Je hodně věcí, které se o čtyřiačtyřicetileté mexické zpěvačce dají říct, obdiv našinců mezi ně ale bohužel nepatří. Držitelku mnoha Grammy u nás totiž skoro nikdo nezná. A je rozumné nepředpokládat, že španělsky zpívané album, protkané kulturně vzdálenou symbolikou a emocemi, které naší krajině nejsou vlastní, na tom něco změní. Naskočit poprvé do tohoto vlaku také ještě neznamená, že s vámi zamíří tam, kam byste chtěli. Fanoušky Chavely Vargas, Lhasy de Sela nebo Violety Parra do cílové stanice nejspíš odveze, s Natalií Lafourcade je to ale přece jenom složitější. Sice jako ony těží z latinskoamerického mystéria, ale převzaté nebo autorské skladby ukládá do daleko intimnějšího a teatrálnějšího prostoru, v němž se prolínají pop, klasika, jazz a zvukové elektrokoláže Soundwalk Collectivu. K nynější nostalgické směsi připomínající dopis napsaný moderní propiskou na hodně starý papír dospěla bývalá hvězda mexického indie popu po vydání obrovsky úspěšného alba Hasta La Raíz, považovaného za milník zpěvaččiny kariéry, protože k tak opulentní popové produkci se od roku 2015 už nikdy nevrátila a z mnoha důvodů začala stranit minulým érám. Její, z mexických tradičních stylů vycházející hudba má opravdu patinu pradávnosti, přesto nás pro ni dokáže nadchnout nadčasovými aranžemi „popového mystika“ Adána Jodorowskyho pro smyčce, dechy, harfu a klavír Emiliana Dorantese.
Zpívá, jako by vám smyslně šeptala do ucha. Tiše, ale i vášnivě, s vypjatou romantickou grácií, která je tolik vlastní Latinos a mistrům flamenka. Na bolero Amor Clandestino se španělským zpěvákem Israelem Fernándezem proto jen tak nezapomenete, ani na setkání s lap steelkou dvojice Hermanos Gutiérrez nebo zpěvaččino prosté podání La Bruja. A tak by se dalo pokračovat až do konce. Natáčelo se analogově, všichni pohromadě na jeden zátah, a když to klaplo, tak si, jak slyšíme, někdy úlevně zakřičeli. A k snadnějšímu vniknutí do alba přijměte dobrou radu a podívejte se na jeho rovnocennou součást: úžasné videoklipy.