Neopakovat se je problém

Kanadská elektroindustriální skupina Front Line Assembly se letos představí na festivalu Brutal Assault, který se uskuteční od 9. do 12. srpna v pevnosti Josefov v Jaroměři. Soubor patří ke klíčovým představitelům žánru, i když nikdy nezískal kultovní status. Během své existence vydal patnáct alb včetně stylotvorných desek Caustic Grip či Millennium, na němž poprvé využili zvuk kytar. Na čtyři roky staré čistě elektronické Echogenetic zase uplatnili prvky dub stepu.
Hlavní postavou je zpěvák Bill Leeb, který během let měnil své spoluhráče. Nyní s ním hrají programátor Jeremy Inkel a kytarista Jared Slingerland. V nejúspěšnějším období v první polovině devadesátých let byl jeho partnerem hráč na klávesy a producent Rhys Fulber, který zvuk kapely přiblížil nabroušenému elektroindustriálu.

Jaké to bylo pracovat opět na hudbě ke hře Air Mech?
Je to divné, protože jsme Air Mech II dokončili před několika měsíci a nehýbe se to. Nevím, co se děje, věnujeme se kapele, její hudbě. Přál bych si, aby to distribuovali, protože mám pocit, že s prvním Air Mech byla společnost spokojená, ale s druhým nevím. Musím jim zavolat, protože chtěli dělat nějakou kampaň. Je to divný čas. Ze dne na den nevím, kdo co dělá, kam jedeme, ale myslím si, že to se lidem v kapelách a okolo hudby stává.
Pustili jsme se do skládání nového alba Front Line, ale pak jsme to odložili stranou, začal jsem dělat nové věci s Rhysem.

Front Line Assembly & spol.
Jednapadesátiletý Wilhelm ‚Bill‘ Leeb je kanadský zpěvák a hráč na klávesy rakouského původu. V roce 1985 se přidal ke Skinny Puppy, kde pod jménem Wilhelm Schroeder hrál na basový syntezátor a zpíval doprovodné vokály. Na debutové dece Bites hrál ve dvou skladbách. Po roce ale odešel a založil Front Line Assembly. Své síly spojil s hráčem na klávesy Michaelem Balchem. Společně natočili čtyři alba, z nichž nejlepší byla Corrosion a syrové Gashed Senses & Crossfire.
Pak Balcha nahradil Rhys Fulber, který duu pomáhal už v úplných počátcích. Právě s ním soubor natočil klíčová alba Caustic Grip v duchu EBM a hlavně Millennium, kde už skupina využila zvuk kytar a přiblížila se tak elektroindutriálu. Následující Hard Wired bylo komerčně nejúspěšnější nahrávkou skupiny, prodalo se jí přes 50 000 kusů. Fulber se ještě podílel na albu (FLA)vour Of The Weak, na kterém už hrál jeho nástupce Chris Peterson, ale po jeho vydání odešel, aby se mohl plně věnovat produkování desek Machine Head a Fear Factory. Peterson skupinu vrátil k EBM a přinesl gotické názvuky patrné na melodičtějších deskách Implode a Epitaph.
V roce 2003 se k duu ve studiu opět připojil Fulber a na koncertech skupinu posílili Jeremy Inkel a Jared Slingerland. Společně vytvořili v roce 2006 album Artificial Soldier. Po odchodu Fulbera a Petersona v roce 2008 působí Front Line Assembly jako trio. V této podobě vydali tři alba Improvised Electronic Device, AirMech a Echogenetic.
Leeb ale působil i v dalších projektech. Nejúspěšnější z nich je Delerium, které dal dohromady v roce 1987 s Balchem, kterého později vystřídali Fulber a Peterson. Skupina se zaměřovala na jemnější atmosféričtější hudbu, blížící se ambientu a trance. Píseň Silence se Sarah McLachlanovou se v roce 1999 dostala na třetí místo britského singlového žebříčku.
V letech 1992 až 1995 měli Fulber a Leeb ještě další projekt Intermix zaměřený na techno a ambient.
Leeb vede ještě další skupinu Noise Unit, kterou postavil v roce 1989 s Markem Verhaeghenem z belgických Klinik. Po vydání první desky Grinding Into Emptiness z roku 1989 následovala druhá Response Frequency, kde dvojici posílil – kdo jiný než – Rhys Fulber a hostoval tam Luc Van Acker z Revolting Cocks. Na album Drill přispěli členové Haujobb. Pak se projekt rozpadl, ale v novém tisíciletí ho občas Leeb resuscitoval s pomocí svých spoluhráčů z FLA.
V jednorázovém působícím projektu Cyberaktif se v roce 1991 Leeb sešel se svými bývalými spoluhráči ze Skinny Puppy cEvinem Keyem a Dwaynem R. Goettelem. Na albu hostoval Blixa Bargeld z Einstürzedne Neubauten.
Počet desek, na nichž se Leeb podílel, se tak pohybuje okolo čtyř desítek.

Takže bude nová studiovka Front Line Assembly?
Jak říkám, začali jsme s ní, ale objevilo se tam hodně ohlasů z Echogenetic. Říkal jsem si, že nevím, jestli ji skutečně chci takto pojmout. S Rhysem jsme pak začali psát odlišnější věci a teď nevím, co budeme dělat.
Když uděláš tolik hudby jako já a Rhys, tak se nechceš opakovat. Jenže to je problém, protože se jednou dostaneš do bodu, kdy si řekneš: všechno už jsme udělali. Stejně jako Front 242. Ti už nenatáčejí alba, jenom koncertují se starými skladbami. Možná bychom to měli taky tak udělat. Co můžeme ještě vymýšlet odlišného?

