Tohle není jen debut, ale proudový motor maskovaný za jazz-rock svištící s laserovou přesností džunglí, bez ohledu na vaši kardiovaskulární stabilitu.
Ledva po minutě úvodní Battle on Southern Sea vám docvakne, že nejde o zdvořilou fusion. Tahle věc vybuchuje, šílí, bouří, a na dnešní dobu zcela nezvykle z té energie zafejduje do ticha. Kytarista Shoya Kitagawa jako by se snažil vypálit hmatník někde v hyperprostoru mezi Alem Di Meolou a Allanem Holdsworthem s vypůjčeným zpěvným sustainem Carlose Santany. Je to virtuózní. Nikdy sterilní. Jeho tón má sílu a melodii. Vždycky. Žádné vydřené algoritmy math rocku. Tohle je fusion s krví v žilách.
A pak je tu Senri Kawaguchi. Zavřete oči a přísaháte, že Billy Cobham právě ovládl studio. Jenže místo bubenického titána 70. let tam sedí štíhlá, téměř mnišsky vypadající dívenka, která klidně rozebírá fyzikální zákony za bicí soupravou. Ona nehraje na bicí. Ona ohýbá čas. V Nankai Do, když vtrhne do popředí, máte pocit, že váš mozek je rozmlácen stovkou dokonale naladěných kladiv, a celou dobu se usmíváte. Je to atletické, radostné, děsivé. Spolu ve spojení šíleně zamotané melodiky kytary a co hůř! i baskytary Masatoshiho Mizuna, který ve stejné kadenci i „dotónování“ jede stejně mistrovsky basu double ke kytaře, stejně rychle, a navrch sytí podhoubí nepochopitelně čarodějným způsobem „standardní spodek“. Fúze jako kontaktní sport! V pěti Senri dostala od tatínka plastové elektrické bicí. Dnes je jí devětadvacet. Já si jí všiml někdy před rokem a půl na koncertě Tetsuo Sakurai & Senri Kawaguchi – Billy Cobham Tribute: Stratus. Ohromení trvá. Mizunův basový tón nemá žádné přebytečné prvky, žádné nečistoty, jen sílu, odhodlání a nápor. V Kisame se drží téměř tradičního stylu, zatímco v Re-departure klouže po bezpražcovém hmatníku ostře jako zkušený řezač ledu. Mluví rychlými, čistými „slovy“, artikuluje.
Osm skladeb bez výplní typu „popadněme dech“. Zachytit tento druh kinetického chaosu ve studiu je notoricky obtížné.