Album Láska znamená v historii kapely Nauzea Orchestra poměrně zásadní přelom. Poprvé tu absentuje v textech dosud výrazně zastoupená němčina a angličtina a také se znovu podstatně proměnila sestava, do které přibyly smyčce. Ostrý kontrast růžového obalu a naturalisticky vyvedeného srdečního svalu pokračuje syrovým otevírákem Maso. „Kulisy dětství. V těch se tu pohybujeme hodně. Což znamená například i to, že když nám klepe na dveře krize středního věku, je čas upustit páru a ,udělat všechno, co jsi ještě nestih‘,“ napsal výstižně o albu Martin Kyšperský.
Láska, předtím Dobro a Štěstí. To je koncept?
Ondřej: Celý ten všeobjímající názvový triptych vznikl vlastně dost nevinně. Dobro, jak se jmenuje první z těch desek, je původně hudební nástroj, který jsme na desce hojně používali. Na dobro, jakožto např. lidské dobro, jsme začali myslet až v druhém plánu. Štěstí se proto tak nějak samo nabídlo. A i té gradaci Láskou jsme se chtěli vyhnout, ale zase se to nějak stalo, nemůžeme si pomoct. Jsme toho zřejmě plní. Láskou už to snad ale končí, napadá tě snad ještě nějaký příšernější, infantilnější název?
Infantilnější určitě, zprofanovanější asi ne… Proč by ale měl být? Ivo: Jak říká Ondřej, ono to nějak vyplynulo, ta deska se tak trochu pojmenovala sama. Až když jsme vinyl přivezli z Loděnic, napadlo mě vygooglovat, kolik desek je pojmenováno Láska. Vlastně bych čekal, že jich bude víc. Mimochodem, při tom googlování jsem znovu objevil recenzi na naši minulou desku Štěstí. Pro A2 ji napsal Tomáš Procházka z kapely B4 a předpověděl v ní, že se další album bude jmenovat Láska.
Zní to každopádně dost ironicky. Libujete si v cynismu?
Ondřej: Myslím, že ironie je trochu silné slovo, asi ji dost evokují ty patetické nádechy v textech, možná i výraz jejich přednesu. Jsou to nástroje, abych se sám ze sebe neposral. Doufám ale, že to držíme pod hranou nějakého levného hudebního humoru. Stejně jako s tím cynismem, nedá se říct, že bych se v něm rochnil, určitá dávka je ale účinná obrana, jak nepropadnout panice a netopit se v slzách. Je to všechno jenom takové koření na odlehčení, jinak to myslíme smrtelně vážně. Vážně.
Souvisí s tím i to, že jde poprvé o album, kde zpíváte jen česky?
Ivo: První dvě naše desky vycházely z německého electroclashe, byl to takový „berlínský“ kabaret z Ústí. Tak trochu sranda na první dobrou. I když na pódiu s přísným pohledem a pózou. Na Lásce je s vtipem a vážností pracováno jinak. Je zde celá řada popkulturních odkazů.
A nebojíte se, že to pak bude pro posluchače nesrozumitelné? Podobným způsobem pracuje mnoho kapel, ale pak se setkávám s tím, že jsou roztrpčené, že to, co podle nich byla jasná alegorie, všichni pochopili úplně jinak…
Ondřej: Nebojíme. My vlastně ani nechceme jít rovně a být popisní. Spíš se snažíme nabídnout víc cest, kudy se může posluchač vydat. Buď se ztotožní a sem tam uroní nějakou tu slzu nad svým životem, nebo se projde po chodnících v korunách rozkvetlých stromů a s úsměvem pozoruje, co se to tam dole děje, či tu zatuchlou masnu prosviští na bicyklu, aby na konci párátkem s diamantem šťoural ze zubů mouchy. Na co má kdo zrovna náladu. Samozřejmě z toho může být někdo nervózní a s odporem nás vypne už při servírování prvního Masa, s tím se počítá.
Určitý kabaretní duch tam je ale znát pořád. Myslíte, že to je tím, že máte blízko k divadlu?
