Návrat prohlížečů bot

Na počátku devadesátých let se jim ti starší často posmívali, protože měli pocit, že jde především o pózu, a možná taky pro to, jak příliš se brali vážně. Módní vlna kapel, pro které se vžilo označení shoegaze, dorazila z Británie i do Čech, a nakonec zrodila celou novou generaci tvůrců, hudebně přemýšlejících zcela jinak. Po letech ji tu máme zpátky – a zdaleka v tom nehraje roli jen nostalgie.

Tame Impala

Tame Impala

Na konci loňského listopadu se objevily informace o chystané kompilaci, která pak vyšla 29. ledna tohoto roku, a je výmluvná už jen svým názvem Still In A Dream: A Story Of Shoegaze 1988– 1995. Vydavatelství Cherry Red na pět disků seskupilo 87 skladeb dodnes velmi známých, ale i často už naprosto zapomenutých kapel z celého světa. Formací, které okouzlily rotující a vlnící se zvuky kytar, do výšky vystavěné hlukové stěny, romanticky zasněné nálady a jakoby v jezeře utopené, někde mimo realitu se vznášející vokály. Interpretů, kteří pak toto své okouzlení více či méně úspěšně přenášeli na posluchače, nemálo nových úspěšně nakazili a vnukli jim úplně nový pohled na hudební svět. Na třetím disku najdeme mimochodem i skladbu Square Wave v podání pražských Ecstasy Of St. Theresa. Jestliže se v uplynulých dvou letech můžeme setkávat se zprvu nenápadnými signály toho, že se celá tehdejší vlna znovu stává aktuální, zmíněný, důsledně mapující box, můžeme považovat za potvrzující tečku.
Španělský festival Primavera Sound, který si už půldruhé desítky let úspěšně buduje pozici místa reflektujícího to, co se v evropské alternativní nebo řekněme „mimomainstreamové“ hudbě děje nového, v posledních letech do programu zařadil hned několik comebacků formací, které úzce či vzdáleněji s vlnou shoegaze souvisely. V roce 2013 vedle Jesus And Mary Chain, kteří svůj comeback nachystali mnohem dříve, zazářila stěžejní a pravidla určující irská čtveřice My Bloody Valentine. O rok později se, po téměř dvacetileté pauze, znovu zjevili Slowdive, v roce 2015 pak Ride, a letos to byli znovuobnovení Lush. Nejde u toho zdaleka jen o ohlížení se, i když vzniklá nálada pochopitelně byla dobrou příležitostí k výročním edicím slavných nahrávek. My Bloody Valentine po svém návratu vydali i nové album, které se setkalo s víc než příznivým ohlasem, totéž se týká i Swervedriver či letošního EP Lush. A pochopitelně vznikají i čerstvé, přinejmenším věkem muzikantů mladé kapely, které však svým repertoárem jen těžko zapřou inspirační zdroje. Ostatně stačí otevřít google, a ten příval čerstvých kapel, které se k shoegaze vlivům hlásí, je výmluvný. Na Primaveře je zastupovali například domácí, dosud neznámí Shinkiro, a jednou z největších hvězd letošního ročníku byli psychedeličtí spacerockoví Australané Tame Impala, kteří sice existují už téměř deset let a ani nepatří přímo k zástupcům stylu, ale právě znovu vzedmutá vlna shoegaze je vynesla na pozice headlinerů festivalů a k doslova masové oblibě. Není tak náhodou, že právě oni, stejně tak jako zmínění klasici, dnes už v pozici čtyřicátníků se nacházející Slowdive, budou ozdobami letošní nabídky Colours of Ostrava.

