Ndox Electrique: Krvelačné hudební násilí konající dobro

„Tam žijí rybáři Lebou věřící na duchy,“ mávl rukou směrem k dakarské Medině náš senegalský průvodce a ostentativně kráčel dál, zatímco my s úžasem zůstali přikovaní na místě. „Provozují exorcismus a plazí se u toho po zemi,“ snažil se nás odradit od vstupu do nejstarší části čtvrti. Nepomohlo, zájem spíš stoupal, ale nebyl čas, spěchali jsme. Dosud neznámý léčebný rituál ndöep nám tak zprostředkovaně představila až loni skupina Ndox Electrique. A když uvedeme, že poprvé i světu, nebudeme přehánět.

Skupinu vedou francouzský kytarista a programátor François R. Cambuzat a italská baskytaristka Gianna Greco, jinak známí coby „antikomerční, anti-rock’n’rollové a antikapitalistické“ duo Putan Club. A pokud se k nim přidá americká zpěvačka Lydia Lunch, už prý jde o „božsky vytříbenou jednotku nemilosrdného uměleckého odporu“. Radikálními manifesty dvojice obklopila také projekt The Trans-Aeolian Transmission stojící na konceptu několikaměsíční rezidence schválené místní komunitou, zkoumání tranzovních rituálů a natáčení s lokálními hudebníky. Výstupem se stávají alba a multimediální koncerty využívající natočenou filmovou dokumentaci volně přístupnou na You Tube. Nepovažují se za etnomuzikology, takže se do hlubších studií nepouštějí. Jde jim především o tranzovní hudbu, která nás má katarzně vytrhovat ze sebe samých. Sympatie si rovněž získali jasným odmítáním, že by se, byť náznakem, pokoušeli původní rituály přenést na západní pódia. Vždy pouze mluví o iniciačním zážitku překlopeném do zcela vlastní rockové verze.

Po spolupráci s ujgurskými šamany z čínské provincie Sin-ťiang nás v roce 2017 se skupinou Ifriqiyya Electrique zavedli do samého středu léčivého rituálu tuniské černošské komunity Banga a nebylo těžké je za propojení autenticity s industriální elektronikou a syrově zbustrovanými kytarami pochválit. Body si ale srazili řečmi, že Swans jsou proti nim jeptišky a world music odrazem barvotiskového obrázku o nekonfliktní hudbě. Prestižní média, významné festivaly, veletrh Womex a zasvěcené publicisty měli za strhující koncerty a skvělé album Rûwâhîne na své straně, přesto si dál vedli svou přešponovanou mediální notu nepochybně zaměřenou na nic netušícího mainstreamového posluchače. Budiž.

Jistě si na Ifriqiyya Electric pamatujete. Pořádný nářez, rozdělující však koncertní sály na půlku. První skákala nadšením a nejraději by si je vzala domů. Druhá stála zamračená s rukama zkříženýma na prsou a nemusela ani nic říkat. S Ndox Electrique vás čeká to samé: elektro rock zapletený se starobylým rituálem, akorát že senegalským. A také okřídlená otázka: kam s tím. Není těžké odpovědět: mezi fúze marocké gnawy s čímkoliv, třeba s jazzem nebo tuniské elektronické stambeli. Původně rovněž léčebné obřady, bez námitek ovšem zanesené na popkulturní scénu, kde se zbavené duchovního jádra prosazují jako nové umělecké formy.

Pohanské, animistické a súfijské hudební léčivé obřady představují pro leckoho dodnes často jediný způsob, jak se tranzovním tancem zbavit duševního trápení a psychických traumat, které buď přinesl život, nebo zlí duchové, a obecně vůbec všeho, co se vymyká definici chápání. Vědci se sice mohou přetrhnout, aby prokazatelně fungující prastaré praktiky zpochybnili, nebo se jejich metafyzické jádro alespoň snaží pochopit, leč bez větších úspěchů. Na mix tradic, mytologie, hluboké víry v nadpřirozenost a přesvědčení, že když něco nelze vysvětlit, tak za to zkrátka mohou džinové, totiž nahlížejí západní optikou, což je prostě špatně; stejně tak vnímat extatické rituály pouze z medicínského pohledu a dávat jim náboženský podtext. Vždyť nad salentským tarantismem zlámala hůl i katolická církev a než by se předkřesťanský rituál snažila vymýtit, což se jí ve zbytku Evropy s jinými obřady dokonale povedlo, spojila ho s oslavou svatého Pavla a pro klid obyvatelstva jihu Itálie nechala raději na pokoji, takže se dochoval až do 50. let minulého století. Také egyptský zar, gnawa, stambeli nebo alžírský dīwān sice vycházejí z islámského súfismu, s konkrétní božskou pomocí však až na požehnání Nejvyššího nemají nic společného: zlé džiny nemocným z těla vyhánějí obřadní mistři a tranzovní hudba. Takže žádné kam nemůže doktor, dorazí Bůh. Ne, v severní Africe nebo Senegalu se dodnes spoléhají na léčivé rituály.

Depresemi, úzkostmi, stresem, apatií, psychosomatickými poruchami, sexuálními traumaty a nevysvětlitelnými stavy trpící lidé, shodou okolností převážně ženy, přicházejí za duchovními mistry a objednají si léčivý obřad. Ačkoliv spouštěčem nemoci jsou nejspíš chudoba, frustrace, neutěšené sociální rodinné podmínky nebo potřeba komunitního zapojení, výhradní vina je přikládána džinům. Ty je nejprve potřeba identifikovat, ztotožnit s nemocným, a tím pádem zjistit míru a druh postižení. A následně pacifikovat vhodně zvoleným tranzovním tancem, jehož „choreografii určují duchové“, uvádějící dotyčného do stavu pozměněného vědomí. V soukromí nebo veřejně a často se zvířecími oběťmi.

Problém severoafrických léčivých seancí spočívá v tom,

„Tam žijí rybáři Lebou věříc . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář