Nekonečné transmutace vody (a hudby)

Příjezd Omara Sosy představuje jednu z nejlákavějších česko-moravsko-slezských premiér, jakou letošní Colours Of Ostrava nabídnou. Kubánský pianista a skladatel vystoupí se senegalským hráčem na koru Seckou Keitou, kterého už u nás známe. Objevil se na jediném pražském WOMAD v roce 2000 jako člen Baka Beyond, vzpomínáte? Omar Sosa a Seckou Keita spolu loni vydali skutečně průzračnou a osvěžující desku Transparent Water. V Ostravě s nimi zahraje i venezuelský perkusista Gustavo Ovalles. Už jen jeden dojem na úvod. Připomínka staré pravdy, že čím víc někdo umí a ví, tím působí skromněji.

 

 

Jak vaše spolupráce se Seckou Keitou začala?

Jednou mě můj velmi dobrý přítel Marque Gilmore, v té době stálý bubeník mojí kapely, pozval na pozdně noční představení. Bylo to v Londýně, někdy v roce 2012. Byla zima a deštivo, do klubu dorazilo jenom málo posluchačů. Marque ovšem pozval také Seckoua. Šlo o naše první setkání a hned tehdy mě naprosto pohltilo! Takové souznění a muzikantskou chemii zažijete málokdy. Okamžitě jsem věděl, že chci Seckoua v budoucnu přizvat k nějaké spolupráci. Příležitost se naskytla v roce 2013, už tehdy jsme v nahrávacím studiu Fattoria Musica v německém Osnabrücku natočili základy budoucí desky Transparent Water. Od té doby se potkáváme.

 

Už víte, jaký repertoár na festivalu zahrajete? Jen z alba Transparent Water, nebo další ukázky z předchozího individuálního repertoáru vašeho či Keitova, případně improvizace?

Určitě zařadíme do programu klíčové skladby z desky Transparent Water, včetně Dary, Fatiliku, Tama-TamaMining-Nah. Ovšem na rok 2020 plánujeme nahrávání druhého společného alba. Průběžně připravujeme jeho repertoár a několik nových písní už běžně sdílíme s publikem. A právě spolupráce se Seckou patří k těm, kde improvizace tvoří podstatný prvek.

 

To znamená, že spolupráci nepovažujete za jednorázovou, ale dlouhodobou.

Přesně tak. Akorát máme i spoustu jiných závazků. Jen doufám, že nové album do roku 2020 opravdu stihneme.

 

Prozradíte některé s oněch dalších závazků?

Ještě letos, 5. října 2018, by se mělo objevit moje společné album s velmi talentovanou kubánskou houslistkou a zpěvačkou Yilian Cañizares. (Od roku 2000 žije ve Švýcarsku, vydala zatím dvě alba s Ochumare Quartet a dvě sólová, pohybuje se napříč klasikou, jazzem, latinou i západoafrickou hudbou, zpívá španělsky, francouzsky i v jorubštině, pozn. aut.) Desku jsme nazvali AGUAS a věnovali Ošun, bohyni lásky a ochránkyni řek v kubánské tradici santerie. CD odráží perspektivy dvou generací kubánských umělců, žijících daleko od domova, a také důležitou inspiraci vodou. Vodou a jejími skrytými silami, nekonečnými transmutacemi, trvalou tvořivostí i schopností ničit. Pro mě i Yilian voda symbolizuje jak odloučení, tak nostalgický stesk po zemi našeho narození.

 

Představuje pro vás velký rozdíl hrát s velkým ansámblem jako NDR Big Band a s malým kombem, v triu či duu?

Ve většině jednotlivostí je můj přístup ke hraní velmi podobný, bez ohledu na to, v jakém obsazení hraji. Klíčová zásada zní spíš „velmi pečlivě poslouchat“. Ať už hrají na pódiu dva nástroje, nebo dvacet. Rád přistupuji k hudbě se smyslem pro svobodu. Svobodu interpretace, svobodu improvizace a svobodu spontánně interagovat se spoluhráči. Dokonce i v bigbandové sestavě, kde jsou aranžmá mnohem přesněji strukturována, mám rád volnost improvizace a možnost prodloužit nějaké pasáže skladby.

 

A co rozdíly v temperamentu či oblíbených „mustrech“ mezi latinskoamerickými spoluhráči nebo muzikanty z Evropy či Afriky?

Opět, co se týče mého přístupu, zůstává konzistentní. Bez ohledu na konkrétní tradice hudebníků, se kterými zrovna spolupracuji. Hraji, pečlivě poslouchám, co se děje okolo, spontánně komunikuji s ostatními nástroji, dáváme si svobodu k improvizaci. Ačkoliv každá kultura má odlišné hudební tradice, s touhle vzájemně sdílenou zásadou mohou všichni hrát společně. Což je jedna z magických dimenzí hudby. Pokud skutečně vychází z duše, nezná hranice.

 

To ostatně dokazují i vaše společné projekty se Susanou Baca z Peru, Paolem Fresu z Itálie či samozřejmě Seckou Keitou ze Senegalu. Pomohlo vám ke snadnému sdílení různých muzikantských tradic i to, že sám patříte ke kosmopolitům a žil jste například v Ekvádoru, USA nebo Španělsku?

Domnívám se, že moje schopnost komunikovat napříč hudebními tradicemi je vyjádřením životní filozofie. Ta zahrnuje naprosté otevření se jiným kulturám, přijímání jejich elementárních prvků, sdílení těch mých. Jazz bývá často správně charakterizován jako výraz hudební svobody. Proto když je muzikant věrný svým kořenům, zároveň snadno najde společné základy s ostatními. A samozřejmě, život v různých částech světa vám dává širší perspektivu v tvůrčím procesu.

 

Jaké vlastně bývají hlavní důvody ke stěhování do nové země?

Část mojí vášně pro putování je asi dána osudem. Další část inspirovala touha učit se a růst. Zvláště touha naučit se odpouštět. Diverzita je vývoj a každá kultura a společnost má svoji lidovou moudrost. Tu se snažím hledat, kamkoliv se dostanu. Kořeny a esenci místních tradic.

 

Kdysi jste mluvil o tom, že na Kubě jste jako mladík mohl hrát jazz jenom v utajení, protože ho režim zakázal.

To je naprostá pravda. Americký jazz byl „muzikou nepřítele“. Dost surreálná, divná představa, že? Naštěstí, tyhle hloupé časy pominuly.

 

U nás jsme se s podobnou úchylnou myšlenkou bohužel také důkladně seznámili, stejně jako s důkladným „odduchovněním“ kultury i samotného života. Sám jste vyznavačem santerie, často říkáte, že vaše hudba je vyjádřením humanismu a santerie. Lze to vyjádřit i konkrétněji?

Duchovní praktikování santerie mi pomáhá vnášet do tvůrčího procesu skromnost a pokoru. Pomohlo mi, abych k hudbě dokázal přistupovat z pozice respektování, konsenzu s ostatními muzikanty, skutečné spoluexistence. V hudbě mi pak jde více o vzájemnou harmonii než o vlastní ego.

 

Když jsme u ega, co vašich sedm nominací na Grammy nebo získaná Independent Music Award z roku 2011?

Ale samozřejmě, že mě jakýkoliv projev uznání velmi potěší! Ale ceny nejsou něco, čemu bych přikládal příliš velkou váhu. Důležité je hýbat se dopředu, pokračovat ve vyjadřování toho, co máte na srdci. A v tom vám stejně dobře jako ocenění pomůže třeba i negativní, jedovatá recenze.

 

Omar Sosa (*1965)

Narozen na Kubě ve městě Camagüey. V roce 1993 emigroval do ekvádorského Quita a o dva roky později do San Franciska, kde se zapojil do dění na latin jazzové scéně. Sólový debut vydal v roce 1997, o rok později se podílel na ceněném albu Oaktown Irawo jako člen kapely Funky Cubonics, ve které hrál například bubeník David Garibaldi z Tower Of Power. Už jako renomovaný hudebník se v roce 1999 přestěhoval do Barcelony. Má na kontě tři desítky profilových alb. Přirozeně se na nich pohybuje od free jazzových nálad až po experimenty s elektronikou a hip hopem, skládá poklony Milesovi Davisovi (věnoval mu suitu Eggun: The Afri-Lectric Experience, 2013), hledá svoje pravděpodobné kořeny v západní Africe (i proto svoje album Ilé z roku 2015 pojmenoval jorubským výrazem pro domovinu) a podniká dobrodružné výlety, kamkoliv ho napadne.

 

Seckou Keita (*1978)

Narozen v senegalském Ziguinchoru, rád se pochlubí malijskými královskými předky i griotskou rodinnou tradicí. Nejen hráč na koru, ale také vynikající perkusista a bubeník. Do první kapely ho vzal strýc Solo Cissokho, se kterým hrával už od patnácti let. V roce 1996 „vyvezl“ Solo synovce i do světa, konkrétně do norského Osla, kam dostal pozvání do společného projektu se skandinávskými, kubánskými či indickými hudebníky. V roce 1999 se Seckou přestěhoval do Spojeného království. Už rok předtím nastoupil jako bubeník do Baka Beyond, se kterými jsme ho mohli slyšet v Praze. Pokud si chcete jejich tehdejší koncert připomenout, nic snazšího. Kapela nabízí na svých stránkách www.bakacamp.com zdarma ke stažení záznam Live At WOMAD, Prague, September 2000. S pomocí „kapelnického páru“ Baka Beyond vydal v roce 2000 sólový debut Baiyo (o tři roky později reedovaný pod názvem Mali). K jeho dalším projektům patří rodinná kapela Jali Kunda (v překladu „Rodina griotů“), spolupráce se známým hráčem na riti Juldehem Camarou nebo s Lyonským symfonickým orchestrem na úspěšném classical-crossoverovém představení Do You Speak Djembe? (zapojujícím do hry i publikum). K jeho nejzajímavějším deskám patří Clychau Dibon (2013), duo kory a harfy v podání velšské virtuózky Catrin Finch. Nebo „profil“ kory na CD 22 Strings / 22 Cordes (2015).

Přidat komentář