 Při poslechu Echogenetic jsem neměl pocit, že se opakujete. Posun byl zřetelný.
‚To byla naprostá změna. Nějakou dobu jsme hodně využívali kombinaci elekroniky s kytarou a basou, dělali jsme písně, ale Echogenetic je čistě elektronické, zcela jsme změnili zvuk, bylo tu řetězení zvuků a nové způsoby vytváření basových linek. Měli jsme s tím značný úspěch a začali jsme skládat věci na novou desku. Ta sice zněla trochu odlišně, jenomže měla stejné kořeny. Ale já si říkal: možná není dobré udělat další Echogenetic, když už jsme jedno vytvořili. Takže máme velký blok při skládání. Uvízli jsme na cestě, ale myslím si, že není žádný spěch. Udělali jsme toho tolik, takže až to bude, tak to bude. Každý den vychází tolik nové hudby, pro lidi je tak snadné se k ní dostat a zapomenout na ni…

 Vím, jak je těžké pokračovat po tolika letech, ale pořád si myslím, že je lepší dál skládat, než se změnit v čistě koncertní kapelu, která jen opakuje staré skladby.
Já vím a my opravdu chceme natočit novou desku. Vím, že ji můžeme udělat během tří týdnů, ale chceme, aby se nám líbila. Jde o to, abychom s ní byli tak spokojeni jako s Echogenetic. Někteří lidi otráveně říkali, že je to trochu dub step, ale my chtěli dát nový impuls EBM, nebo jak tomu chcete říkat. A myslím, že to fungovalo dobře. Někdy se stane, že něco uděláte, lidi vás kvůli tomu načas nenávidí, ale časem se to obrátí. Nemůžeš pořád dokola psát stejnou píseň. Ale je dobré si najít pozici, která ti umožní v hudbě dál existovat a čelit tomu tlaku.

Když jsem Echogenetic poslouchal, zdálo se mi, že má čerstvější zvuk a je rytmičtější, ale neměl jsem pocit, že je to zrovna dub step. Ale možná na něj jen nejsem expert.
Taky jsem to tak cítil, ale hodně lidí chtělo slyšet pořád totéž, staré věci, jak tomu bývá na velkých festivalech. To je v pořádku, když hraješ naživo, je těžké přebít energii kytary. Koukat, jak hraješ akordy na kytaru, je mnohem zábavnější, než se dívat na kluka, co stojí za klávesami.

A i to je zajímavější než kluk s laptopem.
A těch je teď tolik! Vždycky, když Rhys vidí kluka, co hraje na laptop, říká, že si zrovna kontroluje emaily. U DJe na tom nezáleží, ale hraní na kytaru je pořád umění. Je to záležitost schopností a řemesla. A týká se to vlastně každého nástroje. Například i mít živého bubeníka je velký rozdíl.

Vezměte si The Young Gods.
Dobrá kapela.

Vy stále spolupracujete s Rhysem? Myslel jsem, že už není členem Front Line Assembly?
Pracuji se všemi kluky. S Jarym (Jaredem Slingerlandem), Jeremym (Inkelem) i s Rhysem, který je nyní ve Vancouveru na návštěvě rodiny.

Jak nahlížíte s odstupem let na staré skladby z dob, kdy jste začínali?
Jsou legrační, ale to vám řekne každý. Když začneš, jsi naivní, plný nadějí, nápadů a myslíš si, že můžeš vytvořit něco nového. Někdy je lepší, když si ten pocit udržíš. Když nějakou dobu tvoříš, staneš se příliš rafinovaný, příliš přemoudřelý, ztratíš původní nevinnost a energii, kterou jsi měl, a staneš se příliš skladatelem písní a producentem, takže kapela ztratí ostří.
Paradoxní je, že už se Skinny Puppy jsme byli od počátku úspěšní. Mnoho dalších kapel, které začínaly, musely hrát na malých koncertech, ale nám se pořád dařilo a nikdy jsme se nemuseli ohlížet, což je dobré. Měli jsme štěstí, že jsme přežili, zařídili jsme si živobytí, získali fantastické zkušenosti a zažili úžasné příběhy, které bych jinak neprožil. Kdybych se teď ohlídl, asi bych toho moc neměnil, bylo to dobré.
Začali jsme, když lidi hudbu kupovali a pak přišel Napster a YouTube a nikdo si už hudbu nekupuje. Všechno se změnilo, celá branže. Ne každý přežil.

Pamatuju si časy, kdy každý kupoval desky, pak CD, a nyní všichni jdou jen na internet.
Jo na YouTube, ten je zdarma, mnoho písní, jakákoli deska zadarmo, tak proč by sis ji kupoval? Poslechneš si ji, vypneš počítač a jdeš do postele. Roadrunner vylisoval padesát tisíc našich desek a rozeslal je. Bylo tu tolik obchodů s deskami a teď tu nejsou skoro žádné. Když teď prodáš pětadvacet tisíc desek, jsi dobrý. Je to všechno bláznivé, celý svět je bláznivý. Nevidíš to? Žijeme v době Trumpa. Znáš Rogera Waterse? Z Pink Floyd? Dělá světové turné. Začalo v Americe. Prvních dvacet minut věnoval hovoru o Trumpovi. Říkal, že Trump je prase a v aréně byly obrazy létajících prasat. Byl jsem překvapený, že tomu na koncertě věnoval tolik času. Celé to byl koncept, ale nevím, jestli je dobré tak moc míchat politiku s hudbou, i když je svoboda projevu. Někteří lidi odešli, protože mají rádi Donalda Trumpa. Cítili se uraženi.
Myslím, že ať jsi malíř, hudebník nebo spisovatel, měl by sis najít místo, kde přežiješ a dělat co děláš. Zbytek už není pod naší kontrolou.

Nikdy nebyl.
To si fakt myslíš? No, asi máš pravdu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *