Nick Cave: Naplno útočím

Bezpočet otazníků, co si odmala nese a odpovídá na ně v září pětašedesátiletý Nick Cave, by naplnil celé peklo. Pečlivě čtoucí Bibli a jen pozvolna hledající víru šel peklem pozemským. Hledal. Váháním, nejistotami rozvrácený, v drogách i chlastu zblouzněný, pak ze závislostí vyléčený a s čistou hlavou i racionálně. Takhle se víra nehledá. V cokoli, ani v kohokoli. Té se odevzdává. Nebo není. Pořád se míjeli. Jeho počínání mělo příchuť antinomianismu, křesťanské tradice, která tvrdí, že skuteční věřící nepodléhají morálním ani civilním zákonům, neboť jsou již spaseni.

 

Opilí papežovou krví

Tenhle slogan nahodili Nick s Howardem S. Rowlandem z čirého zoufalství, když dostali od vydavatelství Mushroom za úkol vymyslet reklamní hlášku pro první album Door Door (1979) své tehdejší kapely The Boys Next Door. Firma to okamžitě zamítla, a byť věta s deskou neměla nic společného, autorům se usadila v hlavě. Dvojka jejich fanoušků a zároveň studentů melbournské filmové katedry Swinburne College, režisér Paul Goldman a producent Evan English, rychle zpunktovali natočení videoklipů k písním ShiversAfter the Fashion. Později proslavený režisér a koncem 70. let také student řečené školy John Hillcoat: „Pedagogické vedení tu bylo hodně zkostnatělé a horko těžko překousávali točení na video, protože to byla tehdy dost nová forma. Shivers se ale chytlo v televizi a zdálo se, že budou mít našlápnuto. Jak kapela, tak kluci filmaři.“ Trochu. Málo. Cave chtěl začít, jako pak mnohokrát, s novým začátkem. Dostojevského Zločin a trest uměl snad větu po větě a k jeho oblíbeným pasážím patřila scéna, kdy vyšinutá, tuberkulózní Kateřina Ivanovna pořádá opulentně opilecký večírek na oslavu svého zesnulého manžela. V hlavě si ovšem mylně vybájil, že k tomu došlo při oslavě narozenin. Takže birthday party…

Nick Cave se v rozpřahu až fyzicky nořil do zásadní literární klasiky, Bible, dobrodružných polofikcí Jacka Londona, krváckých paperbackových škvárů, Tarkovského filmů i krutě ujetých béčkových hororů, dřevní živočišnosti Elvise, buřičů country Hanka Williamse či Johnnyho Cashe, úlisně podvodného zpěvu Franka Sinatry, stejně tak i prvních syrových punkových nihilistů MC5, The Stooges a Ramones. Na rozdíl od spolužáků z Caufieldského gymnázia nechyběl na žádné přednášce dějin umění a svými esejemi si zdárně vylepšoval jinak hrůzný známkový průměr. Zajímala ho hlavně renesanční a gotická církevní malba mistrů jako Tizian, Matthias Grünewald nebo El Greco, moderna ani náhodou. Tam se zapsal do kurzu malířství, kde oproti dusivému prostředí gymnázia panovala zcela uvolněná atmosféra. Pak, to už po natočení prvních výše zmíněných videoklipů, se díky ročníkovému filmu Johna Hillcoata Frankie a Johnny dostal ke svérázně pojatým příběhům slavného psance v knize Michaela Ondaatjeho The Collected Works of Billy The Kid (kterou se Hillcoat silně inspiroval). Způsob, jaký tu kanadský spisovatel používá – spojení poezie a prózy, faktů a fikce prokládané nahodilými dobovými fotografiemi, v převazech navozující emoce vyprávění – bude pro Nicka Cavea provždy i jeho stylem. To, co je ve Zločinu a trestu gró (nejen) v názvu, je v Ondaatjeho knize jen situační mikrovsuvkou jistého pana Livingstona, jenž si metodou brutálního šetření na žrádle a křížením vychová čtyřicet zuřivých psů, kteří ho nakonec sežerou. Nick Cave žil a zjevně i myslel v daném okamžiku, v té chvíli. Sjíždělo se mu množství vstřebávaných vjemů do epifýzy (šišinka, součást mezimozku, v některých starých kulturách označována jako „třetí oko“ a hlavní sídlo ducha), což je možnost vysvětlení jeho způsobu vyjadřování – jak v písňových textech, románech, divadelních skicách, tak i v tolik spletitých filmových scénářích, které pro přílišně básnivou slovní poetiku a zhuštěnost některých obrazů či sekvencí nebyly ani po desítkách úprav filmařsky uchopitelné čili byly nerealizované.

Vyšinutý kazatel

Někdy v té době končících 70. let se silně zabýval myšlenkou stát se filmařem. Kapela, kariéra muzikanta, byla v neustále vypjaté sinusoidě zrodů a pádů. Probíral tuhle možnou cestu s přáteli z branže. Také ji ale brutálně „konzultoval“ s drogami a chlastem. I když pak prodělal tvrdou léčbu ze závislostí, přišly tzv. normální starosti o vztah, o rodinu, o sebe, jak setřást staré démony, ta zvláštní magie filmu, onoho trychtýře obrazu, zvuku, slova a možností sdílení/sílení předávaných příběhů – emocí, myšlenek, v něm stále tikala. Tak dobrý vypravěč jako Nick Cave si ale nemohl pomoci. Jak sice míval kdysi rád rodokapsy a pitomé laciné filmy nanejvýš pro videopůjčovny, jeho mozek-duch se takových plytkostí nemínil osobně účastnit. Nebo to nedokázal. Přesně to po něm ale režiséři a producenti chtěli. Viděl, uvědomoval si ten jednoduchý vzorec, což ironizoval po svém: „Znáte to, pekelník se očistí a teď žije pohodlný život v přímořském městečku. Možná je to pravda, ale něco mi na tom schématu vadí. Vyšinutý kazatel.“

Bezpočet otazníků, co si odmala nese a odpov . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář