Někomu věk obrušuje hrany, a někomu holt ne. Justin Sullivan je pořád rváč. O čemž pojednává i text If I Am Still Me. V písni I Did Nothing Wrong se zase pustil do „arogance a krutosti korporací“. Tentokrát na příkladu britského „poštovního skandálu“ (podrobnosti o kvůli chybě systému nespravedlivě souzených pošťácích a zničených životech proběhly i zdejšími médii). „Vlastně jsme tuhle píseň s poštovním skandálem jako ústředím motivem napsali už před lety, ale pak ještě rozšířili obsah. O to, jak hloupě dovolujeme brutálnímu, binárnímu, digitalizovanému světu, aby nahradil normální lidské interakce,“ děl kapelník New Model Army a opřel se do hlasivek jako zamlada.
Ani v ostatních písních není místo pro smířlivost. Což platí i pro volnější, více „akustický“, zato řádně temný kus Cold Wind. NMA mají nezaměnitelný sound. Ovšem v jeho mantinelech se tentokrát, ve znovu na čtyři členy zúžené sestavě, zhoupli blíž k tvrdosti a naštvanosti svých punkových začátků, dále od folkrockových výletů. „Vše, co cítíme, je vztek / vše, co slyšíme, je vztek / no hele / další kouřící kvér / tak jen znovu nabít,“ řičí Sullivan znechuceně v Reload. Jmenuje i viníky toho všeho: „Není tu nic k vidění, jen penízky putují do pěkného malého ráje v Karibiku / a oligarchové se chválí, že jen dostávají, co si zaslouží…“
Jistě, slogany protestsongů už z principu zjednodušují. Jistě, tahle kapela byla vždy spíš nalevo (ovšem intelektuálně nalevo, nikoliv naivně, natož bolševicky nalevo). Jenže, bohužel, atmosféru dob vystihují NMA velmi přesně. Zvláště těch blbých dob. Není divu, že po letech pestřejší a civilnější tvorby, byť selanky netvořili nikdy, zrovna nyní vydali jedno ze svých nejtvrdších alb. Takhle načuřeně snad kapela působila jen na Vengeance (1984). Tvůrce by jistě rád volal po něčem konstruktivním, nadějném, Sullivan už se o to snažíval. Jenže řečeno s klasikem, „jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat“.