Americký punk 1980–2020? Na stručnou otázku jasná odpověď: Bad Religion. A nejenom škatulka, nebo „známka“ punku, taky neopunku a melodického hardcore. Nikomu jinému ten prvotní elán i jistá obsahová závažnost tolik dekád nevydržely. Offspring? Zhasli po třetím albu a přes čtvrtstoletí mlátí dávno vymlácenou slámu. Green Day? Tam nebylo nikdy co brát. Rancid? Posledních patnáct let, bez původního bubeníka, spíš rozpaky, opakování, únava. Kdo je srovnatelný dál? Asi nikdo. Bad Religion se sice poslední album (Age of Unreason, 2019) víc nepovedlo, než povedlo, z té desky si posluchač nějakou zásadní porci slasti neodnese, ale předchozí kus True North (2013) patří k vůbec nejlepšímu, co kapela kolem Bretta Gurewitze a Grega Graffina natočila. Dalšími milníky (z celkových sedmnácti) jsou pak Suffer (1988), Generator (1992) a Process od Belief (2002).
Bad Religion se dali dohromady v devětasedmdesátém. Zatímco ve staré Anglii první vlna punku opadala a ke slovu šly post-punk plus nová vlna, v nové Anglii se děly ty klíčové věci: své nejlepší chvíle zažívali Misfits, Jello Biafra postavil Dead Kennedys, naplno jela ur-verze Black Flag (bez Henryho Rollinse). Co kapela, to jiná verze punku, potažmo hardcoru, a samozřejmě i jiný vztah k sobě i světu v textech: Misfits pásli po podvědomých úzkostech, které paralyzovaly Ameriku (od ufonů přes ilumináty po masové vrahy), Black Flag (už s Rollinsem) se vydali na cestu brutální introspekce – a Biafra dal punku solidní politický náboj, bral kapelu jako nástroj k boji za lepší zítřky.