EXKURZE DO HISTORIE
Termín „shoegaze“ vznikl odvozením od „shoegazers“, tedy původně spíš posměšného označení členů podobných kapel. Česky to znamená něco jako „ti, kteří zírají na boty“ a jde o sarkastický komentář toho, co se odehrávalo na pódiu: pokud se dotyční hudebníci rovnou neztráceli v barevně nasvícených oblacích umělého kouře, stáli obvykle naprosto nehnutě, s hlavami sklopenými a pohledy upřenými dolů. Nejen kytaristé, ale i baskytaristé pak působili, že soutěží v tom, kdo bude mít před sebou delší řadu pedálových efektů – tzv. pedalboardy tehdy ještě nebyly na pořadu dne. Zatímco My Bloody Valentine na svých koncertech své posluchače trápili sonickým burácením (šéfredaktor NME vtipně psal, že při prvním akordu koncertu mu zvuková vlna smetla se stolu půllitr), Cocteau Twins houpali příznivce na vlnách zhudebněných snů. Navzdory prostředkům nicméně šlo o revoluční přístup, který si v ničem nezadal s vlnou punku o patnáct let dříve: naprosto nikoho z tvůrců či příznivců nezajímalo nejen instrumentální mistrovství, ale vůbec ani pouhá schopnost ovládnutí nástrojů. Důležité byly především zvuk a výsledná atmosféra. Podobné to bylo se zpěvem: nešlo o sdělení a tudíž ani o srozumitelnost, hlas byl často využíván jen jako další nástroj. Není divu, že tradičně uvažující muzikanti se na vše dívali přinejmenším nedůvěřivě. Často s podobnou přezíravostí a zjevnou nechutí cokoli pochopit, s jakými se v předcházejících letech setkávali třeba industrialisté nebo elektroničtí minimalisté. Klasické rockery pak nepřekvapivě popudilo už jen jasné vymezení se vůči „velkým“ kapelám. „Nechtěli jsme využít pódium pro to, ukázat naše ega, jako to dělali U2 nebo Simple Minds,“ shrnul to Mark Gardener z Ride. „Prezentovali jsme se jako normální lidé, kteří chtějí svým fanouškům předat myšlenku, že to takhle mohou dělat taky.“ „To, co jsme se ve skutečnosti původně snažili udělat, bylo,oženit‘ punk rock a psychedelii,“ vzpomínal Alan McGee, spoluzakladatel vydavatelství Creation Records, v roce 2014 ve skvělém dokumentárním filmu Beautiful Noise, zkoumajícím celý fenomén. Co ten zmíněný nápad vyvolal a způsobil, lze dobře slyšet ve skladbách, jako jsou You Made Me Realise od My Bloody Valentine, Carolyn’s Fingers z repertoáru Cocteau Twins, hitu Just Like Honey, složeného Jesus And Mary Chain nebo ve skladbě Pearl kapely Chapterhouse, ve které hostuje Rachel Goswell, zpěvačka Slowdive. A jen v katalogu labelu 4AD můžeme nalézt desítky jejich epigonů.

INJEKCE

My Bloody Valentine

My Bloody Valentine

I když se původní shoegaze vlna rozplynula v polovině devadesátých let, jako inspirační injekce ukazovala svou funkčnost i v následujících letech. A i ti, kteří nad ní původně ohrnovali nos jako nad dočasnou a povrchní módou, mohli při troše soudnosti jen těžko přehlédnout, co všechno vyvolala a jak inovativně na hudbu napříč žánry zapůsobila. Bez ní by sotva vznikly post-rockové instrumentální formace, novodobí psychedelici, ani v současnosti tolik bující melancholický a zasněný „dream-pop“. Metamorfovala i do drone metalu, dark wave nebo indie elektroniky. Jako iniciační pro svou hudbu tak shoegaze přiznávají stejně tak islandští Sigur Rós, američtí Explosions In The Sky, welští post-metalisté Jesu, francouzští elektronici M83, jako i švédský indie pop Peter Bjorn and John. A kupříkladu Deafheaven dokázali zfúzovat shoegaze i s tak vzdáleným světem, jakým je black metal.
Objevují se ale i nová jména, která původní vlivy ctí důsledně a přesto z nich dokáží vykřesat něco nového. Namátkou lze zmínit třeba debut londýnských Cheatahs z roku 2014;kanadské No Joy, kteří zahráli na Alternativě 2013 a v červnu na ostravském festiválku CheeChaak, můžete 24. srpna v Praze vidět i naživo, a za pozornost namátkou stojí třeba i japonští (nomen omen) Tokyo Shoegazer. A že jde o fenomén, který nezná hranice, dokazuje třeba ruská skupina s roztomilým názvem Sounds of Sputnik. Pokud ovšem máte naopak pocit, že jste ještě neslyšeli ani žánrovou klasiku, pak není nic snazšího, než navštívit server s příznačným názvem Sounds Better With Reverb. Ten totiž ve své „síni slávy“ nabízí inspirativní žebříček 100 nejlepších shoegaze alb, částečně i přímo s hudebními ukázkami.

