Nick Cave, Warren Ellis: Carnage

Goliath, 2021, 40:04

Multiinstrumentalista Warren Ellis je jedním z nejbližších spolupracovníků Nicka Cavea. Nejenže hraje v jeho The Bad Seeds a působil v Grindermanovi, ale s Cavem vytvářel soundtracky k filmům Králové, Země bez zákona, Dni milosti, Za každou cenu či ke snímku o válce v Afghánistánu War Machine. Až Carnage ale nabízí písně, které spolu složili.

Byť by se zdálo, že jejich spolupráce nemůže překvapit, opak je pravdou. Carnage se trochu vymyká z tvorby obou, ač tu jsou styčné body s Caveovou tvorbou. Ani v duu neoholili své pojetí na pověstnou kost, pohrávají si s různými styly a pojetími, přičemž využívají i prvky, jaké se v jejich tvorbě moc neobjevují. Na hybných basových a elektronických smyčkách stojí Hand Of God i dramatický Old Time. Nejvýraznější jsou ve vypjatém až reportážním White Elephant o protestech proti policejnímu násilí pořádaných hnutím Black Lives Matter: „Demonstrant klečí na krku sochy/socha říká ,nemohu dýchatʻ/demonstrant říká ,teď víš, jaké to jeʻ/a skopne sochu do moře.“ Cave nemilosrdně dodává „střelím tě do zajebanýho obličeje“, i když ví „jsem ledová socha rozpouštějící se na slunci.“

Orchestrace je dramatická s výraznými plochami smyčců, jaké se objevily už v Easy Money, ale nikdy ne v takovém množství, a střihy, v čemž je vidět inspirace filmovou hudbou. V Old Time dojde na výrazný etnický motiv, piano, nervní elektroniku i zakvílení elektrické kytary.

Ačkoli výše zmíněné skladby žene spodní proud, většina písní je poklidných, jak ukazují Albuquerque s řídkým pianem na pozadí chvějící se plochy nebo Lavender Fields s výraznou rolí chvějících se smyčců, kde zpívá „jsem za tímto divokým světem“. Podobné se objevují i v titulní skladbě a zdůrazňují smutek z toho, co pominulo a už se nevrátí. Lehce zastřený je i smutný Balcony Man, kde zpívá Cave za doprovodu piana: „Čemu mám věřit?/ jsem muž z balkónu/když je všechno v pořádku dokud to nepomine/jsem muž z balkónu/jsem Fred Astaire.“ Náladou tyto skladby něčím připomínají Felliniho Amarcord, ovšem promítaný z vybledlé kopie plné škrábanců, aby bylo jasné, že pandemická současnost vše změnila a uvrhla lidi do izolace, ve které vzpomínky pomalu blednou.

Přesto album ale nepůsobí vysloveně depresivně nebo nostalgicky. Často přichází překvapivý střih a z ploch a loopů se vynoří sbory, i když také tlumené, jako bychom se na vše dívali ve slepnoucím zrcadle. Využití sborů není překvapivé vzhledem k tomu, že se v textech objevují narážky na boha, White Elephant končí sborem „nastává čas/…/pro království/na nebi“. Sbory se objevují i v Albuquerque, v Carnage, v Hand Of God i v druhé částí Balcony Mana o úžasném ránu. Možná víc, než o obracení k Bohu, jde o potřebu blízkosti druhého, když v Shattered Ground zpívá do syntetických smyčců: „Všude, kde jsi, jsem já, a všude, kde jsi, tě budu zas držet za ruku.“

Carnage je znepokojivé album, které se proměňuje před ušima, takže je potřeba se k němu vracet. Nedá se snadno uchopit, tak jako se nedá snadno uchopit současnost.

 

 

Přidat komentář