Vydání dvojalba THE WITMARK DEMOS je zajímavější událostí, než by se z malého počtu dosavadních recenzí mohlo zdát. Poprvé totiž máme možnost 
alespoň v jakés takés kvalitě oficiálně poslouchat ty nejnedostupnější demosnímky BOBA DYLANA, které horko těžko sháněli i ostřílení vymetači černých trhů s pirátskými nahrávkami. Od jejich vzniku uplynulo bezmála půl století, technicky vzato jde o snímky místy nedostačující a už prvním poslechem snadno zjistíme, že ani zpěvák se zde dvakrát nepřetrhne – proč také, když šlo jen o pracovní záznamy pro interní použití? Přesto jde o cenný dokument, vykreslující v živých barvách úvodní, a proto určující fázi neuvěřitelné kariéry věčně se proměňujícího pana Zimmermana.
Pro běžného konzumenta je asi koncepce dalšího z dylanovských „šuplíků“, jehož celý název zní The Bootleg Series Vol. 9 – The Witmark Demos: 1962–1964, trochu záhadou. Může za to fakt, že typ podniku, který se skrývá pod hlavičkou M. Witmark & Sons, moderní doba v podstatě nezná. S novým přírůstkem do Dylanovy diskografie se vracíme na počátek šedesátých let, do dob, kdy kromě autora, interpreta, nahrávací společnosti a vydavatelské firmy existovalo ještě – v pravém slova smyslu – hudební vydavatelství („publishing company“), spravující samotné písničky, jak stojí a leží na papíře, a zprostředkovávající je formou pracovních nahrávek na tzv. acetátech různým zpěvákům či kapelám.
Ne náhodou o sobě Dylan prohlásil, že s ním přišel konec Tin Pan Alley, „továrny na písně“, kde se z jednoho výtvoru uživil tucet přisluhovačů. V tomto komplexu, kam si producenti chodili pro hity jako do cukrárny, hudba vznikala během pevné pracovní doby ve střídmě vybavených kancelářích s pianem – byla tedy doslova vysezena. Touto poněkud sucharskou metodou mimochodem nevznikly jen klasické kousky swingových hitmakerů George a Iry Gershwinových či Colea Portera; ještě v sedmdesátých letech tak pracoval v losangeleských kancelářích filmové společnosti režiséra Francise Forda Coppoly odrbaný šansoniér Tom Waits, od nějž by asi nikdo nečekal, že se při tvorbě nechá svázat píchačkami. A přece dokázal z každodenní rutiny vykřesat výtečné duety s Crystal Gayleovou pro soundtrack ke Coppolově muzikálu One From The Heart. Nicméně tenkrát v roce 1962, s nástupem dylanovského soundu, si stovky a tisíce muzikantů uvědomily, že jim s písničkou nemusí vůbec nikdo pomáhat. Sám si vařím, sám si peču, sám si píšu, sám si zpívám… Pro mnohočlennou fabriku, jakou Tin Pan Alley v podstatě byla, hotová pohroma.
TICHOU POŠTOU K DIETRICHOVÉ
Mladý Bob Dylan se stal hvězdou ještě dřív, než si toho veřejnost všimla. Alespoň jí byl podle tantiém, které mu plynuly z výnosu skladeb zaregistrovaných u hudebního vydavatelství M. Witmark & Sons (zopakujme, že byl výhradní autor textů i hudby!). Spojení tohoto umělce s firmou založenou roku 1886 přistěhovalcem z Pruska Marcusem Witmarkem patří ke geniálním tahům rozporuplného, ale bezpochyby obratného manažera Alberta Grossmana, jenž si tak poměrně záhy přišel na veliké jmění, z nějž si urval notný kus i jeho chráněnec. Takže zatímco Dylan a Joan Baezová na Newportském folkovém festivalu předstírali, že jsou potulní muzikanti, co přišli na koledu, ve skutečnosti už byli za vodou – konkrétně Bob se proháněl v Grossmanově rolls-roycu, trávil čas v příjemném venkovském domě, který mu manažer poskytl k užívání, a kouřil jen tu nejlepší trávu.
Co se přihodilo, že mu tak nečekaně spadlo štěstí do klína? Inu, někdy v období mezi prvním a druhým albem dostal Dylan záchvat psaní, jenž ho naštěstí už nikdy nepustil. Písničkář, mající kvůli své schopnosti nasávat podněty jako houba pejorativní nálepku „jukebox Woodyho Guthrieho“, ze sebe najednou začal chrlit texty, jeden lepší než druhý, na melodie, jež sice často evokovaly nějakou tu lidovku, co zrovna kolovala po folkových klubech v Greenwich Village, ale o to více se vrývaly do paměti. Grossman, jenž měl v ohni hudebního byznysu ještě několik dalších želízek včetně jím iniciovaného tria Peter, Paul And Mary a se společností M. Witmark & Sons dohodu, že jí za tučnou sumičku (mluvíme o sto tisících dolarů) přihraje vhodné autory, si pak už jen sedl a čekal na správnou příležitost.
