О tom, že hudební publicisté jsou vlezlí, nafoukaní a jedovatí se na vlastní kůži přesvědčil nejeden člověk vtažený do showbyznysu. Moc je nelituji – kdo chce kam, pomozme mu tam. Vždy mně ale bylo líto Nicka Cavea, hubeného, černovlasého, na všech fotografiích zamračeného „krále temnot“. Zpěvák, skladatel, spisovatel, básník ověnčený přízvisky „nový Jim Morisson“, „poslední rockʼnʼrollová hvězda“, „svatý rockʼnʼrollový feťák“ atd. se dostal do pera opravdu kdekomu. Vlastně se není čemu divit, kontroverzní postavy si o propírání v tisku koledují, a u Nicka Cavea jeden nikdy neví, čeho se dočká. Po decentní, ale určitě ne nevýrazné desce „Good Son“ je v době, kdy čtete tyto řádky, k dostání na našem trhu nejnovější počin N.C. a jeho Bad Seeds, album nazvané „Henryʼs Dream“. Protože ale zatím deska není oficiálně na světě a já jsem z ní slyšela pouze několik ukázek, zavedu vás teď o třináct let zpátky a pokusím se o malou rekapitulaci dosavadní činnosti Nicka C.
Svým způsobem je oněch třináct let pořád o „tom samém umyvadle naplněném zvratky“, jak se jednou Mr. Cave vyjádřil. Koncem sedmdesátých let se v Melbourne sešli Nick, Rowland S. Howard a Mick Harvey jako „Hoši ze sousedství“ – BOYS NEXT DOOR. Co říct o hudbě, kterou provozovali – deska „Door, door“ z roku 1979 mi připomíná „Hodného syna“, nemůžu si pomoct. Začátek osmdesátých let znamenal definitivní rozplynutí punkového odkazu a hudba se začala ubírat trochu jiným směrem. Heslem dne se stala tzv. osobní politika, tedy odkrývání temných stránek života a ventilování vlastních problémů s cílem dosáhnout určité vnitřní změny. Hledat tento humanismus ve skladbách BIRTHDAY PARTY, jak se kapela přejmenovala a jak nazvala i své album z roku 1980, je dost složité. Texty Nicka Cavea i jeho kolegů (a také kamarádky Anity Lane) jsou plné násilí, deviací, podobně pokroucených vztahů, chorobné lásky, závislostí. Stejná je i hudba – agresívní, syrová a hodně hlasitá a stejně vypadala i živá provedení skladeb. Na malou Austrálii trochu moc energie. B.P. se tedy posunuli k centru hudebního dění, nejdříve do Londýna a pak do města, které se stalo pro jméno Cave téměř synonymem, do Berlína. Desky ale dál točili v Melbourne, jejich přehled najdete v diskografii. Teprve poslední EP udělali v Berlíně – „The Bad Seed“, a pak to nejlepší, nejdrásavější, skutečně buřičské „Mutiny!“. Nazvat tyto desky labutí písní kapely vypadá dost zcestně, řekněme, že šlo o pohrobky. V létě 1983 totiž oznámili, že končí. Byl nejvyšší čas – v tom, co Cave a jeho parta dělali, se nedalo pokračovat donekonečna bez hrozby sebeparodie (ostatně o tom by Cave mohl povídat celé hodiny). Hoši byli příliš čestní na to, aby hráli jenom pro peníze nebo z nedostatku odvahy začít znova. Také už měl každý z nich v hlavě svůj nový projekt. Rowland Howard spolu s MicMickem Harveyem a dalšími známými osobnostmi založili CRIME AND THE CITY SOLUTION, odkud Howard později zmizel kvůli nové kapele THESE IMMORTAL SOULS.
