedna z českých all-stars jazzových kapel nové album. Ihned je ale třeba podotknout – a parafrázujme například saxofonistu Marcela Bártu z jeho rozhovoru pro Český rozhlas Jazz –, že na jazzová pódia je Muff příliš alternativní a na alternativní kluby příliš jazzový. To je ovšem spíše výhoda. Ostatně ani na letošním festivalu Blues Alive kapela nepůsobila nepatřičně.

Muff, který současně s vydáním alba slavil 20 let na scéně, natočil všechna svá alba v totožném obsazení – Bárta na saxofony, případně klarinet, Jakub Zitko na klávesy, Jiří Šimek na kytary, Jakub Vejnar na basu a Roman Vícha na bicí. Ve skvěle sehrané sestavě je snadné nejen držet určitou zvukovou linii, ale i překvapovat posluchače občasnou výměnou očekávatelných rolí. Na novém albu tak lze slyšet hutné basové linky, výrazné groovy i melodickou elektroniku jako z předchozích desek, ale různých zvukových fúzí, prolínání tónů kláves a kytary a invenční souhry saxofonu s elektronikou jako by se zráním kapely a jejích členů ještě přibývalo. „Přidrzlá“ hravost, symbolizovaná titulní postavičkou kresleného Muf(f)a, vrcholí tentokrát ve skladbě Jiřího Šimka Raz dva tré kvatro s nasamplovanými památnými výroky Oldřicha „Imejdž“ Říhy.

Co dále stojí za pozornost? Například práce s jednoduchým melodickým motivem v Bártově skladbě Kindertraum. Basa v Zitkově Korzárovi. Klávesy v úvodní Daidře. Výrazný riff ve skladbě Barely. Nebo souhra elektroniky a živých bicích ve Fatalistovi. Vyjmenované prvky však nejsou izolované, nýbrž vždy slouží celku. Ten může působit jako sled jednotlivých skladeb, ale lze jej vnímat i jako souvislý příběh ve stylu sci-fi z roku 2147, na kterém se autorsky podíleli hned tři členové kapely. Má to groove a – chceme-li jej tam najít – také děj.

Přidat komentář