Druhé album potvrzuje výjimečný pěvecký a písničkářský talent Veroniky Borákové a působí, jak jinak, co do témat i provedení zraleji než prvotina. Nika se cítí jako příslovečná rybka ve vodě v čirém doprovodu „klavírního“ tria (tedy elektrifikovaného, s elektrickým pianem a baskytarou) nebo jen piana, který jí dává prostor k práci s výrazem i k emotivním vokalizacím. A když je v písni třeba další barva či role, přidá se třeba saxofon. V textech se Nika vyjadřuje vlastně přímočaře, ale se sympatickým odstínem dívčí poetiky. Jako kdyby zmoudřele, ale nikoliv přemoudřele mluvila s vrstevníky na ta vážnější vztahová témata.
Jediná věc trochu mate. Prohlášení o „odvážných hudebních experimentech“ uvedené v tiskové zprávě, které tudíž zaplavilo i rychlou webovou publicistiku. Na téhle hudbě není experimentálního prakticky nic. Což ale vůbec není špatně! Jde o kvalitní pop či dejme tomu písničkářský pop-jazz kvůli rozvinutějším harmoniím, tu s přesahem do průzračnějších folkových atmosfér, onde s hutnějším funkovým groovem. Prostě o podobný styl, jaký masově proslavily (příklady berte volně, i Nika je osobitá) dámy Norah Jones, Melody Gardot, Madeliene Peyroux atd. Nika bezesporu dokáže kultivovat hudební vkus popového publika v opozici k vypočítavé produkci, což ovšem není experimentální, ale „jen“ velmi chvályhodné. Uvozovky v „jen“ jsou tu míněny hodně tučně, protože tvořit hudbu přístupnou a zároveň neprvoplánovou i obsažnou je úctyhodný kumšt. Darem Niky je především odzbrojující upřímnost v prožitých textech a elegantních melodiích, korunovaná brilantním zpěvem, jaksi citově rozechvělým i silným zároveň.
Přesvědčivý osobní rozměr písní a jejich precizní interpretace pochopitelně nejlépe vynikne na koncertech. Kdo slyšel Niku naživo, potvrdí. Kdo neslyšel či chce slyšet znovu, doma v Ostravě Nika křtí album 14. června v klubu Barrák.