Nation Of Language si načasovali svůj vstup na scénu na tu nejhorší dobu, na jaro roku 2020. Přesto s debutovou deskou Introduction, Presence slavili nečekaný úspěch. Portál Paste jejich první album nominoval do Top50 nejlepších desek roku! Rozruch okolo trojice podpořila ještě lepším následovníkem A Way Forward. O této nahrávce magazín New Musical Express psal jako o nové moderní klasice. S druhým albem se kapela poprvé podívala na podzim loňského roku do Evropy, kdy se zastavila i v pražském klubu Underdogs’. Není divu, že ještě před vydáním třetího alba Strange Disciple se dalo očekávání okolo Američanů doslova krájet. Zvláště když ho vlivný portál Pitchfork označil za jednu z nejostřeji očekávaných desek letošního roku. Jakou hudbou trio uhranulo hudební veřejnost? Sami ji nazývají „working-class synth-pop“, a jasně se tak už touto nálepkou vymezují vůči nablýskanému synthpopu současných popových hvězdiček směrem k samotným kořenům žánru přelomu 70. a 80. let. Do doby, kdy OMD míchali vlivy Kraftwerku s postpunkem a melancholií, nastupující generací byla tato doba pojmenovaná jako novoromantická. I Nation Of Language staví svou hudbu na jednoduché analogové elektronice, suché rytmice automatického bubeníka, a naopak velmi hutné basové lince, kterou tu a tam doplňují kytarové příspěvky zpěváka Iana Richarda Devaneye. Jeho výrazný zjev i vokál bychom mohli přirovnat podobným zaujetím na doraz k Samuelu Herringovi z Future Islands. A nové album v celkem úzce vykolíkovaném území pluje s přehledem. Nečekejte přímočaré hitovky jako už zmínění OMD, ani experimenty v duchu posledních nahrávek Johna Foxxe and The Maths. Nejjednodušší přirovnání budiž k domácím Midi Lidi s tím, že Američané nemají problém vycestovat do sychravě rockového hájemství ve skladbě Swimming in the Shallow Sea nebo k Devo z klipové Too Much, Enough. Další důkaz, že se sythpopovým odkazem se stále dají páchat kreativně originální psí kusy.