V únoru vydali Indies Scope další album kapely Nauzea Orchestra, nazvané tajuplně Ulož tmu. Mísí se na něm „úzkost, bloudění i cynický humor“, je sevřenější i agresivnější než jeho předchůdce, a suverénním způsobem propojuje minimalistické rytmy, krautrock, i postpunkovou energii. Odráží současnou divnou dobu, ale jak říkají jeho tvůrci, je v něm i potřeba osobní proměny.
Vaše aktuální texty se mi zdají konkrétnější než dříve a více reagují na realitu, která nás obklopuje. Co to motivovalo?
Ondřej Švandrlík: To, co se okolo nás děje, si o to samo říká. Vše začíná být natolik vyhrocené, že to nelze nereflektovat. Nicméně nejde o prvoplánovou angažovanost, spíš o potřebu předat vzkaz, abychom nepropadali panice. To je Ulož tmu, název, který vše rámuje. Ponouknutí, abychom se ze všeho nezbláznili. A že navzdory tmě zas určitě vyjde slunce. Nechtěl jsem ale, aby tyto akcenty byly to hlavní, co texty ponesou. Spíš doplňují a podtrhávají hudební výraz, který je asi o něco punkovější a dynamičtější než dřív. „Nejdřív je hudba a až pak text,“ jak říkal Kurt Cobain. Určitě bych se rád vyvaroval role nějakého morálního majáku nebo vnucování toho nejsprávnějšího názoru.
Ivo Mikšovský: Mně to navíc nepřipadne jako něco nového. Už na předminulé desce Štěstí jsme měli skladbu Nemyslím, kde je poprvé použitý určitý environmentální postoj, přístup k životu. Texty na následující desku Láska pak Ondřej skládal v období Covidu. Doslova je vychrlil během pár měsíců první vlny lockdownu, a možná i proto, že byl tehdy zavřený v té své bublině, je ta deska hodně lyrická a učesaná. Zatímco teď jde pro mě o návrat k tomu předchozímu. Už tam byl určitý punkový feeling, co se týče postojů. Pro mě je ta „angažovanost“ spíš v nějakých možná maličkostech, které sám můžu změnit.
Tím myslíš konkrétně co?
IM: Už třeba dávno nesním o tom, o čem jsem v devadesátkách četl s nadšením v Živlu. Tenkrát jsem pořád dokola četl Neuromancera a Bondyho Cybercomics a představoval si, co je to vlastně ten kyberprostor. Teď sním naopak o tom, že třeba dojdu do bodu, kdy se zase vrátím k tlačítkovému telefonu. Zatím na to asi nejsem připravený, ale snad se mi to jednou podaří. Jdu postupnými krůčky. Limituju aspoň množství informací, které se ke mně dostanou. Když čtu knihu, tak praktikuju metodu pomalého čtení. Lepší jeden odstavec textu denně pořádně než padesát stránek zkonzumovaných na výkon. A těch maličkostí, které bych chtěl u sebe změnit, je fakt hodně.
Jak se to slučuje se sarkasmem, který je, myslím, na aktuálním albu výraznější a častější než dříve?
OŠ: Sarkasmus vnímám jako nástroj určitého nadhledu. Umožňuje pohyb na hraně patosu a klišé, aniž by se člověk musel svlékat. A právě některé výkřiky reflektující současné dění by bez trochy ironie a sarkasmu mohly působit přihlouple. Možná proto se ho zdá na aktuální desce více. Nejsem příznivcem veřejného sebeprožívání a tento odstup mi umožňuje nebýt na pódiu nahý. To ale neznamená, že jsem cynik, vždyť se dojímám u kdejaké reklamy na psí žrádlo.
IM: Sarkasmus je ve výsledku obrana. Prvky ironie a sarkasmu byly v Nauzee přítomné od začátku, už když začal Ondřej psát ty své dada hříčky. Akorát dříve byl jaksi skrytý, třeba v německých textech, kterým většina lidí nerozuměla.
Může to být výhodou?