Nick Cave sklidil v Berlíně to, co svou „zlou“ tvorbou zasil – zangažoval „nejkrásnějšího chlapa, jakýho kdy viděl“ Blixu Bargeldaz EINSTŰRZENDE NEUBAUTEN, dřívějšího spoluhráče multiinstrumentalistů Micka Harveye a Barry Adamsona a postavil jednu z nejvěhlasnějších formací osmdesátých let THE BAD SEEDS. Již v roce 1984 přišla „Zlá semínka“ – název je, jako spousta věcí v životě N.C., inspirován Biblí-s výborným debutem „From Her To Eternity“, jednou z nejpřesvědčivějších desek všech dob. Dá se ale o nějaké Caveově desce říct, že by nebyla přesvědčivá? A přitom jde pořád o to samé umyvadlo a ty stejné zvratky… při zpětném pohledu je jasný význam tohoto alba pro přerod Nicka exhibicionisty v Nicka zpěváka cohenovských rozměrů. Někde tady je základ nádherně vystavěných písní z „Henry’s Dream“, plných napětí, zběsilosti a současně křehkých a citlivých…
Dost, na hodnocení desky z letošního roku bude ještě spousta času, vracíme se zpět do poloviny osmdesátých let, do města naplněného zvláštní atmosférou, Berlína. Tady vzniká „The Firstborn Is Dead“ – zdá se, že téma mrtvého prvorozeného syna je jedním z oblíbených Caveových archetypů, k tomu se ale dostaneme později. Teď bych ráda upozornila na desku převzatých věcí, která je neprávem opomíjená, na album z roku 1986 „Kicking Against The Pricks“. Tím, že je zde potlačen Cave – autor, vyniknou najednou Caveovy interpretační schopnosti a zvláštnosti. A také odvaha – kdo si troufne zazpívat po Jimi Hendrixovi „Hey Joe“? Vážně si zkuste na tuto desku udělat čas, rozhodně nebude ztracený. Ve stejném roce vychází ještě jedna deska, tentokrát plně autorská a jedna z Caveových nejmilejších – „Your Funeral…My Trial“. Jestli jste viděli film Nebe nad Berlínem, tak si určitě vybavíte tu scénu, kdy unavená a smutná hrdinka poslouchá v posteli gramofon a spolu s Nickem si zpívá „The Carny“… Je zbytečné uvádět další superlativy. V té době se Caveův život i umělecká dráha začaly stáčet podivným směrem. Jeho odpůrci ho pomlouvali ještě zuřivěji a také ohlasy na koncerty z per příznivců byly znepokojené. Cave tam totiž hrál postavu rozervaného hrdiny, znechuceně vrhajícího na lidi „zvratky ze svého umyvadla“, a přitom ztraceného a bezmocného tak přesvědčivě, že to už nemohlo být divadlo. Senzační odhalení přinesl v létě 1988 dost nechutný článek v New Musical Expresu, který vynesl na světlo Nickovu závislost na heroinu. Caveova vyčerpanost ale určitě nepramenila pouze z drog. Cave toho během dvou let udělal tolik, že je s podivem, že nezemřel z přepracování. Nejdřív hudba – asi nejlepší deska Bad Seeds do té doby a rozhodně nejkomplikovanější „Tender Pray“, byla nadšeně přijata posluchači i kritikou. Ve skladbách jako „Mercy Seat“ nebo „Deanna“ ja zase shromážděno veškeré násilí světa. Cave srovnává spravedlnost lidskou a božskou, ale kromě takto vzteklých skladeb jsou na albu i balady, které předurčují další Nickovu orientaci, třeba „Slowly Goes The Night“ nebo smířená modlitba „New Morning“. Kromě toho, že točil desku, psal Cave podklad pro film režiséra Johna Hillcoata „Ghost Of The Civil Dead“, ve kterém si i zahrál roli jednoho z trestanců (neb o tomto film pojednává).
Samozřejmě, že nezapomenu na krátké, ale sugestivní vystoupení v již zmiňovaném Nebi nad Berlínem, tedy ve filmu Wima Wenderse „Wings Of Desire“. A konečně – v roce 1988 se objevila dvě Caveova literární díla. To první, nazvané podle jedné ze základních skladeb Birthday Party „King Ink“, lze považovat za malé „sebrané spisy“ Mr. Cavea. Kromě Nickových textů použitých u Birthday Party a Bad Seeds jsou v knize úryvky divadelních her, vytvořených s pomocí Lydie Lunch. Druhá kniha, pro poznání Cavea jako spisovatele zabývajícího se základními lidskými problémy mnohem významnější, je jeho román „And The Ass Saw The Angel“. Pracoval na něm více než tři roky a tvrdí, že je s výsledkem svého snažení spokojen. Název knihy pochází z Bible, z příběhu o Saulovi a napovídá, že jádrem je otázka víry, náboženství a věcí s tím souvisejících. Cave vypráví příběh němého chlapce Euchrida, jeho věčně opilé matky, odměřeného otce, popisuje svéráznou náboženskou komunitu, ve které tito lidé žijí. Román není autobiografií, ale určitou souvislost s vlastním osudem Cave přiznává. To byla tedy výsledky Práce Nicka Cavea za rok 1988, ale jeho největším úspěchem byla odvykací kúra, po které se zbavil závislosti na heroinu. Absolvoval světové turné, odjel do brazilského Sao Paula a tam natočil asi nejkontroverznější desku ve své kariéře „The Good Son“, která vyšla v roce 1990. Na ní dospěl tam, kam asi vždy chtěl, k poměrně jednoduchým, ale silným skladbám podobným Dylanově nebo Cohenově tvorbě. A to už jsme na začátku našeho článku. Myslím, že nejnovější Caveovo album Henry’s Dream je slibným náznakem jeho dalšího vývoje.
Diskografie Nicka Cavea
BOYS NEXT DOOR
DOOR, DOOR (79)
HEE-HAW (EP, 79)
THE BIRTHDAY PARTY
THE BIRTHDAY PARTY (80)
PRAYERS ON FIRE (81)
JOHN PEEL SESSION (81)
JUNKYARD (82)
BAD SEED (EP, 83)
MUTINY (EP, 83)
BAD SEEDS
FROM HER TO ETERNITY (84)
THE FIRST BORN IS DEAD (85)
KICKING AGAINST THE PRICKS (86)
YOUR FUNERAL…MY TRIAL (86)
TENDER PRAY (88)
THE GOOD SON (90)
HENRYʼS DREAM (92)