něco něco je hudební projekt životních partnerů, Alžběty Trusinové a Tomáše Tkáče. Mluví o sobě jako o post-punkové diskotéce, hrají chytlavé taneční písničky s českými texty. V jejich hudbě můžete slyšet vlivy New Order, Robyn, The Smiths, LCD soundsystem či české nové vlny.
Na scéně působí poměrně krátce. První album Začíná vyšlo roku 2020, za následující Útržky (2021) byla kapela nominována na ceny Vinyla a Apollo. Loni na podzim vydali třetí studiovku s lakonickým názvem Třetí. Na pódiích je letos uvidíte často, nejbližší příležitost bude třeba hned 12. února v pražském Café V lese.
Jak ovlivnilo vaše hudební směřování rodinné zázemí? Nebo jste se k muzice dostali zcela po vlastní ose? Tomáš kdesi prozradil, že studoval IT a také hudební vědu, nicméně žil také dva roky v Reykjavíku… byla i tohle zkušenost, co se promítla do tvorby?
T: Rodinné zázemí mě moc neovlivnilo, nikdo se hudbě v naší rodině nevěnuje. Došel jsem si k tomu nějak postupně sám, kolem patnácti jsem se stal docela zapáleným hudebním fanouškem a hltal jsem obrovské množství různé hudby. To mě časem přirozeně nasměrovalo k tomu, abych se o něco pokusil sám. V sedmnácti jsem si koupil baskytaru a úplně od nuly a sám jsem se na ni snažil něco naučit. Hudební vědu jsem studoval, protože jsem chtěl dělat cokoliv, co by se týkalo hudby, ale na konzervatoř a jiné praktické obory jsem pochopitelně neměl, takže mi zůstala jen ta teorie. Do mojí tvorby se určitě promítá v podstatě všechno, co jsem v životě zažil, každá malá odbočka měla vždycky nakonec velký vliv na to, čím jsem v přítomnosti.
A: Moje rodina je celkem hudebně založená, odmalička jsem na něco hrála a jezdila s rodiči aspoň jednou za rok na nějaký menší alternativní hudební festival. A představovala si, jaké by bylo stát jednou na pódiu taky.
Bětka, dnes především zpěvačka a textařka, působila v projektu Neřvi mi do ucha. Tomáši ty v Pris, v něco něco obstaráváš kromě syntezátorů kytaru. Jaké jsou začátky něco něco?
T: Dali jsme se dohromady partnersky a v podstatě ve stejné době i hudebně. I když něco něco ještě neexistovali, spolupracoval jsem na nahrávkách Neřvi mi do ucha a nějak paralelně začala vznikat i naše kapela. Všechno se vyvíjelo dost organicky, neměli jsme moc představu, jak by věci měly konkrétně znít a o čem bychom měli zpívat. Aneb „kým jsme byli dřív, nemá s tím, kdo jsme teď, nic společný“.
Co vlastně chceš, Sobecká, Hranice, Chyby. Názvy písní na nejnovější desce Třetí vcelku napovídají, že půjde o silné výpovědi, zároveň odrážejí zkušenost třicátníků, srovnání priorit… Co ses o sobě, Bětko, coby autorka textů dozvěděla?
A: Kdybych měla zdůraznit jen jedno téma, které prozkoumávám a o kterém jsem se během psaní desky něco dalšího dozvěděla, byl by to empowerment. Potřebovala jsem spoustu času, abych se vůbec odvážila řešit, kým chci jako holka v kapele být. Pořád to nemám úplně uchopené, ale aspoň už nezavírám oči před tím, že je potřeba si na tuhle otázku odpovědět.
Mohla bys nastínit, jakým směrem ti běžely myšlenky? Podobné jistě řeší nejedna muzikantka v kapele, ptala ses třeba i kolegyň?
A: Je to pro mě hodně osobní a vlastně nevím, jestli to řeší i někdo jiný. Když vidím sebevědomé projevy jiných hudebnic, působí to na mě spíš, jako by to měly dávno zformulované. Potřebuju zjistit, jaký projev je mi vlastní, potřebuju zjistit, kdo jsem. Nechci už být sešněrovaná, potřebuju být víc nespoutaná. Ale jak se to dělá? Jak s tím souvisí pohyb a tanec? Jak zpěv? Krása? A co vyjádření nějaké sexuální energie? Patří tam? Chci ho tam? Přijde mi, jako bych se postavila na pódium hrozně pasivně, a až teď to začínám trochu „vlastnit“.
Pomohly ti texty utřídit si myšlenky a životní směřování, nebo naopak nejdříve hledáš v sobě a výsledkem je text? V písni Obrysy zpíváte „To, co bylo dřív, nemá s tím, co je teď, nic společný. Kým jsme byli dřív, nemá s tím, kdo jsme teď, nic společný“.
A: Je to jak kdy, samotnou mě to překvapuje. Často mám témata, která chci do textů promítnout, ale když nic takového není a začínám s čistou hlavou u čistého listu, napíšu někdy věci, které jsou trochu neuchopitelné i pro mě samotnou. Pak se stává, že mám třeba během koncertů „aha momenty“, kdy si uvědomím, o čem nějaká rovina toho textu je a jaká všechna témata se v něm odrážejí. Je fascinující, když se mi texty samy vysvětlují ještě třeba po dvou letech od doby, kdy vznikly.
Obrysy vystihují nějaký silný pocit, který s Tomášem sdílíme. V písničce reflektuju spoustu věcí, vznikla předloni na podzim, je v ní válka, inflace i strach z budoucnosti. Když jsi vybrala zrovna tuhle linku, tak přiznávám, že s Tomášem občas vzpomínáme na to, kým jsme byli dřív, a trochu se bavíme. Zároveň je nám jasný, že za nějakou dobu, a nejspíš to nepotrvá ani moc dlouho, budeme vzpomínat na to, kým jsme byli v roce 2024, a budeme se bavit možná ještě víc.
Tomáši, jak moc se dokážeš ztotožnit s Bětčiným ženským pohledem? Nakolik jsi k textům kritický?
T: Bětčiny texty mi dávají většinou naprostý smysl, ztotožňuji se s nimi a stojím si za nimi úplně stejně jako ona. Pochopitelně je spousta ženských zkušeností směrem ke mně nepřenositelných. I když jsou Bětčiny texty osobní, beru je jako statement celé kapely, a nikdy mě nenapadlo, že by to mělo být jinak. Pokud bych měl přistoupit na dělení světa na ženský a mužský, vždycky jsem se cítil mnohem lépe v tom ženském a myslím, že naše kapela je toho přirozeným vyústěním. Zároveň je pro mě důležité všechna témata zpracovávat poetickou formou. Pokud například Bětka zažila v minulosti nějaké obtěžování a chce o tom psát, potřebuju od ní, aby to zpracovala formou, kde se půjde do hloubky a podstaty té emoce, protože tomu jsem schopný myslím porozumět, zatímco „jen“ samotný popis té události by pro mě byl textově těžce uchopitelný. Zároveň bych pak měl pocit, že mluví pouze za sebe, a ne za kapelu. A pro nás oba je extrémně důležité, aby texty nepůsobily jen jako osobní zpověď, ale jako názor kapely.
„Nejde tu být pro všechny, musíš tu být pro sebe“, s textem písně Sobecká se myslím ztotožňujeme v poslední době všichni. V čem ti pomohla či pomáhá „sobeckost“ a je vůbec důraz na sebe a vlastní wellbeing sobeckost? Nejedná se spíše o nutný obranný systém?
A: Jsem hrozný sobec. Naučila jsem se, že když se sama nepostarám o to, abych se měla hezky, nikdo to za mě neudělá. Potud by to bylo v pořádku a slovo „sobec“ by nemělo žádné negativní konotace a byl by to přesně jen nutný důraz na vlastní wellbeing. Problém přichází ve vztahu k ostatním lidem. Několikrát jsem slyšela od ostatních, že jsem fakt hodně sobecká. A vím, že měli pravdu. Na tom si zakládat nechci a snažím se na tom pracovat.
Co tě jako ženu a třicátnici štve ve společnosti? Co bys poradila mladšímu já?
A: Věcí, kvůli kterým se rozčiluju, je hrozně moc. Nejvíc to jsou asi někteří staří bílí muži a jejich potřeba vysvětlovat mladým, jak mají žít, ačkoliv sami světu kolem už nerozumí a nejsou zvyklí na to, že by jim mohl někdo oponovat. Vadí mi, kolik mentální a jiné nálože mají automaticky ženy, vadí mi, že mě jako mladou ženu neberou vážně – anebo možná ještě hůř, když jsou hrozně překvapeni, že i ze mě může vypadnout něco chytrého. Vadí mi hrubost, neotesanost a představa, že když oni to vydrželi, my musíme taky.
Možná mě ale takhle triggerují, protože mi reálně hrozí, že budu ve stáří podobně do sebe zahleděná ignorantka. Nevyžádané rady totiž udílím už teď. Svému mladšímu já bych například nevyžádaně poradila, ať je k sobě laskavé. Díky laskavosti přijde sebeláska, díky sebelásce sebevědomí a díky sebevědomí odvaha na sobě pracovat a dělat věci, které opravdu toužím dělat. Třeba mít kapelu, jako je něco něco.