Ta se zjevila v podobě Dylanovy nejznámější písničky Blowin’ In The Wind, která sice ve své době řadu folkařů nenadchla (Pete Seeger 
soudil, že je kapánek prostoduchá), zato když ji natočili Grossmanovi koně Peter Yarrow, Paul Stookey a Mary Traversová, rázem se stala komerčním hitem číslo jedna. A jelikož měl Grossman kromě stotisícové zálohy pod palcem i peníze z četných coververzí, které se okamžitě vyrojily a za nimiž samozřejmě rovněž stála aktivita firmy M. Witmark & Sons, můžeme si domyslet, že slovo „geniální“ v souvislosti s tímto podnikatelským trikem není vůbec od věci. Skladba Blowin’ In The Wind se – považte! – dostala až k Marlene Dietrichové, která by si bez pák nasazených šikovnými vydavateli začínajícího folkaře všimla asi jen těžko.
V letech 1962 až 1965 tedy Bob Dylan – nejprve pravidelně, s rostoucí slávou však stále méně – docházel do sídla firmy na Madison Avenue, kde poslušně zaznamenával na pásek téměř každou písničku, kterou zrovna napsal (už předtím absolvoval jedno sezení u vydavatelství Duchess Music, pro které nahrál písničky Poor Boy Blues a Ballad For A Friend). Cesty těchto nahrávek byly mnohdy nevyzpytatelné: za všechny uveďme příklad balady Tomorrow Is A Long Time, kterou bezprostředně po jejím vzniku převzala Odetta a duo Ian & Sylvia (všechno umělci z Grossmanovy stáje). Odettina verze se natolik zalíbila Elvisi Presleymu, že skladbu nazpíval v líné, bluesové verzi, jež patří k jeho nejzajímavějším výletům mimo oblast rock’n’rollu a popu. Dylan si Presleyho úpravy, nesoucí (jak lze snadno zjistit poslechem aktuálního dvojalba) ještě stále znaky autorova původního demosnímku, dodnes velmi považuje a o Odettě hovoří v superlativech. Vždyť právě od ní se naučil spirituál No More Auction Block For Me, kdysi proslavený Paulem Robesonem, který později přetvořil v mírovou hymnu Blowin’ In The Wind – jež pak pro změnu inspirovala Sama Cookea k překrásné skladbě A Change Is Gonna Come.
Jako snad úplně poslední využil bohatství uložené na acetátových deskách s etiketou „BOB DYLAN“ Rod Stewart, když roku 1970 nahrál na své druhé sólové LP písničku Only A Hobo. Na konci šedesátých let, v období, kdy už tvůrce folkrockového megahitu Like A Rolling Stone pro Witmark nenatáčel, zato si dával dvouletého šlofíka ve své ha ciendě u Woodstocku, vznikla další, dnes už kultovní série „dylanovek na prodej“. Říká se jim The Basement Tapes podle sklepa v domě Big Pink, kde je Bob se skupinou The Band poloamatérsky natáčel. Účinek těchto nahrávek byl opět velmi potěšující: Byrds proslavili pitominu You Ain’t Goin’ Nowhere, Manfred Mann ještě větší ptákovinu Mighty Quinn a Peter, Paul And Mary obohatili svůj repertoár o pulsující Too Much Of Nothing. Coververze tvoří dodnes významnou, ba neodmyslitelnou součást dylanovského fenoménu a jejich ohromné, stále se zvyšující množství dokazuje, že nejen vlastním výkonem je živ dobrý písničkář.
HEJ, ZAHEJBEJ
Witmark Demos tedy patří do dějin populární hudby stejně jako Dylanovo fanfarónské machrování s elektrickou kytarou na puritánském Newportském folkovém festivalu. Fanoušky – a zvláště ty, kteří mají z četných proměn svého oblíbence nejraději jeho rané, akustické období – ovšem jistě nejvíc potěší, že si mohou konečně doplnit dylanovský archiv o dobrou desítku sice jednoduchých, avšak stále svěžích popěvků, jejichž slova znají ze souborného vydání Dylanových textů, ale s melodií a v autorském podání je nikdy neslyšeli.
Kromě již zmíněných kousků Poor Boy Blues („Hej, pane výčepní, přísahám, že jsem dost starej!“) a Ballad For A Friend (nostalgická vzpomínka na dny, kdy malý Robert pozoroval v Duluthu nákladní vlaky, okořeněná záhadnou tragédií) tu najdeme lakonický výčet lidských zvěrstev v písni Long Ago, Far Away („To už je dávno, to je pryč, takové věci se už dnes nedějí, že ne?“), varovné kázání Quit Your Low Down Ways ve stylu Blind Willieho Johnsona či ještě děsivější popis soudného dne I’d Hate To Be You On That Dreadful Day.
Balada Long Time Gone („urazil jsem dlouhou cestu a hned tak se nevrátím“) je podobným krédem mladého tuláka jako Song For Woody. U Hero Blues si možná někdo vzpomene, že touhle zapadlou dvanáctkou zahajovali Dylan & The Band v roce 1974 své veleúspěšné společné turné. A Gypsy Lou? Zase jeden doklad o humoru coby jedné ze základních ingrediencí Dylanovy tvorby. „Když máš jednu holku, druhá neuškodí, určitě ne, jestli randíš s cikánkou Lou. Je to toulavá ženská s toulavou duší, vždycky po ní zbude někdo opuštěnej. Hej, zahejbej, cikánka Lou je zase fuč.“