Byla, nebyla a občas i vystupovala skupina N.I.C. těžko se mi toto píše, protože jsem s touto skupinou sama hrála na klávesy a protože N.I.C. už neexistují. Mám hroznej vztek, neboť to byla skvělá muzika, jedinečné texty, a tak vůbec. Nevím dost přesně, kdy vznikli a vím jen přibližně, co hráli zpočátku. Názory na toto období se různí a já je nepovažuji za podstatné, o N.I.C. (tenkrát ještě NIC) jsem se dozvěděla na jaře 1990, kdy mi zavolali, že by rádi klávesy. Dobře si pamatuji, jak jsem byla ze zkoušky vykulená a nijak moc se mi nelíbili, ani jako muzika, ani jako lidi. Vzala jsem si kazetu a jak jsem ji tak poslouchala, dostala mě. Počáteční neochota a povrchní zájem se proměnil v obdiv a v jemné mrazení v zádech při každém poslechu. Těchto pocitů jsem se nezbavila ani později při bůhvíkolikátém koncertu a nevyprchaly ze mně ani teď. Je těžko pochopitelné, jak čtyři tak různí lidé, jako byli N.I.C., mohli vyprodukovat tak kompaktní muziku. Všechno šlo úplně samo. Ondřej začal drnkat na basu motiv (jedním prstem jako vždy), ostatní se zkrátka přidali, a bylo to. Vliv Anglie pocházející od 4AD byl zřetelný. Celé to však bylo posunuté do zvláštní směsi melancholie a agresivity. Ondřej Veselý nejen hrál na basu, také zpíval, psal texty. Psal si je na tělo a na lidi je jednoduše řval anebo jako by pro sebe broukal, to vše nesmírně naléhavě. Jako když se kdesi vysoko nad vámi mrazem roztříští skleněná ohavnost a její střepy padají a zasekávají se do vás. Utéct není kam, není proč a ani nelze. Hudba vás totiž svazuje magickým rytmem bicích (jedinečný Ivan Divín) a neustále se opakující rytmicko-melodickou linkou basové kytary. Výrazně jim v tom pomáhá tikání kytary jakoby z dálky mnohokrát dealeyem zopakované a občas se zařízne zbustrované kilo (pan kytarista Viktor Kobes). Moje klávesy vše podbarvovaly někde sotva patrnými plochami chvíli tenkých, chvíli mohutných smyčců, někdy toho také měly dost a vzduch rozčísly hrubě a nešetrně.
Texty nejsou jen nutným přívažkem, jsou rovnocennými partnery, ne-li hlavní složkou projevu. Je z nich cítit rezignace, až úplná apatie:
Jízda králů
(2. a 3. sloka)
Tak jsem si schoval nějaký věci
tajně je narval do hlavy
pozpátku radši vidět nechci
zavřel jsem oči z únavy
urvaná vzducholoď se špičkou
k zemi
přeletěla mi přes cestu
měl jsem strach, že zůstanem sami,
že se s ní nesnesu
Tohle si schovej, tohle si nech
Už mě táhnou, reju patama v hlíně
chtěl bych se tu podepsat
jízda končí, už mi berou sedlo, můžu
se podívat
Co jsem si schoval, co jsem si
schoval
Odpor k cizímu světu, absurdnímu už
svou existencí, únik do jiného času:
Jeskyně
(2. sloka)
Dřevěný koně maj skleněný kopyta
lesknou se jim oči od samé parády
v jeskyni se nic nemůže stát
nikdo ti nepraští kulku do hlavy
porostou na rukou ledový rostliny
snadno uklouznou blyštivý kopyta
plyšová poušť je horší než kamení
můžeme začít, flaška je dopitá
Nedokážu odhadnout, nakolik byly texty skutečným obrazem autorových pocitů a nakolik byly psány jako varování před možným stavem někdy v budoucnu, před postupnou ztrátou lidství, před postupujícím ochlazováním vztahů, odcizováním až úplným vyloučením komunikace:
Aréna masožravých kytek
(1. sloka)
Ode zdi ke zdi buší zvony
Není snadno přejít zákopy
I když máme k sobě blízko
Slyšíme se jen přes stěny
V aréně masožravých kytek, radostí
otvírají tlamy
pojdou horkým vzduchem, za to si
můžou sami
a jenom žijou… a jenom žijou
Pyramida z ledu
(2. sloka)
Palácoví psi, leklá ryba v zátoce síly
podivný probuzení, pyramida z ledu
nad hlavou
Prsty skřípem po skle, nejsme ulitý
v železo
jsme zvaní hosté, na prádelní šňůře
visí statečnost A potom ztichne a potom
ztichne NAJEDNOU? NAJEDNOU!
Z těchto textů mohutně podpořených muzikou jde skutečně strach, přenesou vás do světa, kde nikdy slunce nesvítí, nic tam nekvete ani neroste – zima, tma a vlhko si vybírají ve stádu oběti a stádo na to kouká a už ani nebučí.
Unavenej
UNAVENEJ
Aby mi bylo líp, tak jsem si kousal
nehty,
poslouchal, jak praskaly kosti v rádiu,
miloval studený slova a skládal z nich
věty,
říkal dokola kolem –
UNAVENEJ
Opilí pasáci pískali falešně cizí
písničky a šlapali chodník,
pak chvíli stáli a zívali nudou, křičeli
do ticha pochodů – PROČ,
madony z ulice čekaly, unyle zvedaly
kameny pro náhodu,
listí šustilo jak papír, tlumilo kroky
a šeptalo bez hlasu –
UNAVENEJ
A pořád do hlavy ten sladkej pach,
a pořád do hlavy tu kyselou vodu.
Tanečník opustil sál, zběsile vyskočil
na stůl,
kopal do lahví, až padaly na všechny
kolem,
když mu svázali nohy, křičel
– VEM SI MĚ! VEM SI MĚ!
byl úplně zpocenej zlostí –
UNAVENEJ
Nejlepší lék je zavřít oči a bodat do
slabin jakoby náhodou,
růžová zahrada páchne ředidlem,
čekáme na spásu, na buldozery,
když zapískám falešně, chvíli se
zastavím, dojdu tam, kde stáli pasáci,
našlápnu do listí neslyšně do ticha
dokola kolem
UNAVENEJ
A pořád do hlavy jen sladký a kyselý,
a pořád do hlavy bez přestání.
UNAVENEJ!
Stejně jako muzika a texty bylo odosobněné vystupování kapely. Ondřej stál vpředu u mikrofonu, brnkal a křičel na lidi tu špínu. Ivan vzadu jako socha, jako robot přesně a ničeho si nevšímaje bouchal do bubnů a já a Viktor po stranách jako dvě leklé ryby, ponoření do sebe.
Překvapovaly mě reakce publika, nepodařilo se mi vysledovat na čem závisejí. Od pocitu, že s lidmi v sále hýbeme jako s loutkami, že jsme je zcela dostali, až po úplné ignorování naší přítomnosti. Bylo mi to ale po dlouhých letech hraní poprvé jedno. Co mě trápí, je to, že N.I.C. tragicky skončili, že nejsou, že už nikdy nebudou. A tak poslouchám demokazety, které vydali (JESKYNĚ, 1990 a HRDINOVÉ, 1991) a je mi smutno a bobtná ve mně vztek.