Muž mnoha řemesel

Bubeník, výtvarník, producent, učitel, vydavatel i filmař. Třiapadesátiletý Billy Martin se nepochybně nenudí ani vteřinu, téměř div, že si najde čas na turné po Evropě. V kalendáři má se svými kolegy, trumpetistou Stevenem Bernsteinem, trombonistou Brianem Dryem a tubistou Michelem Godardem i Českou republiku. 15. března předvede Billy Martin’s Wicked Knee říznou dechovou nálož v pražském Paláci Akropolis, o čtyři dny později v trutnovském UFFO v rámci osmnáctého ročníku festivalu Jazzinec.

martinKdesi jste jako prvotní hudební vlivy zmínil dětské televizní pořady Sezame, otevři se a Electric Company.  Opravdu?
Samozřejmě. Všechny děti mého věku na to koukaly, a bylo to hrozně cool! Zkrátka sedmdesátky.

Kde jste vyrůstal?
V New Yorku raných šedesátých let. Poté jsem se přestěhoval do New Jersey, kde se mi zcela změnil život. Chtěl jsem se stát mořským biologem a pracovat pro Jacquese Cousteaua.

Na hudební scéně jste se zpočátku etabloval jako hráč brazilské muziky, jak se to vlastně stalo?
Nevěděl jsem, jak hrát sambové rytmy na bicí, tak jsem mrknul do týdeníku Village Voice a našel workshopovou třídu v Drummers Collective (škola pro bubeníky a perkusisty založená roku 1977 v NY, pozn. aut.), kde jsem potkal bubeníka Boba Mosese. Tím se pro mě vše změnilo. Bod zvratu – k lepšímu!

Založil jste vlastní vydavatelství Amulet Records, na kterém vydáváte desítky vynikajících muzikantů, Chrise Wooda, Granta Calvina Westona, Larryho Coryella aj. Pro vytíženého umělce asi není snadné časově zvládat agendu s tím spojenou…
Je to práce z lásky. Hodně muziky, kterou vydávám, opravdu miluji. Nejde tam o vydělávání peněz, ale o sdílení uměleckých myšlenek. V digitální době počítačů a internetu je hudbu velmi těžké prodávat. Muzika je devalvována. Něco z toho mi však pomáhá srazit náklady, třeba šíření promo materiálů. Můj label pokračuje a já doufám, že ho udržím, dokud budu živ.

martin_2V tomto čísle UNI je rozhovor s Lee Ranaldem, se kterým sdílíte nejen lásku k hudbě, ale také výtvarnému umění. Navíc jste oba byli v projektu The Road to Jajouka, desky vydané k podpoře „čtyř tisíc let staré rock’n’rollové kapely“, jak nazýval Maročany spisovatel William S. Burroughs. Jak jste se k této práci dostal?
Lee je skvělý a já ho velmi obdivuji. Pocházíme z rozdílných kruhů, ale jsme součástí většího celku, který Jajouka ovlivnila. Byl jsem požádán vedoucím Master Musicians of Jajouka Bachirem Attarem a filmovým skladatelem Howardem Shorem, abych nahrávku produkoval. Samozřejmě jsem to vzal a tak začala i spolupráce s Leem. Ten už si jen vybral hudbu, kterou jsem mu poslal, a přidal kytary. Vznikalo to krásně jednoduše, jsem na tu desku velmi hrdý. Bylo zábavné ji produkovat, vytvářet rytmy a aranžovat hudbu – a poté sezvat ostatní, aby ty tracky zahráli! O netradiční spolupráce nemáte nouzi, s Medeski Martin & Wood jste dělali i na desce Iggyho Popa, v Praze jste před dvěma lety vystoupili s Johnem Scofieldem.
Don Was nám zavolal kvůli práci na Avenue B a pár věcí jsme s Iggym nahráli. MILUJU Iggyho! A John Scofield je z těch, s kterými zbožňujeme koncertování. Jeho rytmus a sóla jsou nedostižná!

Kromě nich si s vámi zahráli vaši synové, jak se rozvíjí jejich hudební kariéra?
Mému mladšímu synovi je dvanáct a je skvělý skateboardista. Starší, patnáctiletý, je už teď výborným bubeníkem. Avšak stále před sebou mají kus práce.

Vaše malby připomínají – v tom nejlepším slova smyslu – art brut. Čím se inspirujete? Máte oblíbené umělce a je nějaká výtvarná disciplína, kterou byste si ještě rád vyzkoušel?
Art brut je asi nejvhodnější, jsem samouk. K tomu, abych více kreslil, mě popostrčili moji hudební mentoři Bob Moses a John Lurie. Oba opatřovali obaly svých desek vlastní uměleckou tvorbou, a když jsme spolu cestovali, také jsme společně kreslili. To odstartovalo serióznější cestu k mému vlastnímu stylu. V tu dobu zemřel Basquiat, já jeho věci obdivoval. V časech střední školy jsem miloval Van Gogha, Kleeho, Miroa, poté graffiti, Keitha Haringa, Motherwella, Pollocka… Cy Twombly byl pro mě velkým umělcem. Je jich tolik. Dalším a posledním médiem, které prozkoumávám, je film. Začínám pracovat na celovečerním hraném snímku Art Drug o umělecké a hudební scéně centrálního New Yorku roku 1987.

Kapela Wicked Knee vznikla během natáčení vašeho výukového videa Life On Drums. Poslední nahrávka, Heels Over Head, vyšla před třemi lety. Chystáte se do studia?
Znám se a spolupracuji se Stevenem Bernsteinem od dob, kdy jsme spolu hráli v Lounge Lizards a poté v mnohých dalších projektech, včetně dechové sekce Medeski Martin & Wood. Říkal jsem mu, že bych měl rád brass band nebo big band. Myslím, že toto obměněné kapelní složení bude natáčet. Píšu tento měsíc nové kompozice pro evropské turné a jsem nadšený, že si publikum poslechne nové věci, ještě než je nahrajeme. Akustická hudba versus elektrická – co upřednostňujete? Akustiku. Zítra bych pravděpodobně řekl elektroniku.

Ve Státech nyní probíhají prezidentské primárky, nelze si nepovšimnout Bernieho Sanderse, který často mluví o hudbě, především o jazzu…
Většinu politiků nemám rád. Bernieho Sanderse potřebujeme, aby nakopal pár zadků a začal věci měnit. Stejně jako to v dějinách udělal několikrát samotný jazz.

Bubeník, výtvarník, producent, učitel, vydavatel i . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář