Spousta západních hudebníků a producentů se bez špetky pokory a tušení, co je za nimi čeká, pokoušela v minulosti vlámat do afrických dveří. Takže bezúspěšně. Přihodilo se to kdysi také alternativním rockerům dirtMusic, což dnes upřímně doznávají. Letošní reparát se jim ale povedl: album Troubles,natočené s malijskými hudebníky a zpěváky v hlavním městě Bamako, patří mezi nejvydařenější afrozápadní fúze poslední doby. Festival v poušti přitahoval západní muzikanty od samého začátku, ostatně pomáhala ho zakládat francouzská skupina Lo’Jo a britský kytarista Justin Adams. Zatímco návštěvy Roberta Planta, Manu Chaa a Bona spíš jen navyšovaly legendárnost a prestiž tuarežské akce, newyorští Sway Machineri, Damon Albarn nebo německá kytaristka Leni Stern na festivalu během jamování spřádali své pozdější úspěšné projekty s Afričany. I v Čechách dobře známí Dirtmusic – Chris Eckman (The Walkabouts), Hugo Race (True Spirit, Fatalists, The Bad Seeds) a Chris Brokaw (Codeine) – do Essakane přijeli v roce 2006 a než senadáli, propadli hudbě tuarežské skupiny Tamikrest. Noční okamžik, kdy přehrávali velvetovské All Tomorrow’s Par-tiesdokonce Eckman nazval „chvílí, která jim změnila život“. S Tamikrest pak Dirtmusic natočili společné dílo BOKa Eckman Tuaregům produkoval tři alba Adagh, Toumastina letošní Chatma, posouvající tuarežské blues do rockovějších vod. V loňském září se Dirtmusic už bez Brokawa do Mali vrátili, bez konkrétní představy, prý jen s nahozenými texty. Kontinuální téma pro album Trou-blessložitě hledat nemuseli: na severu země probíhala válka zažehlá Tuaregy a k hlavnímu městu Bamako se přibližovala armáda islámských teroristů s úmyslem zavést právo šaríja na celém území. V Bamaku se Dirtmusic současně podíleli na natáčení alba pouštního bluesmana Samby Tourého, řadicí se rovněž k nahrávkám letošního roku. O albech blíže v recenzi (viz UNI 12/2013), o samotném natáčení v následujícím rozhovoru.
Vyjet vloni v létě do Mali natáčet desku, to bylo přece velké bláznovství. Nebáli jste se rizika, že to všechno může skončit špatně?
Hugo Race:Nahrávání v Mali jsme plánovali už od začátku roku a v únoru jsme ho dokonce odvolali. Důvodem byl státní převrat v Mali a útoky rebelů. Následně fundamentalisté převzali kontrolu nad severní pouští a na politické pole dopadl jakýsi útlum. V tu chvíli jsme se proto rozhodli vyjet. Hned po našem příjezdu ale bohužel v zemi nastalo opravdové „horko“. V Mali jsme se objevili v ten nejkritičtější moment. Islamisté mířili na jih, malijská armáda neopouštěla kasárna, uvalené zbrojní embargo vyústilo v neschopnost země se bránit. Okolnosti doslova našponovaly atmosféru, což se nakonec pro natáčení ukázalo jako příznivé. Pro nás bylo důležité, že jsme od přátel z Bamaka dostávali uklidňující informace. Říkali nám – dodělejte to, zmákněte to, je tu snad nějaký problém?
Jak jste velmi vyostřenou situaci v Bamaku vnímali z pozice cizinců?
Hugo Race:Situace v Bamaku byla chaotická kvůli různému druhu odlišných zvěstí poletujících kolem. Pro cizince tu existuje spousta věcí, kterým není schopen porozumět. Stojím však za názorem, že etnické rozdíly jsou v Mali zveličovány a hlavně zneužívány lidmi, kteří z etnických konfliktů profitují. Tuaregové hodně ztratili na pověsti. Pro zemi proslulé svou hudbou, multikulturní společností a mírumilovnými tradicemi je to zoufalé a smutné. Lidé v Bamaku byli naštvaní, nedůvěřiví a bezmocní.
Věděli o nevyhnutelnosti případné války. Turisté propadali zděšení, ekonomika šla ke dnu, teroristé převzali vládu nad severem, takže obyvatelé postupně ztráceli víru v armádu a politiky. Za situace, kdy není nic dořešené a konec problémů se neblíží, bude v Mali velmi těžké obnovit důvěru ve státní instituce.
