Nejsem smutnej nádražák

Poprvé jsem Marka Dusila zaregistroval jako písničkáře–solitéra. Pak jsem ho viděl fungovat v kapele (nejprve Youngblood, potom Blend) a pochopil jsem, že dělá muziku s mnohem větším dosahem. Dobré byly už demáče, co mi kdysi věnoval. Šest let staré album Cosi znělo na české poměry nebývale elegantně. Letošní Ocean mě okouzlil, stejně jako jeho křest v Malostranské besedě. Obě nahrávky Markovi produkoval a aranžoval Štěpán Smetáček – šťastné to spojení. Mezi vokalisty nacházíme i jména Markovy matky Ireny Dusilové a sestry Lenky. Ta si od něj na své loňské album Live at Café v lese vypůjčila písničku Moje milá má všechny přednosti vody.
marek_dusil1
Prosím tě, jak je to s tím tvým původem? Vy jste žili v Karlových Varech?
Ve Varech jsme bydleli od mých pěti let. Narodil jsem se v Bílině, to je v severních Čechách na úpatí Krušných hor, nad Chomutovem, mezi Mostem a Teplicemi. Moje máma vyrostla v Klášterci a odtud v šedesátých letech dojížděla do Kadaně, kde působila jako herečka a zpěvačka v Kladivadle. Pak potkala Dusila, čímž její kariéra skončila. Čekali dítě – to jsem byl já. Vzali se, dostali byt v Bílině, a když mi byly asi tři roky, rozvedli se. Mamka se mnou odjela za vzdálenými příbuznými na Moravu – ona vždycky chtěla bydlet buď v Brně, anebo ve Varech, které milovala, protože tam kdysi jezdila s babičkou. Takže i když jsme zakotvili blízko Brna, nakonec se sebrala a punkově, na blind, se mnou vyrazila směr Karlsbad. Když si to dneska uvědomím, že jí bylo nějakých dvacet tři, mladá holka bez rodičů… Ona totiž nikoho neměla: matka jí umřela, když jí byly dva roky, na tuberkulózu, kterou chytila, když šla osidlovat pohraničí z rozmbombardované Vídně. Táta byl ruský kapitán, který ani netušil, že má dceru. Ruské úřady tenkrát nedovolily, aby se to dozvěděl, braly to jako důsledek válečného chaosu. Přitom nešlo o žádné znásilnění, ale o klasickou krátkou love story.

Ve Varech jste šli do nějakého podnájmu…
…a vydrželi jsme tam asi do mých osmnácti. Když mi bylo deset, narodila se mámě Lenka.

Předpokládám, že i nadále jsi byl doma jediný chlap.
No jo. Prostě máma, ségra a já. Žádní prarodiče, nic.

A tvůj táta?
Ten teď na jaře zemřel. On se pak znovu oženil, nevídali jsme se.

Jak vypadala v osmdesátých letech hudební scéna v Karlových Varech? Co tě ovlivňovalo?
To, co bylo dostupné. V našem baráku se utvořila taková komunita: pod námi bydleli sousedi polského původu, kteří se v muzice dost orientovali. Dostávali jsme od nich polské desky, a ty mi přišly oproti tomu, co jsem znal odsud, neobyčejně silné. Měli ale i spoustu anglických nahrávek. Chodilo k nám hodně kamarádů, často jsme vyráželi na koncerty, mohlo to být cokoliv od folku až po nějaký umírněný prog rock.

Do Varů asi zajíždělo plno skupin.
To jo, kulturní program tam byl docela dobrý. Navíc tam fungovaly malé kluby, kde se objevovaly i takové ty pokoutnější kapely, které v Praze vegetovaly někde na Petynce… Vary měly asi pět různých scén, a my to všechno hltali, včetně divadla. Nebylo to drahé, finančně se to dalo krásně ukočírovat. Ale vesměs šlo o konvenčnější záležitosti, na nějaké husťárny mě neužilo. Jednou jsem se omylem ocitl na takzvané zábavě, kde hrála místní legendární skupina Var. Omílala různé hardrockové covery – to bylo tehdy ve Varech hodně populární. Nevím proč, asi proto, že jsme měli blízko do západního Německa a podobná muzika se dala občas chytit v rádiu. Tehdy jsem si uvědomil, že mám mnohem radši koncerty v klubu než v putyce, kde ve čtyři ráno barman spočítá ožralé „mrtvoly“… Já jsem mimochodem do osmnácti vůbec nepil.

A co Čp. 8?
Ti přišli v osmdesátém druhém. Mě na nich fascinovaly zaprvé texty a zadruhé ta legenda. O lídrovi Járovi Ježkovi se vědělo, že do několika let zemře. Těžko říct, jestli tvořil přímo pod tlakem téhle skutečnosti, ale rozhodně měl působivý výraz. Navíc – on docela jednoduše, bez nějakých komplikovaných obrazů, popisoval základní lidské vlastnosti. A ty jsou pořád stejné. Systém se možná změnil, ale lidé vůbec ne.

Dalo se na karlovarské scéně najít něco, co jinde nebylo? Něco specifického pro ten region?
Specifické to bylo možná jenom pro komunitu, ve které jsme se pohybovali. Na nás měla velký vliv folková a trampská muzika. Jezdili jsme na vandry, a k nim tahle hudba patří. Spoustě lidem může připadat primitivní, nedokážou zkousnout její patos, jenže když to hraješ u ohně… Myslím, že kdybychom si teď a tady pustili Roháče, nevydržíme se nesmát. Ale tenkrát…

Připomeň mi, kdo jsou Roháči.
To byla taková legendární kapela z Lokte nad Ohří, postavená na kytarách, kontrabasu a pěkných trojhlasech. Trampská poezie se vším všudy: táboráky, víkend, pátek, neděle, měšťáci na mě koukají skrz prsty, protože jsem tramp, vyvrhel, kritizujou mě ze svých paneláků, baráků, auťáků… Znáš ten model – vlastně to má něco společného s punkem, akorát se tam nefuckuje. Ale jestli mě ovlivnili, nevím. Spíš jsem schopný si je i dneska poslechnout, protože k nim mám sentimentální vztah.
marek_dusil2
À propos, když jsme u těch Čp. 8, ty a Petr Linhart jste jediní nádražáci s kytarou, které znám. Ty jsi k vlakům tíhnul odjakživa?
Já se blbě učil, víš? Šly mi humanitní předměty – literatura, dějepis, zeměpis. Ale matika, fyzika, tam jsem měl totální černo. Na střední bych se nedostal, mohl jsem si vybrat jen z oborů s výučním listem. Spíš než skladník nebo instalatér mě zaujal ten nádražák, protože já měl původně představu, že budu dělat kuchaře na lodi a dostanu se na moře. Jenže to neklaplo, musel bych mít nějakou tlačenku… Tak jsem si řekl, že budu aspoň cestovat vlakem. To bylo v roce 1980. Chtěl jsem poznat svět, pořád jsem ležel v atlase, znal jsem všechna hlavní města…

Splnilo se ti to?
No, leccos byly iluze. Bláhově jsem si myslel, že se bude jezdit do ciziny, ale to bych musel dělat na „lehátkách“, a to mě zase tak nelákalo. Na druhé straně, já jsem vlastně dost konzervativní člověk, takže když už si na nějakou práci zvyknu, snažím se u ní vydržet co nejdéle. A hlavně – dělat na dráze je v jistém smyslu svobodné povolání. Sice máš dlouhé šichty, ale pak ti zase nastane o to delší volno, v době, kdy ostatní chodí do práce. Nehákuješ od pondělí do pátku…

… nepotkáváš lidi, které nechceš potkat… … jsi svým šéfem.
Já jsem na tom vlaku sám se strojvedoucím, nikdo mi do toho nekecá, pokud tedy nepřijde revizor a nezačne do mě něco hustit…

Dají se tam vymýšlet písničky?
Jo. Většinu textů jsem napsal ve vlaku. Tím, že jezdím na lokálce, která je celkem klidná, mám velkou šanci, že mě něco napadne. Člověk projíždí krajinou v denních dobách, které by jinak nepoznal. Někdy je to hodně silné. Když odněkud jedeš ve čtyři nebo v pět hodin ráno, naskakuje ti to skoro samo.

Oba máme rádi Máchův kraj. Pro mě to jsou místa mého mládí. Co k němu váže tebe?
Karel Hynek mě začal bavit, když jsem ve čtrnácti objevil knížku Poutník Mácha od Jana Čáky. Založením jsem asi romantik, tak jsem se o něj začal zajímat, a přes něj jsem se dostal k další poezii. Zároveň mě přitahuje historie, kdykoli můžu, lezu po hradech a zříceninách, fotím je… Existuje taková paperbacková série Průvodce po hradech, kde mám stať o Adršpachu. Taky překládám z němčiny sudetské pověsti. Rád bych našel někoho, kdo by je uměl přetavit do komiksu.

Ještě bych si rád udělal jasno v tom tvém a Lenčině odcházení do Prahy.
Já šel první. Když jsem se na dráze vyučil, chtěli mě dát na posun, a to se mi nelíbilo, přál jsem si dělat průvodčího. Máma tenkrát bydlela s jedním chlápkem na Kladně a mně našla práci na Hlaváku. Ale hlášený jsem byl pořád ve Varech, takže jsem pendloval. Ségru se zase máma snažila dostat do sboru Bambini di Praga, protože to tenkrát znamenalo jednu z mála možností, jak z toho bolševickýho státu vypadnout někam ven. Postupně jsme se tedy všichni začali přesouvat do Prahy. Pak jsem šel na vojnu, potom jsme měli rodinnou kapelu…

Počkej, počkej. Lenka byla nějaká dětská star, ne?
Ona se v osmi nebo devíti začala učit na kytaru. Vím, že když jsem v devatenácti narukoval, už na ni uměla. Pak ji mamka přihlásila na folkovou přehlídku v Habartově, to je město u Sokolova, a tam Lenka strašně uspěla – malá holčička jim zazpívala zhudebněného Wolkera. Následoval populární festival Loketský kotlík, dneska to zní směšně, ale tehdy to mělo velký dopad. Když jsem se vrátil do civilu, řekli jsme si, že bychom to mohli zkusit spolu. Lenka měla za sebou zpívání v countryové kapele Walchaři a hudebně už byla tak daleko, že jsme si v kytarách i hlasech dokázali každý najít přesně svou polohu. Vytáhli jsme ze šuplíku nějaké zhudebněné básně a přemluvili jsme mámu, aby vystupovala s námi.

Jmenovali jste se…
Rodinné sdružení Prcek. Protože Prcek je moje trampská přezdívka.

Kolik Lence bylo?
Z vojny jsem se vrátil v jednadvaceti, tak jí muselo být jedenáct. Přibližně do třinácti, čtrnácti s námi hrála, měli jsme docela úspěch. Jezdili jsme po západočeských festiválcích, kterých byly mraky. Jednou jsme se dostali i na Portu. Jen občas různým mentorům připadalo jako svatokrádež, že si dovolujeme zhudebňovat Halase…

A pak?
Pak šla ségra zpívat do Bambini di Praga. Všichni jsme pořád pendlovali mezi Vary a Prahou, protože tady ještě nebyl vyměněný byt. Sestra pak někoho potkala, nebo si dala inzerát, a začala hrát s jednou folkrockovou skupinou. Rodinné sdružení jsme dali k ledu, skončili jsme asi rok potom, co jsem se oženil, tedy v roce 1988.

Tehdy jsi dal Karlovým Varům adieu. Muzice taky?
Odstěhoval jsem se s manželkou do Rotavy u Kraslic, a tím pádem byl s hudbou ámen, vzhledem k tomu dojíždění jsem už zvládl leda tak brnkat dětem před spaním. V podstatě všechno, co teď hraju, jsem napsal až po rozvodu.

Od těch dob se vyskytuješ v Praze a jejím okolí?
De facto ano. Asi čtyři roky trvalo, než jsem si sehnal bydlení.

A Praha tě proměnila?
Ta mě proměňovala už před vojnou, z koncertů, které jsem tu viděl, jsem byl úplně nadšený.

To se vlastně bavíme o době těsně před revolucí.

Víc mě formovaly roky 1984, 1985, kdy jsem sjížděl „Čépáky“, Žentour, na který tehdy chodilo asi deset lidí, Precedens, Bonsai… Na Petynce jsem viděl zakázaného Nohavicu, a tak dál.

Jaké desky jsi poslouchal?
Hlavně Pink Floyd, to bylo moje. Všichni poslouchali Deep Purple, to mi připadalo trochu málo. Ale „Floydi“ a Jethro Tull pro mě znamenali z anglosaské muziky nejvíc. Možná mě bavil ten historizující prvek… Znělo mi to jako taková tvrdší renesance.

Kdy se o tobě začalo vědět?

Asi pět let jsme měli s kamarádem folkové duo. Hrál svoje písničky a já mu do nich vymýšlel druhou kytaru. Díky němu jsem začal psát texty, protože mě ty jeho neuspokojovaly. Časem se dostavila únava, měl moc práce, museli jsme rušit koncerty. Tak jsem zkusil postavit normální kapelu, protože jsem vždycky chtěl rockovější zvuk. Vznikla skupina Marek Dusil & Youngblood. Natočili jsme dema Otisk duše (2001), Unplugged Spring (2003) a Klid (2005). Poměrně dlouhé období s původní partou je shrnuté na albu Cosi (2008). Současné akustické kvarteto Marek Dusil Blend má první vizitku v podobě letošního alba Ocean. Obě desky nám produkoval Štěpán Smetáček a vydali jsme si je sami.

Myslíš, že je někdy uslyší ti správní lidé na správných místech?
Nic zvláštního nečekám, i když je pravda, že jsem si myslel, že to zaujme víc povolaných osob.

Na to jsi jako písničkář moc decentní.
Přiznám se, že ten současný trend dobrat se k popularitě skrze vulgo mi vadí. Všimni si, že většina kapel, o kterých dneska čteš a slyšíš, pochází buď z herecké oblasti, ke které to asi nějak patří, anebo musíš být příšerný prasák typu Záviše, Morčat na útěku, Muchy…

Nedovedu si představit, že by ses takovým způsobem vtíral do něčí přízně. Ty jsi vůbec raději skrytý za písněmi, které zpíváš. O to víc člověka dostane, když do sebe řízneš, třeba v písni o své dceři.
Lidé mi říkali, že u ní brečí. Ale já nemám problém ji hrát, protože vím, že ten příběh dopadl dobře.

A co Smutnej nádražák, tvůj první a zatím poslední hit?

To je obecně o lidech na dráze. Všichni si tam dosazujou mě, ale já nejsem ten případ.

Ne? To je škoda. Já úplně vidím, jak sedíš po noční sám v hnusném malém kamrlíku a otevíráš první ranní pivo.
Tohle zná většina ajznboňáků. Každý z oboru se s tím dokáže identifikovat. Ale navzdory názvu je Smutnej nádražák snad jediná veselá písnička, kterou jsem dokázal udělat. Zrovna před pár dny mi volal kamarád a říkal: „Ta tvoje nová deska je pěkná depka! Proč tam nemáš aspoň dvě veselý věci?“ Já mu povídám: „Za A je neumím a za B si představ, že by Pink Floyd na Wish You Were Here měli dvě veselý věci!!! Třeba nějakej dancehall…“

Už si to představuju… Kolik ještě máme času?
Za půl hodiny mi začíná šichta.

foto Lucas Ross

Přidat komentář