Ondřej: Skutečně blízko k divadlu mám vlastně jenom já, i když v jedné inscenaci hrajeme společně s Davidem, v minulosti v jiné s Ivem. Byl to ale pouze hudební doprovod bez jediné repliky. Mám z toho stále zlé sny, režisér mě strčí na jeviště a řekne: „Matúše chytly záda, skoč to za něj.“ Mám sice jen dvě věty, ale netuším kdy a jaké. Tenhle zlý sen se mi bohužel na podzim vyplní, kývnul jsem totiž na výzvu, kdy budu skládat hudbu pro jeden punkový muzikál, kde budu, zase společně s Davidem, hrát nejen jako hudebník, ale zčásti i jako herec. Při první pracovní schůzce s režisérem Josefem Doležalem se Josef zasnil a nastínil začátek inscenace: tma, světlo, na kanapi divoce souložíš s místní garderobiérkou a hlasitě funíš. Na to se nedalo říct než: „Skvěle, to se moc těším“. Je zvláštní, že nám toho kabaretního ducha, jak říkáš, připomíná každou chvíli někdo, když mám vlastně z herectví takovou hrůzu. Na druhou stranu, něco se do mě asi, za ta léta u divadla, od těch sebestředných, extrovertních píčusů zařízlo.
Ivo: To napojení na divadlo možná souvisí i s tím, že když jsme v roce 2008 dávali dohromady náš první repertoár, tak Ondřej zrovna psal hudbu pro inscenaci Klub rváčů. Mimochodem, režíroval ji Filip Nuckolls a asi to byl nejlepší divadelní špíl, který jsem doposud viděl. Hned tři skladby z téhle inscenace jsme pak několik let hráli.
Zdá se, že jsem žil v omylu. Ostatní z kapely se tedy „v civilu“ věnují čemu?
Ivo: Asi nejsi sám, kdo si myslel, že většina z nás dělá v divadle. Ono to pramení z toho, že v první sestavě Nauzey figuroval i Patrik (klávesy). S Ondřejem oba pracovali v Činoherním studiu a jeden čas jsme tam i na place zkoušeli. Jinak David je vizuální umělec na plný úvazek, Kuba běhá s měřicími geodetickými přístroji po trati, Anna učí housti, František prodává baráky a já jsem poslední rok koukal na monitoru do koleček.
Ještě se vrátím k tomu úvodu. To, že u mnohých sklony k cynismu s lety narůstají, jsme probrali. Co ale váš vztah k patosu a romantice nebo balancování na hraně kýče? Zdá se mi to, když si myslím, že vám to není cizí?
Ivo: Balancování na hranici kýče je samozřejmě lákavé. Jestliže bereme kýč jako něco, co si zahrává nebo snad i manipuluje s kategorií líbivosti, tak si pamatuju situaci z míchání minulé desky Štěstí. Najednou jsme zjistili, že je to posluchačsky přijatelnější než předešlé nahrávky. Tak se na začátek alba daly cikády. Minuta cikád měla stačit, aby tak trochu rozkastovala posluchače. Mnoho lidí tak dlouho o existenci první skladby Nemyslím vůbec nevědělo. Po třiceti sekundách cikád přeskočili na druhý track.
Klip k novému albu vznikl ke skladbě Ministryně, s textem o vyrůstání spolu s dívkou, ze které se později stala politička, ve kterém se navíc objevujete s pionýrskými šátky. To vzniklo na základě vašich vlastních vzpomínek?
Ondřej: Jelikož jsme si to v podstatě režírovali sami, tak se asi moc o režisérské licenci mluvit nedá. Když jsem mluvil o tom, že se snažíme nebýt popisní, tak zrovna u toho klipu to neplatí. Vzhledem k časové i finanční tísni jsme ho potřebovali natočit co nejminimalističtěji, a tak se také stalo. Jsou to takové mluvící pohlednice z pionýrského tábora. Objevují se rekvizity, o kterých se mluví v textu, žádné velké umění. Pionýrské uniformy do májového průvodu či na svátek písní také prostě patří. Chtě nechtě jsme generace Husákových dětí.
Předpokládám, že otázku, zda jde o autentický zážitek, jste nedostali jen jednou? Anebo jde jen o autorskou fikci? Říkám si, že vyrůstání v předlistopadovém Československu muselo být v severních Čechách ještě o dost drsnější než jinde…
Ondřej: Autentické zážitky jsou to jen zčásti. Skutečně si pamatuju rozdávání třídních důtek za střelbu do balónků v májových průvodech, branná cvičení, kdy jsme skákali v pláštěnkách, maskách a igelitových pytlících na rukou i nohou za stromy podle směru atomového výbuchu, na svátek písní, kdy naše čtvrť Střekov skutečně vyhrála s písní To ta Heľpa, jak v kině dávali pohřeb Černěnka místo Limonádového Joea i na prastrýce, který v obleku zabíjel na dvorku králíka, abychom tetu nevyprovázeli na poslední cestě hladoví. Ovšem dívka jakožto první láska, z níž se překvapivě stala ministryně, je jen fikce. I když se dá myslím říct, že každý jsme v životě nějakou tu ministryni potkali. Jinak, jestli to na severu bylo drsnější než jinde, nedokážu posoudit, i když vzpomenu třeba pohřebné. To byly příspěvky od státu, které jsme pobírali na hlavu za extrémně znečištěné ovzduší.
Ano, nezvykle barevné mraky od Lovosic k Ústí nebo usychající kleč na svazích Krušných hor k té době nějak patří. Jirka Imlauf z Houpacích koní celý život ve svých písních hledá paralely místních reálií k Jacku Kerouakovi nebo Henrymu Millerovi… Co vy?
Ondřej: Ve svých textech si nějakou přímou literární inspiraci neuvědomuju. Literární odkazy používá ve svých příspěvcích spíš Ivo. Můžu ale zmínit, co zrovna čtu. Je to Paprika od Jasutaka Cucuiho. Před tím jsem doplňoval mezeru, kdy jsem se dozvěděl o staré nihilistické příšernosti Konzument od Michaela Giry. Moc rád mám DBC Pierra, Cormaca McCarthyho, Tanju Dückers nebo třeba Olgu Tokarczukovou, Miloše Urbana, Antonína Bajaju, také bych mohl přihřát polévku kamarádovi Michalu Vrbovi. Co se beatníků týče, byl by to spíš Miller nebo Burroughs než pro mě tak trochu pohádkový Kerouac.
Ivo: Když Ondřej zmiňuje ony literární odkazy, tak třeba na Lásce najdeš odkaz na Klímovo Putování slepého hada za pravdou nebo na téměř zapomenutý román Milana Pávka Simulanti (1983). Ten byl ještě v den vydání zakázán. Část nákladu zachránilo několik učňů, kteří měli v papírnách ve Štětí Simulanty zničit. Na předešlých deskách jsme se ohlíželi za Palahniukovým Klubem rváčů, Musilovým Mužem bez vlastností i třeba za knihou My děti ze stanice Zoo.
Myslel jsem to spíš tak, kde máte svou „stanici Zoo“ právě vy? Pro mnoho kapel je místo, odkud její členové pocházejí, docela zásadní. Myslím Kittchenovy Sudety, Švejdíkovu nebelovskou melancholii nebo Bratry Orffy s jejich základním sloganem „Pohraničí není ničí…“ U vás se ty chemičky nijak neotiskly?
Ondřej: Pro mě jako Střekováka byla v dětství chemička daleko. Ta fabrika až za řekou. Pamatuju si jen černé sanitky typu „podlézal potrubí, káplo mu na hlavu a propálilo až k patě“ apod. Samozřejmě občas nějaké ty úniky a nepříjemné pálení v krku. Mám Ústí spíš spojené s vůní Setuzy, kde se zpracovávají nebo zpracovávaly živočišné i rostlinné tuky. Nebyla to fabrika tak nebezpečná, byla zato značně cítit. Další zajímavostí jsou poměrně časté odstřely Mariánské skály. Lom takhle uvnitř města má prý na světě už jen Manchester. My jsme se nikdy tolik na Ústí nevázali, i když v naší hudbě najdeš industriálních prvků hodně, spíš jsme ale toužebně vyhlíželi přes hranice směrem k Berlínu. Dneska sice u nás najdeš, zrovna třeba v songu Ministryně, nějaké ty ústecké reálie, jinak se ale o zvlášť zásadních vazbách mluvit nedá. Vždyť skutečně z Ústí pocházím jen já s bráchou. Ivo je z Opočnice u Poděbrad, David z Hradce Králové a Anna s Františkem jsou rodilí Pražáci.
Když je řeč o Anně s Františkem, vašich nových posilách: jak k tomu došlo, že jste se rozhodli rozšířit sestavu o smyčce, a navíc nejen na albu?
Ondřej: Podklady pro Lásku vznikaly v podstatě celý minulý březen a duben. Jen Píseň písní už jsem měl připravenou asi rok zpátky. Je to song na smyčcích dost závislý. Tam někde vznikl nápad angažovat smyčce natrvalo, udělat baladickou desku, což se nám zase vymklo z ruky. Možná naštěstí. Prostor jsme ale pro ně našli i v těch spádnějších věcech. František s námi v rámci koncertování spolupracoval už na minulé desce, Annu jsem potkal v Kaštanu na Alexandrovi Hackem a Danielle de Picciotto.
Znamená to nějakou změnu žánrového směřování?
Ondřej: Spíš jistou změnu zvuku než žánrového směřování, i když smyčce jsou slyšet i na desce minulé. Co se žánru týče, nikdy jsem nedokázal objektivně posoudit, ke kterému šuplíku se při tom našem potloukání blížíme nejvíc.
Jaký vliv měla na vaši kapelu covidová dvojitá pauza? Brali jste ji spíš jako odpočinek, nebo jako prostor na dotažení restů?
Ondřej: Jak už jsem zmiňoval, v podstatě celý materiál na desku vznikl na jaře minulého roku, tedy během prvního lockdownu. Nebýt toho, že mi odpadlo tolik práce, asi by ta příprava byla mnohem, mnohem delší. Takže to byl takový tvůrčí odpočinek a prostor na dotažení restů. Ten podzimní návrat už věci spíš komplikoval.
Jste spíš optimisté, kteří věří, že už to celé skončilo (a Láska zvítězila nad viry), anebo nějak podvědomě počítáte s tím, že už nic nebude jako dřív?
Ondřej: Jsem spíš optimista, ale nemyslím si, že už to celé skončilo. Nicméně tak špatné, jako to bylo ještě nedávno, to už snad nebude. Nevidím důvod, proč by zase věci, které chceme, aby byly jako dřív, nebyly jako dřív.
Napadá mě, že láska je něco podobného jako čas. Přistupujete dnes k hraní i kapele jinak než dříve? Máte pocit, že ještě musíte něco stihnout?
Ondřej: Ano, když vzpomenu moji první kapelu Haryky Baryky, která vznikla někdy v roce 1993, tedy když mi bylo šestnáct, byly cíle jasné. Sláva a holky. Nauzea už na úplném začátku někdy v roce 2007 byla ale víceméně bez ambicí. V první řadě jde o to, setkávat se s lidmi, které máš rád, a když se dohromady povede vyrobit i něco, co chceš slyšet, tak je to skvělé. No a že se najdou i lidi zvenku, kteří to chtějí slyšet taky, to je samozřejmě neméně důležitý a příjemný bonus. Nějaký zlom v naší popularitě ale neočekáváme. I když nedávno mi říkal Martin Kyšperský, že když vydržíme hrát ještě alespoň tři roky, určitě se staneme objevem roku.
Deska i klip jsou venku, letní festivaly letos budou jen malé, co máte v plánu teď?
Ondřej: Kromě několika těch zmíněných malých festivalů objedeme i pár takových různých kůlen a králíkáren. Zahrajeme na Letní filmové škole, kde doprovodíme film Faust z roku 1926, a určitě stojí za zmínku také náš opožděný křest desky, který proběhne 8. září v Kasárnách Karlín.
Nauzea Orchestra
Původně ústecká kapela vznikla v roce 2007 na troskách předchozích Universal Android, okouzlené severočeské odpovědi na produkci vydavatelství Ninja Tune. Od původní disko-punkové rozvernosti se zpěvačkou Mücke, která se lehce zařadila i do módní electroclashové vlny zachycené na debutu z roku 2009, přešla kapela k potemněle dekadentní poloze čerpající z Einstürzende Neubauten, laibachovského elektro-industriálu i post punku, která se obloukem přes divadelní stylizaci posunula až ke kabaretnímu sarkasmu předchozí nahrávky Štěstí. Ještě předtím ale v souvislosti s kolizí mezi Činoherním studiem a ústeckou radnicí v roce 2014 kapela přesídlila do Prahy. Aktuální, opět s Ondřejem Ježkem nahraná Láska, je pátým studiovým albem, stejně jako dva předchůdci vydaném u labelu Červený kůň. K zakládající dvojici Ondřej Švandrlík (zpěv, kytara, syntezátor) a Ivo Mikšovský (baskytara) a k Jakubovi Švandrlíkovi (kytara) a Davidovi Kolovratníkovi (bicí), kteří do sestavy přibyli v roce 2012, se tu nově připojili i Anna Štěpánová (housle) a František Kroupa (violoncello).