Dvojice Jan Vejražka a Jiří Konvalinka už spolu jako Mutanti hledaj východisko působí přes patnáct let a podobně jako třeba WWW Neurobeat bývá označována za alternativu k hip hopu. A stejně tak o ní i platí, že ji vedle hiphopových příznivců respektuje a občas má i rádo publikum, které jinak rap vůbec nezajímá. Možná proto, že jejich texty se vyhýbají všem žánrovým klišé, jsou často sarkastické, mnohdy zábavné a rovněž tak jejich hudba je nedogmatickou, pestrou směsí hip hopu, elektroniky, alternativního popu i přesahů do jiných žánrů. Na podzim vydali album Rada starších, kde se vypořádávají s postupujícím věkem, ale i s negativními proměnami společnosti. Jsou ale zkušenost a věk zárukou schopnosti poradit a pomoci najít recept na život?
Název vašeho aktuálního alba navádí k otázce: Cítíte se už staří?
Jiří Konvalinka: Jak kdy.
Jan Vejražka: Občas trochu ano.
Jiří Konvalinka: A častěji než dříve.
Což asi odpovídá obvyklému, s věkem spojenému pocitu „Mládí už je pryč a do důchodu daleko“. Opravdu myslíte, že s tím reálně mohou pomoci starší a zkušenější?
JV: Spíš se setkáváme s tím, že je to chápáno jako vypořádávání se s krizí středního věku.
JK: V principu do toho věkem spadáme a asi to tak trochu je. A když se zamyslím nad tím, co nás v současnosti nejvíc zajímá a jaké je to téma, o kterém nám dává smysl psát songy, tak mi vychází, že to je pro nás rozhodně důležité. Oba už máme děti, a to je něco, co určitě každému změní tempo života. Do toho se proměňuje společensko-politická situace kolem nás, kterou samozřejmě člověk v našem věku nemůže nereflektovat.
Občas diskutovaná otázka, zda má či nemá hudba nějak reagovat na politiku a další aspekty reality současnosti, má tedy pro vás jasnou odpověď?
JV: Samozřejmě. Dříve či později se dostaneš do situace, kdy zjistíš, že se tě to osobně dotýká, že to ovlivňuje život. Mnohem častěji se ti dnes může stát, že se dostaneš do nějakého konfliktu jen na bázi toho, že máš nějaké politické či společenské smýšlení. Těžko pak předstírat, že tě to nezajímá. Takže není to tak, že bychom jen sami chtěli, ale ta realita tě dotlačí k tomu, že se tě to dotýká. Teoreticky samozřejmě nemusíš dělat nic, můžeš se uzavřít do své bubliny a říkat si, že jsme přece milí a empatičtí lidé… ale o to víc se okolo začne a stále víc bude dít to, co se kolem nás děje.
JK: Co mě doslova děsí a co vnímám jen jako něco, co je tu s námi jen posledních několik let, je postupné akceptování různých polopravd, jasných nepravd a také fake news. Oproti tomu, co si pamatuju z doby ještě tak před deseti lety, se toho vplížilo do veřejného prostoru, médií či politiky opravdu hodně. A nějaký institut toho, co je to „fakt“, je neustále zpochybňovanější. Což mě prostě rozčiluje, protože na tom parazituje spousta jedinců.
Jak si to pro sebe vysvětlujete?
JK: Že to souvisí s tím vývojem světa. Je přehlcený informacemi, dobrými i špatnými, všechno je mnohem rychlejší, všeho je moc, narůstá tlak na to, aby si každý byl schopen vybrat, co je dobré a co špatné, a na to, aby se každý rychle byl nucen zorientovat.
JV: Stále častěji se stává to, co se stalo mně, tedy že se vyskytne někdo v okolí, kdo to nezvládá. Třeba majitelka, co vede školku, kam chodí moje dvě děti, se aktuální rozchází se svým mužem, který začal věřit na placatou Zemi. Souvisí to i s nějakým tlakem dneška „někam patřit“. Každý potřebuje nějaké místo či skupinu lidí, kde se cítí bezpečně.
JK: A přibývá i určitá všeobecná frustrace ze systému. Snadno se může stát, ať už ze zaviněného, nebo i nezaviněného důvodu, že se někdo ocitne na okraji společnosti. Nebo v bezvýchodné situaci. A je jasné, že když se ocitneš v situaci, kdy ti vlastně nemůže nikdo pomoci, že to má na víru v to, co je a není pravda, velký vliv.
JV: A do toho přichází rétorika, kdy obě strany říkají: „Oni lžou“ a přestává u toho zdánlivě být skoro důležité, kde je ta pravda. Nabaluje se to a některé ty teorie jsou už doslova šílené.
Což je ale asi výborné téma a impuls pro umělecké zpracování. Zaregistroval jsem například televizní dramatické inscenace o učitelích, co mezi žáky šíří zjevné lži a propagandu… JK: Téma to je, ale nemyslím, že by to bylo systémové řešení toho problému v rámci společnosti. Počínaje trendem vypínání moderace na sociálních sítích přes absenci mediální gramotnosti ve školách se to spíš zhoršuje. Přitom to jsou věci absolutně zásadní, protože děti jsou mnohem ohroženější a jejich orientace je kvůli menším zkušenostem mnohem těžší.
Snažíte se v těch skladbách o „nový pohled“ na to všechno, o čem tu mluvíme?
