NICE CHAIR: The Game

Gateway Music, 2020, 43:40

Pro muzikanty známá věc. Strolling, styl hry vzniklý v dávných jazzových combech, „když si pianista odskočil na cigárko“, muzika hraná bez harmonického nástroje, obvykle v sestavě dechař, basista, bubeník, je ošemetná záležitost. Na jedné straně zdánlivě jednoduchá, umožňující velkou míru svobody improvizace. Sólistovi se neplete do cesty žádná harmonická stěna. Jenže na straně druhé, pokud má jít o strolling na ploše celého koncertu respektive alba, pořádně pracná.

Jak vyplnit prostor, jak sypat nápady z rukávu a udržet pozornost posluchače. Když psal k tomuto CD sleeve note spřátelený Steve Swallow, který už s kapelníkem Nice Chair, dánským saxofonistou Clausem Waidtløwem (též John Scofield, Carla Bley, Kurt Elling), dříve spolupracoval, věc vystihl: „Když už máte tu odvahu udělat desku pro tenor, basu a bicí, měli byste zatraceně mít co říct a vědět, jak to udělat. Tihle tři to vědí.“

Je úchvatné sledovat, jak „tihle tři“ pracují. Jistě, hlavní díl pozornosti strhává tenorový střelec Waidtløw. Díky jeho tónu, invenčním melodickým linkám, schopnosti vymačkat z nich maximum a hlavně provazovat vše do logické struktury drží kompozice jako Stills či dojemná When I Am Laid In Earth (a vlastně celá deska) dokonale v celku. Když si nahrávku (nevděčně, ale berme to jako pokus) hodíme do modu „kulisa“, možná si ani nevšimneme, že harmonický nástroj chybí. Jinými slovy, trio má naprosto plný sound.

Čímž se dostáváme k těm dvěma méně nápadným, ale stejně důležitým. Basista Kaspar Vadsholt a bubeník Martin Andersen se znají desítky let, v 90. letech sloužili coby domácí rytmika na jam sessions v kodaňském klubu La Fontaine. Pokud nehrají sólo, jako to mistrovsky vystavěné Vadsholtovo ve Fats, nederou se dopředu. Neulehčují si práci ani tlačením na pilu. Ale spolu s principálem předou zvukový „kobereček“ jako parta hodně pilných telepatických pavoučků na zrychleném záběru. Dětinské přirovnání, vím, ale sedí.

Přidat komentář