Ačkoliv znám tu tragickou historku pana Tycho de Brahe, vzdálit jsem se prostě nemohl. Měl jsem v sobě pět-šest piv, tlak byl veliký, ale nešlo to. Ne, že by v tom hrál roli vlastní stud, či mi v tom někdo fyzicky bránil, chraň Bůh. Důvod byl jiný. Na pódiu pod „Stalinem“ totiž zářila kapela stejně skvělá, ne-li lepší, než Ecstasy Of St. Theresa (viz UNI č. 3). Jmenovala se…
Stalo se 21. listopadu a přítomno bylo okolo stovky prokřehlých diváků. Inu, když nám léto řekne adié a přivítá nás zima, nebývá v nevytápěných prostorech pod někdejším Stalinovým pomníkem zrovna dvakrát vlídno. Tak jako po celý rok se tu brodíte prachem, až vám z toho boty šednou, tu a tam na vás kápne ze stropu a abnormální koncentrace vlhka a chladu vámi proniká až do morku kostí. Rozehřát vás může jediné alkohol a muzika, a když se misky vah přikloní na stranu kultury, když přeskočí z pódia do publika ona pomyslná jiskra, je z toho svátek.
Skupina Nahé duše do nás napumpovala to nejbáječnější, co jsme kdy mohli slyšet z britské scény zkreslených kytar. My Bloody Valentine počínaje a Slowdive konče. Vzala si odtud inspiraci a upravila si ji k obrazu svému. Zkreslený zvuk, vrstvené stěny, jemná a procítěná melodičnost, melancholická křehkost, pozitivní pocitová nálada. …sakra, kde se to v těch -náctiletých mlíčňácích vzalo?! „Chtěli bychom sem prostřednictvím naší muziky dostat víc Anglie“, říkají mně a mluví mi z duše. „Známe se s Ecstasy už od dob kapely Nocturno. Dost jsme poslouchali Cure, Smiths, hodně nás vzala Surfer Rosa od Pixies.“ Nádherně se tato slova poslouchají. Myslím, že se jich ani nemusím ptát, proč Extáze i Duše zpívají anglicky, je to naprosto jasné. K této étericky snové hudbě se naše neohebná čeština zkrátka nehodí. Slova tu pomáhají vyvolávat pocitové obrazy, vlastní představy, jde o zvukomalbu. Jejich přednes je stejně nesmělý a zranitelný jako tato duchovní hudba, jako oni sami. V daném okamžiku se na první poslech může zdát. že jde o kytarový nářez. Teprve když se to celé ve vás rozleží, dostaví se blaho dárné účinky, alespoň já to tak cítím. Nahé duše jsou s to dostát svému názvu, plachost a uzavřenost jejich tváří mluví za vše v tom nejčistším podání. Na pódiu stojí téměř nehybně, mají sklopené hlavy a jsou zahleděni do svých nástrojů. Přes jejich tzv. zvonečkové účesy jim není vidět do tváří, a to až do chvíle, kdy jeden z nich zvedne hlavu a začne zpívat. Mohlo by se říci, že je to póza, ale tak tomu není… „Naše image přišla sama, ač spolu hrajeme od června, známe se už skoro dva roky a posloucháme podobné věci, nejde tu o přetvářku…“, a já jim věřím. Obdobně jako jejich bezelstné bezprostřednosti co nejde zahrát, to se vohulí“, přirozenému vývoji, …čím kytarovější věci posloucháme, tím delší máme vlasy“ a velkému nadšení, …přes léto jsme zkoušeli skoro každý den, teď se více věnujeme koncertování“. Vystoupení pod Stalinem bylo jejich dvanácté v pořadí. Nejpovedenější z nich prý odehráli na společných štacích s Ecstasy Of St. Theresa, a to ve Vyškově a Sedlčanech. „Lidé tam byli naprosto odvázaní, naprosto znalí věci“, jako kdyby mezi těmito městy existoval společný kanál s Londýnem. Málem mi až přišlo líto, že jejich jména znějí tak málo anglicky – Jiří Novák. Milan Šíp. Petr Macháček. Jakub Živnůstka. Dalším malým zklamáním byl fakt. že s mým přirovnáním k mnou milovaným Ride se neztotožnili. Přitom bych byl ochoten se vsadit, že Chelsea Girl je přesně ona píseň, která dala prvotní impuls k založení Naked Souls. No nic, nemůže být vždy všechno podle mých představ. Hotových písní mají údajně jen okolo deseti… „Chceme se prezentovat jen stoprocentními věcmi, máme spoustu rozdělaných a nedodělaných písní.“ To by ovšem na samostatný koncert bylo málo?, ptám se na úplný závěr našeho krátkého setkání. „Nikdy nechceme hrát víc než tři čtvrtě hodiny. Jak svého času říkali Jesus And Mary Chain, hrát víc než půl hodiny je vopruz.“
Foto:Tomáš Turek