ČESKÁ STOPA
I když u nás podobná hudba nikdy nezapustila kořeny tak hluboko jako v Británii, první ozvěny se objevily poměrně brzo. A nutno připomenout, že značně průkopnickou roli v informovanosti sehrál – vedle Radia 1, které jako první začalo podobnou hudbu u nás vysílat – ve svých počátcích i magazín UNI. Jeho tehdejší redaktoři Eduard Svítivý a později i Honza Dědek byli velkými příznivci britské indie scény a oba si své hudební objevy a lásky nenechávali pro sebe. K první vlně tuzemských kapel, v jejichž hudbě se tyto inspirace začaly projevovat, se vedle známých Ecstasy Of St. Theresa počítali i do šedesátých let se ohlížející Toyen, vyškovští Here a dnes už téměř zapomenutí The Naked Souls. Na těch bylo krásně vidět klasické pravidlo, že doma není nikdo prorokem – zatímco britské kapely si v té době často posteskly, že se jim dostává příznivějších reakcí z USA, pražští The Naked Souls našli spřízněné duše ve Švýcarsku, kde odehráli úspěšné koncerty a nalezli i vydavatele svých nahrávek. Jak EOST, tak Here si všiml i legendární DJ John Peel, který je pozval do slavné relace John Peel Session (EOST pak trojici skladeb vydali i na EP Fluidtrance Centauri). K první vlně českých „kytarovek“ jsou často přiřazováni i mladičcí Sebastians, ale u těch byla hlavním inspiračním zdrojem spíš manchesterská scéna a víc než o hudební experimentování jim šlo o silné popové melodie. Díky čemuž ovšem byli všech podobných skupin zdaleka komerčně nejúspěšnější. Zdařilá cesta zmíněných kapel (Toyen vystupovali v USA i Británii a EOST se dokonce dostali až na šesté místo britské hitparády nezávislých vydavatelství) pak vygenerovala další porci čerstvých následovníků, u kterých však už často hrálo nikoli nepodstatnou roli kopírování oblíbených vzorů. A není divu, že jména formací Hyena Family, Moving Holidays, Bunch of No Hoppers, Paloma Smash, The Raivens, Shannen Grey nebo Sheena’s Normal Day už dnes něco říkají jen pamětníkům. Opravdu hudebně zajímavé z oné následující vlny byly jen dvě: psychedelicky rozmazaní a zvukově inovativní Teen Love Sex Doll a spíše americkou scénou a syrovějšími spolky typu Sonic Youth ovlivnění (a díky tomu se od shoegazers odklánějící) Tom Is My Sugar. Po obou zůstalo jen jediné album, v druhém případě však bohužel nikoli zvukově příliš povedené.

NOVÉ VÝHONKY
Zatímco v Česku jsme se zatím žádného comebacku nedočkali (pokud nepočítáme přídavek na únorovém koncertě Ecstasy of St.Theresa ke čtvrtstoletí Radia 1, kde se po více než dvaceti letech sešla původní sestava skupiny a zahrála jednu skladbu), nových jmen se objevuje celá řada. Největší popularitu si zatím získali rakovničtí Manon Meurt, které už v začátcích zviditelnilo předskakování na pražském koncertě My Bloody Valentine. Zajímavé u nich je přiznání, že k tomu co hrají, do jisté míry přišli vlastní cestou, ovlivnily je i zcela odlišné zdroje, a že někteří z nich ani klasická shoegaze jména neznají. Faktem ovšem je, že je jejich hudba loni dovedla až na nejznámější evropský showcase mladých kapel v nizozemském Groningenu, a zřejmě i díky tomu jejich debutová nahrávka z února 2014 znovu letos v květnu vyšla na kanadské značce Label Obscura, která se zaměřuje právě na nahrávky shoegaze kapel.
Manon Meurt však rozhodně nejsou sami. V rubrice Z přízemí si můžete přečíst o oživené táborské čtveřici Veena, s uhrančivým projevem a střídáním zasněných a sonických pasáží, a z podobného „vrhu“ jsou i pražští Luno. Shoegaze jsou nepřímo ovlivnění i Role z pražského Žižkova, kteří se ale sami přiklánějí spíše nálepce „garážový pop“, a stále více se mluví i o ostravských Places, jejichž debutové album Distant Edges, produkované Tomášem Neuwerthem, vyšlo v dubnu. Ze stejného regionu jsou i mladí February a raketový start předvedli i z Frýdku-Místku pocházející Div I Ded, nominovaní na objev roku v cenách Vinyla, kteří se však poté začali ztrácet v personálních proměnách. Na festivalu v Boskovicích letos zahrají i loňští debutanti z Brna Ghost of You, které jejich zdařilé koncerty už stačily dovést i na pódium maďarského festivalu Sziget, nebo slovenští The Ills, kterým nedávno vyšlo už páté album během jejich téměř osmileté existence.
Hudební návraty nejsou pochopitelně ničím novým ani překvapivým. Už teď je jasné, že ani boom, kterým se připomněli hlukoví a zasnění romantici, nebude trvat věčně. Což nic nebrání tomu s úsměvem pozorovat dvacetileté, jak nadšeně hovoří o posledním koncertě Manon Meurt a těší se na jejich nové album nebo si třeba na Colours užít melancholickou krásu Slowdive. Ta totiž za uplynulé čtvrtstoletí spíše vyzrála, než ztratila cokoli ze svého kouzla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *