Někdy je hezké rozbít, co je křehké

ulehla_3V roce 1949, dva roky po smrti svého autora, vyšla zásadní kniha Živá píseň – sbírka moravských písní a odborné pojednání v jednom. Oním autorem byl Vladimír Úlehla, přírodovědec, pedagog, filmař, sběratel folkloru, tedy osobnost bez nadsázky renesanční. Jeho dílo má své příznivce nejen na Moravě (Cimbálová muzika Danaj vydala v roce 2008 u příležitosti 120 let od Úlehlova narození multimediální CD Písňovou zahradou), ale nově i na západní polokouli. Julia Ulehla je americká zpěvačka a herečka s českými kořeny a v neposlední řadě také Úlehlova pravnučka. Spolu se svým manželem, arménským kytaristou Aramem Bajakianem (někdejším spoluhráčem Lou Reeda nebo Johna Zorna), natočila album Dálava, na kterém po svém interpretuje písně z pradědečkovy sbírky. Jak se dozvíte z následujícího rozhovoru, který vznikal na dálku přes oceán, Dálava se brzy dočká pokračování.

ulehlaMoje první otázka je pro Julii. Zabýváte se delší dobu hudbou i divadlem, ale Dálava je vaše první album. Jak je to možné?
J: Nebyla jsem rozhodnuta předem, že právě toto bude mé první album. Původně jsem se zabývala divadlem, živě jsem hrála vážnou hudbu, ale nikdy předtím jsem nebyla ve studiu. Pracovala jsem v Itálii s divadelní společností nazvanou Workcenter of Jerzy Grotowski and Thomas Richards. Po čtyřech letech strávených s touto společností jsem otěhotněla a uvědomila jsem si, že v této práci už nemohu pokračovat. Divadelní společnost byla deset měsíců v roce na turné a při takovém způsobu života nebylo možné založit rodinu. Přestěhovala jsem se tedy k Aramovi do New Yorku. V době, kdy jsem byla těhotná, i poté, co se nám narodila dcera Blanka, jsem už pracovala s materiálem ze sbírky mého pradědečka Živá píseň. V té době jsem měla hodně času, trávila jsem dny sama doma, starala jsem se o dceru a přitom jsem si někdy celé hodiny písně ze sbírky zpívala. Pak jsme na nich začali pracovat společně s Aramem. Uvědomili jsme si, jaká je to zajímavá kombinace – tak staré písně a město jako New York. A řekli jsme si, že se pokusíme vymyslet, jak by ty písně zněly, kdyby vznikly právě tady v New Yorku. Arama napadlo, že by výsledkem naší práce mohla být deska. Kdyby bylo po mém, asi by album nikdy nevzniklo, protože nahrávání ve studiu nikdy nebylo součástí mé práce. Mne vždycky zajímalo živé vystupování a ne natáčení. Ale Aram měl s nahráváním zkušenosti a já jsem dnes ráda, že jsme se touto cestou vydali, protože je to opravdu zajímavá cesta a zajímavý projekt.

Pro písně jste zvolili naprosto originální aranže, které nemají s moravskou tradicí nic společného. Jak ten tvar vznikal?
A: Aranže vyšly částečně z mých pokusů zahrát na akustickou kytaru neobvyklé postupy, které jsem pak využil na svém albu Music Inspired by the Color of Pomegranates. Některé z těchto nápadů však našly uplatnění i na albu Dálava. Postupně jsme tedy kombinovali lidové písně s těmito mými nápady na akustickou kytaru, pracovali jsme na melodii zpěvu. Pak jsme do projektu přizvali dva houslisty, Skye Steela a Toma Swafforda a na basu Shanira Blumenkranze. I oni přinášeli své nápady a my jsme některé z nich použili.
J: Pro mne byl nejdůležitější úplně první krok. Snažila jsem se každou píseň si poslechnout nejprve tak, jako bych ji slyšela úplně poprvé, a snažila jsem se zjistit, jak na mě působí. Nejprve to tedy byla z mé strany čirá improvizace, a čím jsem tu píseň zpívala častěji, tím jasnější obrysy se vynořovaly, a já jsem objevovala její kvality. Pro mne bylo tedy velmi důležité, abych se naplno ponořila do ducha písní, kterého jsme chtěli vyjádřit svou hudbou. Výsledek naší práce nemá nic společného s tradiční hudbou. Je to experimentální nahrávka s velkým podílem improvizace.

Jak se na album například dostal severoafrický strunný nástroj guimbri?
A: Shanir hraje na guimbri úžasným způsobem.
J: V písni Ej, lásko, lásko použil Aram zvuky sponek a dalších drobných kovových předmětů a zvuk guimbri se nám k tomu hodil.
A: Jsou to zvuky, které máme spojeny s africkou hudbou, a tou jsme se skutečně inspirovali.