Lze brát vaši návštěvu i natáčení také jako výraz podpory malijským hudebníkům?
Rokia Traoré, Tou-mani Diabate a další mluvili o tom, že hudební průmysl se v Mali ocitl v troskách, muzikanti nemají práci, protože lidé mají jiné starosti než poslouchat živou hudbu.
Hugo Race:Vidět malijské muzikanty hladovět nebo izolované od světa kvůli místním problémům samozřejmě nechceme. Podporujeme je a děláme všechno pro to, aby jejich hlasy byly slyšet. Chrisův nahrávací label Glitterbeat vydává malijské muzikanty a na soupisku přidává další umělce. Navíc od té doby, co jsme se setkali s tuarežskými Tamikrest na Festivalu v poušti, probíhá spojení Dirtmusic s malijskými hudebníky daleko intenzivněji. V Mali je situace pro muzikanty skutečně velmi obtížná. Dalo by se říci, že na severu probíhající válka může být klidně nazvána válkou proti hudbě, proti sounáležitosti, proti víře ve věci veřejné spojující lidi napříč politickým spektrem. Hledejme za tím i důvod, proč byl letos zrušen Festival na poušti. Věříme, že se nám podaří vyjet s albem Troublesna turné, což znamená, že spolupráce s malijskými hudebníky bude pokračovat. Z našeho pohledu je to dobrá hudební i politická myšlenka, protože k našim malijským přátelům přitáhne nové posluchače a poskytne další platformu pro vyjádření jejich názorů. A konečně, i přes všechny šumy, pomůže při globálním zviditelnění příčin malijské krize.
Pozvat do Bamaka Tuaregy asi nešlo, to by pro ně bylo velmi nebezpečné. Proto jste oslovili pouze malijské hudebníky?
Hugo Race:Musím říct, že jsme žádný plán neměli. Přístup Dirtmusic představuje víru v evoluci. Jedna z prvních věcí, kterou jsem se naučil při hudební práci v Africe, je očekávat neočekávatelné. Předpokládat, že věci nikdy nedopadnou tak, jak si je naplánujete. To je jeden z důvodů, proč jsme jeli do Bamaka bez předem napsaných skladeb, aby se stalo, co se mělo stát. Během našeho nahrávání se například v klubu Moffou konal koncert. Za dveřmi předtím probíhala zvuková zkouška a díky tomu se k nám nečekaně přidal s ngoni Harouna Samake z kapely Salifa Keity. V Mali, tak jako jinde ve světě, existuje hudební komunita, kdy každý dobře zná každého. Philippe Sanmiguel dělá i v Evropě manažera Sambovi Tourému a přes něj jsme potkali Aminatu Traoré. Jejich hudbu jsme milovali už předtím, ale potkali jsme ji až díky Philippemu. Pochybuju, že to, co říkám, dává nějaký smysl, ale určitě víte, že takové věci se přihodí díky náhodám a shodám okolností a nikdy by k nim nedošlo, pokud do všeho nejdete s velkým odhodláním.
Jak jste se vlastně dostali k západoafrické hudbě? A přišli na to, že „navštívit malijský Festival v poušti je pro vás absolutní nutnost“?
Hugo Race:Západoafrickou hudbou jsem fascinovaný od té doby, co jsem poprvé slyšel Aliho Farku Tourého a jeho pouštní blues a zajamoval si se Saf Sapem ze Senegalu, k čemuž došlo před více než dvaceti lety. Myšlenka na návštěvu Mali a spolupráci s malijskými hudebníky představovala však pouze sen. Byl to Chris, kdo navštívil Festival v poušti přibližně v době, když Dirtmusic začínali, a kdo řekl – hej, proč to nezkusit a nejet tam hrát? Poslali jsme organizátorům několik emailů a po vysvětlení, kdo vlastně jsme, nás pozvali. A pak už jen zbývalo vymyslet, jak se tam dostat.
Vaše jamování se skupinou Tamikrest na festivalu jste popsal jako chvíli, která vám změnila život. Tušil jste dopředu, že vás tam něco takového potká?
Hugo Race:Nic dopředu jsem nečekal, ale zůstal otevřený všemu, co přijde. Hlavní myšlenkou festivalu je mírumilovná spolupráce a v tu chvíli mi jako nejpřirozenější věc na světě přišlo se spolu začít bavit a hrát. Zase, bez jakéhokoliv předešlého plánu. Znělo to ale tak zajímavě, takže jsem všechno nahrával na kazety. Pak jsem jednu poslal Tamikrest, abych zjistil, jestli stojí o další spolupráci. Následovala podivná konverzace v lámané francouzštině přes špatné mobilní připojení a deska BOKje tak neočekávaný výsledek objevování neznámého území.
Spolupráce západních hudebníků s Afričany často končí nevalně. Vzájemně si neporozumí. Západní hudebníci totiž předpokládají, že stačí přijet na týden do Mali a stanou se z nich experti na malijskou hudbu. Vaše dosavadní projekty i nové album ale svědčí o tom, že vy si nic takového nemyslíte a k malijské hudbě přistupujete s úctou.
Hugo Race:Mám pocit, že od malijských hudebníků se toho můžeme hodně naučit. Na to, abychom pochopili malijskou hudbu, nám jeden život nestačí. Vždycky jsem měl trochu strach spolupracovat s lidmi jako Samba Touré, Super 11 nebo Tamikrest, ostatně to platí pro každého, s kým jsme Mali nahrávali. Chris i já jsme mnohokrát produkovali nahrávky umělců z různých kultur, takže jsme nyní využili všechno, co jsme se dosud naučili. Oba jsme toho hodně nacestovali, a proto si uvědomujeme, kolik toho ještě neznáme. Jsme fanoušci malijské hudby, žádní znalci nebo něco takového. Prostě nadšenci milující její zvuk, duši a postoje.
Hugo, vy jste kdysi prohlásil, že umělec by neměl dělat kompromisy. Nicméně spolupráce s Afričany na nutných kompromisech stojí. Jaký byl pro vás ten největší?
Hugo Race:Ale já přece dělám kompromisy, jinak to ani při spolupráci s kolegy nejde! Měl jsem spíš na mysli nezaprodávat se, nedělat hudbu jen pro peníze. Nikdy jsem také nebyl moc dobrý v přistupování na kompromisy s mými ideály a etikou. Když ale přijde na hudební spolupráci, objeví se tolik věcí, které by se člověk měl naučit, že je lepší otevřít svou mysl, naslouchat a upustit od předsudků, což se stalo při nahrávání alba Troubles.
S Chrisem jsme opustili naši „komfortní zónu“ a zcela se propojili s našimi spoluhráči. Věřili jsme, že naše vzájemné interakce budou mnohem zajímavější než cokoliv, co bychom vymysleli jen my dva.
Sloučit zvuk elektroniky a tradičních západoafrických nástrojů je někdy velmi těžké a ne každý to dokáže. Bylo to pro vás složité?
Chris Eckman:Všechno je to o křehké rovnováze, což samozřejmě platí pro všechny hudební projekty. Hugo i já jsme ke svému hudebnímu přístupu přišli během éry post punku, kdy bylo možné zkoušet prakticky cokoliv. Vytvářely se zvuky, o kterých jste neměli ani páru, netušili, jak k nim přijít, a přitom je toužili slyšet. Technika nebyla důležitá, zato nápady ano. Řekl bych, že něco podobného se stalo na albu Troubles. Honili jsme zvuky, které jsme chtěli slyšet, bez ohledu na to, jestli to děláme správně. Rozhodující bylo, aby zapadly do našich představ. Tímhle způsobem vznikly některé podivné kombinace, ale namísto nervozity nás to naplňovalo nadšením. Otevřeli jsme se náhodám, improvizacím a nečekaným událostem. A co bylo nejdůležitější, zaměřili jsme se na hráčskou dovednost našich malijských přátel a úžasné nápady, které ve studiu vymýšleli. Myslíte, že pro nás bylo těžké takhle pracovat? Ne, skutečně nebylo. Samotné nás překvapilo, jak všechno probíhalo hladce a jak rychle se nápady měnily ve skladby. Pochopitelně, že spousta studiových experimentů, dokonce valná většina z nich, nezafungovala, předpokládali jsme také, že Bamako opustíme s hrubými nahrávkami, a my si přitom odváželi srdce budoucího alba.
Takže strategie „hrát a hrát, dokud se něco nestane“ vám opravdu vyšla.
Chris Eckman:Byl to risk, který nemusel dobře dopadnout. S tím jsme ale počítali. Kdysi jsem produkoval album Benovi Zabo, takže jsem s těmito lidmi již pracoval a měl představu o tom, čeho budou schopni. Hugo a já jsme dělali muziku, ke které nás inspirovalo Mali, už přibližně rok předtím, než jsme tam vyjeli. Takže když jsme se dostali do Bamaka, využili jsme své sehranosti. Upřímně, já jsem velmi tlačil na to, abychom to dělali až na místě, protože to je způsob, kterým Talking Heads například natočili album Remain In Light a takového výsledku jsme chtěli dosáhnout i my. Navíc, podobná hudba je charakteristická písňovou strukturou. Měli jsme pocit, že jamování by nás mohlo s malijskými hudebníky sjednotit a sblížit. Na album BKOměli Tamikrest velký vliv, ale ve výsledku se podíleli jen na doprovodu našich skladeb. U Troubles jsme toužili po něčem hlubším, integrovanějším, po těsnějším a vzájemnějším propojení hudby a všech zúčastněných.
Prý jste do Bamaka přijeli jen s texty. Jak moc jste je na místě s ohledem na situaci měnili?
Chris Eckman:Ne všechny jsme mohli použít. Myslím, že texty, které jsme si s sebou dovezli, byly od tamního aktuálního dění hodně vzdálené. Ty, které zpívají Aminata, Virginie, Ben, Zoumana a Samba, si napsali na místě, a proto se dotýkají malijské krize.
Legendární studio Bogolan je spojeno s Alim Farkou Tourem, Oumou Sangare a Toumani Diabatem. Klub Moffou zase patří Salifu Keitovi. Říká se, že studio dokáže ovlivnit celé album. Vy jste natáčeli na obou místech. Cítili jste nějaký rozdíl?
Chris Eckman:Ovšem. Nahrávací místnost důležitá je, vybavení už méně. Dnes můžete vyrobit docela slušnou nahrávku se skromným vybavením, ale nahrávací místnost má vliv na zvuk, akustiku a dokonce i na průběh natáčení. Bogolan je úžasné místo, dostatečně velké na to, aby se do něho vešla početná kapela a zbytek do dalších dvou místností. Stěny jsou obložené hliněnými cihlami, což přispívá k fantastickému zvuku. Podívejte se na video Black Gravityz alba BKO, uvidíte, jak pohodlně jsme se po studiu rozmístili. A Moffou? Upřímně, studio jsme příliš nevyužívali, místnosti jsou tam příliš malé. Většina nahrávek vznikla na gigantickém tanečním parketu, na který jsme se pohodlně všichni vešli, mohli se navzájem hecovat a nemuseli se odděleně slyšet jen přes sluchátka. Fakt, že jsme natáčeli pohromadě, dal vzniknout uvolněné atmosféře, kterou můžete na albu slyšet.
I skladba Wa Ya Youvznikla tímhle způsobem v Moffou? Tomu se ani nechce věřit.
Chris Eckman:Ani já tomu nemohu uvěřit! Samba Touré už měl text dopředu napsaný a skladba trvala přes dvacet minut. Během jamování jsme podstatnou část vypustili a vyšla z toho nynější verze – opravdu řízná, intenzivní záležitost. Dali jsme si také značnou práci s jejím elektronickým zpracováním. Na rozdíl od zbytku alba.
Podíleli jste se také na albu Samby Tourého Albala. Jako producent je uváděn Philippe Sammiguel, album ale občas zní, jako by ho produkovali Dirtmusic.
Chris Eckman:Byl jsem koproducentem na Sambově albu společně s jeho manažerem Philippem Sammiguelem, který žije v Bamaku. Philippe a Samba se zeptali Huga, zdali by také nějak nepřispěl, takže ve výsledku ano, jedná se trochu o postprodukci Dirtmusic.
Obě alba spojují politická témata, zoufalství ze situace v Mali i výzvy k míru. Proto ty názvy Troublesa Albala?
Chris Eckman: Albalaje hlavně o pohledu na krizi z první ruky. Troublespřináší spousty lokálních perspektiv díky přispění našich malijských hostů, ale Hugo a já jsme přinesli více zahraničních pohledů. V Mali se děje stále spousta věcí, kterým já ani Hugo nerozumíme a tato skutečnost je zakomponována do naší hudby. To napětí v ní můžete cítit. Také ale radost skupiny lidí, pracující na něčem aktuálním a novém, hudbě, co má smysl a přeskakuje hranice a kulturní bariéry.
Proč vlastně Dirtmusic opustil Chris Brokaw? Už ho západoafrická hudba nebavila?
Chris Eckman:To bych neřekl. Spíše šlo o načasování. Myslel si, že jet do Mali je velký risk. To je logické. Měl pravdu? Anebo jsme měli my štěstí?