Takhle nějak by snad mohly teď znít písně šedesátníka Jeffa Buckleyho, kdyby se 29. května 1997 nešťastně neutopil v Mississippi. Nasazení do krve, do morku kostí, muzikálnost, dramatičnost, něha, nejvyšší exprese s nejhlubší impresí i skvěle zažitá historie. Debut kapely z východoanglického Norwiche je natolik zrale mimořádný – jak nápady, instrumentálně, tak i nahrávkou a finálním mixem, že jej lze směle pasovat mezi alba roku. Jasně, prý cosi začalo domácky vznikat už dávno v roce 2007, pak objížděli celou Británii po festivalech atp., jenže tohle je hodně vysoký level. Sedm skladeb─písní zde obsažených mají každá jiný feeling, jinou stylovou bázi, jiné a navýsost přesně zvolené instrumentační „plnidlo“ včetně zpěvu a vokálů (vždy uvěřícně), přesto drží spolu a vážou se v celek = znak a zvuk kapely, žádný pel-mel. Dva saxofony (Rob Milne a David Boyce), Tommy Jonson kytara a zpěv, basa Paul Taylor a bubeník Aslan King si album nahráli sami ve vlastnoručně postaveném studiu na venkovském pozemku.
V otvíráku Master Healer smrdí velepodivně transformovaný bluesový spodní proud, mocně spláchnutý výrazně zakružovaným kytarovým riffem a duální rozehrou obou saxofonistů, a co víc – přestože to je píseň stavebně harmonicky i rytmicky s mnoha zákrutami v obměnách tempa složitá, stejně se vám usadí v hlavě. Možná i proto. Hned tady mi nejen ze zpěvu vyběhla evokace Jeffa Buckleyho. Mnohem silněji pak při Oceans, trochu grunge na jednoduché, tříakordové kytarové krokové formuli klenutá melodie zpěvu, vystavěná k finále s vytvrzením kytary, dunící basy a vřeštících saxofonů v mohutný hymnus. Snadno a se samozřejmostí tu kamkoli implantují moderní hypno elektro psychedelické prvky (nejen např. Radio Child nebo chorální Sonar) do jazzových textur, kde vokální linku, vždy s neuvěřitelně chytlavými refrény, střídají rafinovaně instrumentální pasáže. I v jediné instrumentálce Reflections se z funky vyvine kosmický saxo a kytarový heavy jazz-rock jam.