My hříšné ženy: Indická zpěvačka Kiran Ahluwalia o své cestě mezi New Yorkem, Afrikou a Pákistánem

Pokud multižánrový fenomén známý jako world music podrobíme srovnávací analýze v horizontu posledních padesáti let, zjistíme, že každý region či kontinent má za sebou úplně jiný vývoj. Evropa absolvovala sérií revivalů a znovuobjevování, od keltské hudby přes Skandinávii až po Balkán. Dramatickou proměnou prošla Afrika, fungující jako laboratoř nových stylů, včetně afrobeatu, rai či pouštního blues. Kdežto v Indii a Pákistánu, subkontinentu s tisíce let dlouhou historií klasické, spirituální či lidové hudby, jako by už měli vše hotové a objevené. Vývoj tu probíhal formou vybrušování. Klasické ragy získaly na dynamice, tempu, stejně jako spirituální zpěvy qawwali, které díky Nusratu Fatehu Alimu Khanovi pronikly na globální scénu. Expandoval vliv Bollywoodu, v jazzu se prosadila úctyhodná řádka indo-pákistánských talentů i mistrovské fúze typu Shakti. Důležitým faktorem je i sílící role indické diaspory. Historicky to ilustruje vznik indo-karibského stylu chutney, jakési zapomenuté sestřenice reggae. Bez diaspory by v 90. letech nevznikl v Británii a zčásti v Kanadě světový trend známý jako Asian Underground, s umělci nejen z Indie a Pákistánu, ale též Srí Lanky a Bangladéše, a kapelami jako The Dhol Foundation či Fun-Da-Mental.

 

Indo-pákistánská diaspora s každou sezónou nenápadně nabývá na významu. Zpěvačka Kiran Ahluwalia se narodila v Indii, vyrůstala v Kanadě, a spolu se svým manželem, renomovaným pákistánským jazzovým kytaristou Rezem Abbasim se usadila v New Yorku. Její alba lze vnímat i jako spojnice mezi indo-pákistánskými komunitami a styly: jsou na nich texty nejen od klasiků, ale i od současných autorů žijících mimo Indii. Kiran Ahluwalia navíc intuitivně navazuje kontakty s hudebníky jiných žánrů a kultur, třeba s alžírskou zpěvačkou Souad Massi či skupinou Tinariwen, jejíž členové hostují na jejím albu Common Ground. Po něm následoval další krok k nezmapovaným tématům, album 7 Billion. Letos zpěvačka nečekaně vstoupila i na pole muzikálu, v koncepčně nekonvenční show Space The Third Season, která proběhla jako koncertní turné, od Montrealu přes Hamburk, Curych až po Vídeň. Autorem je kanadský skladatel a DJ Josh Socalled Dolgin, Kiran Ahluwalia v něm hrála královnu-mimozemšťanku.

 

 

Bohatost indických stylů je fascinující, klasické ragy, milostné písně ghazal, regionální lidová hudba. Máte v tomhle paralelním vesmíru nějaký tajný plán, čeho byste chtěla dosáhnout?

Můj plán je být schopná se i nadále uživit hudbou, takže to není žádný tajný plán. Občas se mi zkrátka něco zalíbí a z toho se snažím čerpat. Může to být z Indie, Afriky i odjinud.

A při tom stále objevujete nové věci? Nějaký příklad z posledních let?

Americké R&B se skupinou Alabama Sheiks. Pomalé groove s černošským feelingem, to pro mě byla důležitá inspirace, když jsem připravovala album 7 Billion.

Jak jste vlastně objevila Tinariwen? To musel být zásadní obrat ve vaší dosavadní dráze.

Přesně tak. Začalo to tím, že Tinariwen hráli v Torontu, stihla jsem jen pár písniček, předtím jsem sama měla vystoupení, a říkám si: To se mi líbí! I další den jsem měla té skupiny plnou hlavu, natáčela jsem své čtvrté album Wanderlust s umělci z Portugalska, takže uprostřed nahrávání jsem složila další skladbu, ovlivněnou Tinariwen. Když jsme dokončili CD, byla jsem v Kodani na ceremoniálu, získala jsem cenu časopisu Songlines, a byl tam též kytarista Justin Adams, který Tinariwen produkoval. Poslala jsem mu tu skladbu a on navrhnul, abychom to natočili společně tak to tedy začalo na následující album Common Ground. Poslouchala jsem další hudbu ze Západní Afriky, ale místo abych zvala hosty z toho regionu, naopak jsem nabádala muzikanty své kapely, ať se o to zajímají, ať hrají ty rytmy.

Což skvěle dokumentuje vaše album 7 Billion. Neméně důležitý zvrat ve vaší dráze proběhl, když jste se přestěhovala do New Yorku?

To se stalo před šestnácti lety, tehdy jsem se vdala za kytaristu Reze Abbasiho.

Proč do New Yorku? Je tam víc příležitostí pro muzikanty?

Těch důvodů je mnoho. Já New York miluju, vydávám tam navíc alba. V Torontu kde jsem žila předtím, je sice zajímavá globální scéna, ale v New Yorku je samozřejmě možností víc.

Název vašeho posledního alba, 7 Billion, v češtině 7 miliard, inspiroval počet obyvatel naší planety. V písních posluchače přivádíte k celému spektru témat, o nichž mnozí neslyšeli. Příklad: skladba We Sinful Women, pohled na svět ženskýma očima z Pákistánu. Předlohou skladby byla báseň autorky Kishwar Naheed.

Ona je dobře známá nejen v Pákistánu, vědí o ní všichni další, kdo se zabývají jihoasijskou kulturou. Kniha s názvem We Sinful Women vyšla roku 1990, je v angličtině a její název je převzatý z básně, kterou Kishwar Naheed napsala v jazyce urdu, což je pákistánská variace hindštiny. Já tu knihu objevila na Columbia University v New Yorku.

V té skladbě zpíváte: Zeď byla stržena, tak se nepokoušejte ji znovu postavit! Máte na to nějakou zpětnou vazbu od svých posluchačů? Že se inspirujete životem žen, které to zrovna v Pákistánu nemají lehké?

Ano od posluchaček, pro které to rezonuje s jejich osudem. Ti kdo báseň znají, oceňují, jakým způsobem jsem téma zhudebnila.

 

Bližší výklad zasluhuje i další skladba z alba, Jhoom, ta je o filmu, kde žena svádí nesmělého milence. Jak daleko tu má filmová fikce k realitě?

Režisér Joseph Matthew, kolega, který natočil též můj videoklip Hayat odehrávající se na řece Ganze ve Váránasí, je též autorem filmu, v němž figuruje prostitutka. Ta se snaží svést amerického byznysmena, což je pro ni logický krok, hledá práci. Joseph Matthew k té scéně potřeboval hudbu, a já pro něj napsala píseň. V ní se snažím pozici prostitutky obhájit, jak jen lze. Ten nesmělý milenec je pro mě příklad obchodníka z jakékoli branže, který vám nabízí auto, myčku nádobí či jiný produkt, a ona mu říká: Trochu radosti si dopřej, protože já ti ukážu, jak může být život krásný.

Jak to dopadne?

Ve filmu ho nakonec přesvědčí a svede, a on se do ní zamiluje.

To je konec příběhu?

Ona ho nakonec opustí.

Důležitý faktor v hudbě Indie je Bollywood. Měla na vás indická filmová hudba nějaký vliv? Třeba na vašem CD 7 Billion hostuje indo-newyorská skupina Red Baraat, a ta samozřejmě čerpá i z Bollywoodu.

Bollywood je v zásadě fúze všeho možného, je to všežrout západních a indických stylů, je to páteř indické pop music. Já třeba poslouchám bollywoodské nahrávky ze 70. let, to bylo moje dětství: Mohammed Rafi, Asha Bhosle, což byli vokalisté, nejdůležitější slovo měli ale hudební supervizoři, skladatelé, aranžéři. Ovlivnilo mě to, ale spíš jen podvědomě.

Když jste ale řekla, že Bollywood je globální fúze všeho, není to vlastně stejný recept jako dnešní world music?

Ty pohledy co je world music mohou být hodně odlišné. Třeba pro mě jako anglicky mluvící zpěvačku je world music vše co není v angličtině.

Máte nějaké inspirace ze spirituálních zpěvů qawwali?

Ano, třeba píseň o té prostitutce je trochu ovlivněna qawwali, s Tinariwen jsem natočila jednu z nejznámějších písní žánru Mustt Mustt kterou zpopularizoval Nusrat Fateh Ali Khan, na mém albu Wanderlust je třeba skladba Jaag Na Jaag.

S kolika muzikanty cestujete?

Klávesy a akordeon, bicí, někdy tabla, někdy baskytara, celkem pět lidí.

A jak často se vracíte do Indie?

Minimálně jednou za rok, ale pokud tam mám koncerty, tak třeba i třikrát.

Máte nějaké oblíbené regiony?

Dillí, tam je moje příbuzenstvo, Hyderabad, kde žil můj guru, ten už je bohužel po smrti, ale bydlí tam moji spolužáci, také Bombaj, to je centrum hudebního byznysu, a též Paňdžáb, odkud je moje matka.

 

Natáčela jste i lidové písničky z Paňdžábu, kde má kořeny dnešní bhangra, která v rámci fenoménu Asian Underground zachvátila taneční kluby v Evropě. Je to pro vás inspirace?

Paňdžábská lidová hudba má spoustu podžánrů. Bhangra je rytmus, na který původně tancovali jen muži, kdežto já si vybírám melodie vyprávějící příběh. Ty přinesou vždy oživení, zvláště mezi indickým publikem, i když na rozdíl od bhangry nejsou zrovna k tanci.

A celý ten Asian Underground, který přinesl skupiny jako The Dhol Foundation, mělo to na vás nějaký vliv?

Spíš ne, probíhalo to v 90. letech, a v té době mě zajímala spíš tradiční indická hudba, fúze mě oslovily až později.

Vedle Tinariwen jste též spolupracovala s alžírskou zpěvačkou Souad Massi, bude to mít pokračování?

Organizuji festival Love Fest, což je koncipováno jako odpověď na zločiny z nenávisti, hate crimes, ty byly časté po 11. září v Kanadě i USA, kdy se objevily útoky proti sikhům a muslimům. Vytvořili jsme smíšenou sestavu s egyptskou tanečnicí, moji skupinou, Souad Massi, skupinu sikhů, absolvovali jsme turné v USA i Kanadě, na pokračování bych se určitě těšila.

Kdo skládá váš repertoár? Váš manžel Rez hudbu a vy texty?

Ne melodie jsou ode mě, a většinou i texty. Rez píše aranžmá, akordy, harmonie, rytmus vymýšlíme společně. On je můj aranžér, hudební supervizor, kapelník a taky kytarista.

Řídí se vaše kompozice ragami, jako klasická hudba?

Ne, raga je sled not, které fungují v určitém pořadí, spíš se jedná o melodické vzorce, já to studovala od svých pěti let, ale když skládám, nedržím se klasických pravidel, třeba u nich začnu, ale pak sáhnu po tónech které jsou mimo danou ragu, proto, abych s tou melodií dosáhla zamýšleného cíle,

Hodně čerpáte z historie Indie. Rozdělení subkontinentu roku 1947 provázela genocida, což byla pro Indii podobná zkušenost jako pro Evropu holocaust, z níž se doufejme svět poučil?

Zatím k tomu poučení nedošlo. Britové vládli v Indii dvě stě let, a když nakonec po konci druhé světové války odešli, Indie se chaoticky rozdělila na dva státy. K moci se dostaly síly, které chtěly oddělený stát pro muslimy, což byl Pákistán, a v Indii zůstala ta ostatní náboženství, jenže ve skutečnosti je v Indii víc muslimů než v Pákistánu, Indie má celkem 1,3 miliardy obyvatel. Takže partiton, jak se tomu rozdělení říká, byl proces velmi krvavý.

Pro většinu Evropanů je to neznámá část historie. Co se konkrétně odehrálo?

Byla to největší vynucená masová migrace ve světových dějinách. Lidé i děti byli vražděni, ženy znásilňovány, já ještě nebyla na světě, moji rodiče byli v dětském věku. Přesto ve mně tyhle události rezonují. Mojí matce bylo 9 let a od ní znám spousty hrozivých příběhů: vlaky, které přijížděly do Indie, byly plné mrtvých lidí, vlaky přijížděly do Pákistánu a také byly plné mrtvol. Hořce lituji, že bylo dřívější bratrství mezi našimi národy zničeno.

 

Vy sama jste se přitom provdala za muzikanta z Pákistánu, jak to neslo příbuzenstvo?

Ano, kytarista Rez Abbasi se narodil v Pákistánu. A stejně jako moji rodiče prožili hrůzy dělení na vlastní kůži, podobně to nesli i jeho předkové. Byli u toho, když jim vyvražďovali jejich vlastní rodiny, ale věděli, že emocionální platforma vzájemné nenávisti nemá budoucnost a že je nutno nenávist nahradit láskou. Rezovi rodiče mě přijali s otevřenou náručí. Ani moji rodiče, když jsem ho přivedla domů, nespustili žádné bollywoodské drama.

Salman Rushdie o těchhle traumatech napsal knihu Midnight Children (Děti půlnoci) a podle ní pak vznikl film.

Já ji nečetla a film jsem neviděla, ale vrátím se k vaší dřívější otázce, jestli jsme se z toho my Indové a Pakistánci poučili. Odpověď je složitá. Vím, že moji i Rezovi rodiče dokázali najít novou cestu, ale taky vím, že většině lidí se to nepodařilo, protože třeba v Indii máme dnes hodně konzervativní vládu a náboženská tolerance není v kursu.

Kde se cítíte doma?

Když mi bylo devět, moji rodiče se usadili v Kanadě. Od té doby jsem se pohybovala mezi Kanadou a Indií. Pak jsem se přestěhovala do New Yorku, ale i tam se cítím jako Kanaďanka a Indka.

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.