Julie, vnímáte projekt Dálava jako součást téhož hudebního nebo kulturního okruhu, ke kterému jste patřila dříve, nebo jsou to dva oddělené světy?
J: Je to rozhodně stejný hudební svět a obojí se prolíná, i když to pro mne představovalo úplně nový terén, který jsem v oblasti klasické hudby nebo experimentálního divadla neměla možnost poznat. Ve Workcentru jsem pracovala především s rituálními písněmi ze západní Afriky a Haiti a také s písněmi z Jihu Spojených států. Zpěv je určitý typ kontaktu mezi člověkem, který zpívá, a samotnou písní. V písni jsou ukryty určité síly a člověk by měl umožnit té části sama sebe, kterou obvykle kontroluje, aby se nechala těmito silami ovlivnit a aby jím mohla píseň sama znít. Snažila jsem se tedy využít tyto zkušenosti z Workcentra a najít způsob, jak podobně pracovat s písněmi, které jsou součástí mé osobní historie a souvisejí s určitou částí mé rodiny. Ale měla bych také dodat, že album je složeno z hudebních vlivů, které jsem načerpala nejen já, ale i Aram a ostatní hudebníci. A jsou na něm pochopitelně i vlivy vážné hudby, především v písni Hory hučá. Všechno to spolu tedy souvisí.

S lidovou hudbou souvisí i tanec. Měla jste možnost pochytit něco z moravských lidových tanců? Naskakují vám při zpěvu automaticky některé pohyby?
J: Nesnažím se vědomě napodobovat pohyby, které jsem někdy viděla, ale zároveň se při zpěvu nějak pohybuji, protože ty písně mají v sobě pohyb přímo zakódovaný. Někdy se skutečně stane, že při zpěvu mé tělo začne vytvářet konkrétní artikulované pohyby, ale nedokážu určit, zda jde o prvky autentického tance. V květnu bych měla jet do České republiky na terénní výzkum a budu tedy snad schopna odpovědět konkrétněji, nakolik se skutečně blížím tradičním podobám tance. Ale zmínila bych ještě jednu věc. Můj pradědeček Vladimír Úlehla popisuje ve své knize Živá píseň určitý druh houpání, který pozoroval při zpěvu u mladých i starých lidí. A musím říct, že to sama u sebe často pozoruji také.

Arame, v čem je podle vás hlavní rozdíl mezi arménskou a moravskou lidovou hudbou?
A: To je těžká otázka. Vlastně nepřemýšlím o rozdílech. Snad bych řekl, že když hraju arménskou tradiční hudbu, hraju rytmičtěji. Ano, ty nejvýraznější arménské písně jsou velmi rytmické, taneční, naopak u moravských písní rytmus není tak důležitý, jsou spíše melodické. Ovšem i v arménském folkloru máme velmi melodické písně – s doprovodem flétny duduk.
J: A na Moravě existuje i velmi rytmická hudba.
A: Ano, přesně tak. Nedokážu takhle hledat rozdíly.

Vím, že s projektem Dálava také koncertujete. Snažíte se posluchačům v Americe vysvětlit, o čem se zpívá?
A: Julia každou píseň dopředu přeloží, ale i tak si myslím, že

lidé ve Spojených státech nebo v Kanadě nevnímají text ve smyslu, o čem ta která píseň je, ale spíše se soustředí na zvuk jejího hlasu. I proto by mě zajímala reakce posluchačů v České republice.
J: Pracovala jsem s albem Dálava při svých workshopech. Účastníkům kursu jsem texty přeložila a přidala fonetický přepis. A jeden ze studentů mi řekl, že když jsem texty pouze vysvětlovala při koncertech, byl to pro něj silnější zážitek, než když si je sám mohl přečíst. To zřejmě souvisí s tradicí vyprávění příběhů. Slovo vtělené do lidského hlasu v jeho případě umocňovalo zážitek z poslechu písně.

Každý z vás dvou vzešel z jiného uměleckého prostředí. Narazili jste při společné práci na nějaké zásadní problémy?
J: Aram a já vnímáme umění podobně. Rozdíl je možná v tom, že já jsem přišla z Workcentra, kde jsme rok a půl zkoušeli před prvním veřejným vystoupením. Byla jsem tedy zvyklá na představení opravdu dlouho pracovat předtím, než jsme je někomu předvedli. Aram má úplně jinou zkušenost.
A: Moje kariéra hudebníka v New Yorku mě naučila přistupovat k věcem trochu jinak. Nedávno jsem měl například vystoupení v Itálii s Frankem Londonem a jeho Glass House Orchestra. Cvičili jsme jen půl hodiny v zákulisí těsně před představením, a to poté, co jsme spolu šest měsíců vůbec nehráli. Můj přístup je tedy jiný než Juliin.
J: Ale podařilo se nám najít společnou cestu.

ulehla_2Arame, hrajete jako kytarista moravské lidové písně jinak? Vnímáte v nich například nějaký druh křehkosti, který by se neměl úpravou rozbít?
A: Ne, nehraji je jinak. U jakéhokoli druhu hudby je pro mne především důležité, aby ta hudba byla živá a spojená s tím konkrétním místem a časem. Někdy to znamená hrát něco krásného, jako například v Hájíčku zelený, kde hraju jen jednoduché akordy. V Hory hučá jsem naopak cítil, že text je násilný, a tak jsem to v hudbě vyjádřil hlukem. Když je píseň křehká a má jemnou melodii, mohu se pokusit tento aspekt zdůraznit. Ale někdy je také hezké rozbít, co je křehké. Já jsem se nikdy nesnažil obnovit to, co dělali tradiční moravští hudebníci. Byli jsme na festivalu ve Strážnici a ty kapely se mi líbí. Ale nemám zájem se je snažit kopírovat, protože by to bylo nepravdivé. Dálavu dělá zajímavým projektem to, že jsme Newyorčané. Bereme si melodie a snažíme se ukázat, co s nimi můžeme udělat z naší perspektivy. V New Yorku slyšíte neustále a všude hiphop a latiny, úžasné rytmy. Město má konstantní hluk. To je perspektiva, kterou máme. Je to, jako kdyby tradiční moravská kapela měla nahrát album ghanské hudby. Přinesli by jiný pohled, takový, který ghanská kapela možná nikdy neviděla. O něco takového jsme se snažili a dělali jsme to s velkou láskou. Moravské melodie jsou krásné a jejich texty hluboké.

Celé album jste natočili za jediný den. Byl to záměr – kvůli spontaneitě –, nebo ekonomická nutnost?
A: Důvody byly určitě ekonomické. Studio stojí 850 dolarů za den, každému hudebníkovi jsme platili 500 dolarů, dohromady to tedy bylo více než 2300 dolarů za jeden den ve studiu. To je docela dost peněz. Ale na druhou stranu se nám tím pádem podařilo vytvořit spontánní atmosféru. Ve studiu probíhalo něco, co se odehrávalo jen v tom konkrétním okamžiku, a při žádném živém provedení už to nebude stejné. Když posloucháte r & b z 60. let, například Otise Reddinga, oni netrávili jeden den za druhým ve studiu, ale zpravidla nahráli skladbu napoprvé nebo napodruhé. Miles Davis to dělal také tak. My jsme se tedy stali součástí této tradice. Lou Reed například říkal, že kdyby slavné saxofonové sólo v písni Walk On The Wild Side vzniklo o deset minut později, znělo by úplně jinak. Jde tedy o to, zachytit podstatu okamžiku.

V kapele máte dva houslisty. Jak si mezi sebe dělili role? A souviselo to nějak s dělením rolí v moravských cimbálových muzikách?
A: Každého hudebníka vnímám jako jednotlivce. Nebudu po nich

tedy požadovat, aby hráli každý jinou úlohu proto, že je tomu tak v tradičních moravských kapelách, ale proto, že každý z nich je svébytný umělec. Dali jsme jim skladbu a nechali je hrát, jak to cítí. Nemyslím, že by měli nějak rozdělené role. Samozřejmě jeden druhému naslouchali a doplňovali se, ale nezadávali jsme jim nějaké konkrétní role. V jedné písni hrál sólo jeden, v druhé druhý, ale důležitá byla svoboda.
J: Tom je úžasný improvizátor, v jehož hře je spousta divokosti, ale i sladkosti. Skye je oproti tomu trochu ostřejší, hraje s pedály a efekty. Každý z nich tedy jednotlivým skladbám přinesl něco naprosto jiného.

Julie, vy teď moravskou lidovou hudbu studujete. Máte nějaký oblíbený region?
J: Můj výzkum se týká především Slovácka – zajímá mě Dolňácko i Horňácko, od Strážnice po Velkou nad Veličkou a Hrubou Vrbku, také Kopanice. Mám ráda písně ze všech těchto regionů. A slyšela jsem také nahrávky z brněnského rozhlasu, hudbu z východního regionu Moravy, která měla takový hrubší zvuk. To mě zajímavé také, ale zatím tyto oblasti teprve poznávám.

Bude mít Dálava pokračování?
A: Ano, pracujeme na druhém albu projektu Dálava, a to s hudebníky z Vancouveru. Tak jako jsme jedno album natočili v New Yorku, teď uděláme další ve Vancouveru a to příští snad v České republice. Bude to pokaždé trochu jiná hudba, protože různí hudebníci ty písně slyší jinak.
J: A já dokončuji překlad sbírky Živá píseň do angličtiny. Přinesu tak myšlenky mého pradědečka anglicky mluvícímu publiku. Pokud jde o Dálavu II, použijeme úplně jinou instrumentaci. Budeme tam mít violoncello, rytmické nástroje, akordeon, basu, kytaru a zpěv. Opět to tedy bude jiné než tradiční podoba písní – nebudou tam například housle. Ale zatím moc nevíme, jak se to vyvine. Za několik týdnů půjdeme do studia a potom se uvidí.

Přidat komentář