Nevidim živě na Vystrkově u Humpolce

Musel to být v Hostinci u Čiháků 5. října 2024 veselý večer, Nevidim zde vzpomínali nedožité osmdesátiny I. M. Jirouse, ale také připomínali Václava Havla – věříme, že oběma by se vystoupení jistě líbilo, ostatně, jak píší, byli Magorovou oblíbenou kapelou, však také není divu, z celého alba totiž přímo tryská energie a síla. A je úplně jedno, že hoši, je jich v téhle partě celých devět, povětšinou z okolí, ovšem i z Prahy či Jihlavy, se s ničím příliš nemažou, jejich značku „psychedelic. underground. folklore.“ ovšem berme s nadsázkou. Nevidim zkrátka nehledí příliš na brilantní vyhrávání stupnic, ale na přesvědčivost a autenticitu, jaké přinesl punk, anebo ještě předtím domácí androš. A s ním bychom mohli, chceme-li, nacházet jisté styčné body, kdy expresivní zpěv, spíše však deklamování, jaké známe od Pavla Zajíčka, dominuje nad předivem nástrojů, skladby jsou povětšinou pomalejší. I v tom lze klást paralely s dřevními DG 307, samozřejmě jen v dobrém. Naléhavost jednotlivých textů je jasná, pochopitelná, například v písni Divnej den slyšíme „sedí se u stolu / beru si s sebou kus oblohy / každý se promění na mrtvolu / až dosáhne všechny vrcholy…“ Jirous je připomenut i ve skladbě Magorovy labutě („Potřísněné barvou / ladně letí / Magorovy labutě […] Stíny jsou teď jen / to básník / tam proti proudu / a ještě dál / právě dopsal / další sbírku“). Seance 2 je uvedena jako reggae, pravda, v Kingstonu by se asi divili, nám je to ale jedno, řezané housle nad klávesami zní moc pěkně, stejně jako atonální klávesy ve skladbě Přízraky a stíny. Byť kapela vystupuje U Vystřelenýho oka a v Hostinci u Čiháků, a údajně zásadně nezkouší, v bookletu má soupis „neuskutečněných vystoupení“ (namátkou 1969 Woodstock, příliš nevinní, 1972 Bratislavská lyra, příliš mnoho Duchoňů, 1999 Trutnov, příliš snobárna a 2000 Temelín, příliš energičtí pořadatelé), jednadvacet skladeb většinou kolem dvou minut mluví jasně: Nevidim stojí za to nejen slyšet, ale také zažít.