Nikdo nemá tendenci to komplikovat

Vypadá divoce a na pódiu taky divoký je. Mimo něj ale mluví uvážlivě, pečlivě formuluje své názory a po chvíli je jasné, proč patří v rámci scény k nejrespektovanějším osobám. A proč s ním stojí za to bavit se nejen o kapele Kovadlina, i když jí právě vychází debutové album. Jeho jméno Milan Trachta mnozí ani neznají, protože pro většinu kolegů i posluchačů je prostě Banán.
Mnozí by z něj nejraději měli mluvčího celé hardcore a punkové scény. Už skoro dvacet let řádí nadoraz za mikrofonem mnoha, často i zásadních a uctívaných kapel, jeho hlas zní z dlouhé řady alb, a je známý i svými sebedestruktivními sklony na pódiu. Tipy na v žánru důležité kapely lze slyšet z jeho pořadu na Radiu Wave a docela dlouhou dobu býval k vidění i za pultem obchodu Rekomando, nejlepšího místa s hudbou i literaturou v Praze.

banan_1

Prý ses před časem odstěhoval z Prahy?
Je to tak. Už to bude rok, co jsem se přestěhoval na Šumavu. Ale jako nějaký útěk a spálený mosty jsem to nikdy nebral. Nebylo to tak, že bych chtěl všechny věci, které jsem tu dělal, programově opustit. Jen jsem si potřeboval trochu odpočinout. Teď se mimochodem budu zas přesouvat do Plzně.

Ptám se z toho důvodu, že panuje názor, že na scéně menšinové hudby a kultury vůbec, je prakticky nemožné fungovat mimo větší centra… Tedy pokud není řeč třeba o elektronické hudbě. Kapely se hůře scházejí na zkouškách, prodražuje to dopravu na koncert…
Samozřejmě, že jsou některé věci v Praze jednodušší. Ale v současné době internetu a dalších technologických vymožeností – i ty ten rozhovor nahráváš na telefon – už to zdaleka není takový problém, jako dřív. Občas to s mými kapelami děláme tak, že kluci nový song na zkoušce nahrají právě třeba na telefon a večer ho mám v mailu. A mám ho v takové formě, která mi úplně stačí k tomu, abych si sedl se sluchátkama, vzal si tužku a napsal text. Za čtrnáct dní pak přijedu na zkoušku a skladba je hotová. Nechci říkat, že to tak mohou dělat všichni, někdo třeba dělá mnohem složitější muziku, ale zároveň už dnes fungují kapely, kdy jeden člen je z Ameriky, jeden z Evropy a jeden z Japonska. Spíš je to otázka toho, jak jsou lidé ochotni využívat techniku, která dnes umožňuje věci, které před patnácti lety nebyly možné.

Kladný vztah k technologiím bych čekal spíš u někoho, kdo dělá elektroniku…
Někomu to možná nevyhovuje, ale já s tím nemám sebemenší problém, byť mám pořád starý tlačítkový telefon, ještě starší laptop a jako komunikační nástroj jen email. A může to být i výhoda – na Šumavě jsem např. zjistil, že jsem tam schopný psát texty mnohem rychleji, než v Praze, je tam klid a podněty tam přicházejí jinak a intenzivněji. I proto jsme mohli s Kovadlinou po třech zkouškách jít nahrávat desku.

Po třech zkouškách?
Původně to bylo tak, že nahrajeme jen její část, písničky, které byly hotové. Kluci šli samozřejmě nahrávat dřív, s tím, že já to pak nazpívám… A pak mi volali, že namísto čtyř skladeb jich nahráli devět. Prostě měli den předtím zkoušku, dodělali ty nehotové nebo Liborem čerstvě donesené a rovnou je druhý den nahráli. Takže já jsem byl najednou v situaci, kdy jsem měl za pár dní napsat asi pět nových textů, to bylo rychlé i na mě. Ale jak už jsem říkal, právě Šumava a také častější cestování tenhle „problém“ vyřešilo. Mně se totiž hodně dobře píše i třeba ve vlaku.

Tvoje texty jsou kritické a angažované. Promítlo se to klidné prostředí v případě nového alba nějak i do jejich obsahu?
To je rozhodně zajímavá otázka. V jednom rozhovoru se mě nedávno ptali, kde se bere v mých textech ta „pozitivní message“, a jak jsem nad tím přemýšlel, uvědomil jsem si, že Hanba byla v tomhle směru daleko přímočařejší a asi i víc pozitivní. Že ty současné texty pro Kovadlinu jsou méně návodné a naopak více otevřené nějaké další interpretaci. Takže ta Šumava se myslím projevila a odrazila možná ne v obsahu, ale v přístupu. I když… asi se dá říct, že je v nic obecně více pochybnosti a to tou samotou na Šumavě trochu smrdí. Je tam opravdu hodně času na přemýšlení a na to prát se sám se sebou, i úvahy o tom, kam se dál může člověk ubírat a posouvat. První skladba se ostatně jmenuje Ležatá úsečka a končí slovy „Nekonečno možností, kam sám sebe narýsovat / a šance v řádu statistické chyby se s tím vším nějak smířit.“ Žijeme ve světě, kdy si každý může dělat co chce a určují to jen jeho privilegia. A i když nevydělává žádné velké peníze, jen málokoho tady trápí opravdu existenční problémy. I na mě občas těžce dopadla večerní zimní samota a tíha, ale zároveň jsem si uvědomoval, že to bylo moje dobrovolné rozhodnutí. Žijeme v době, kdy problémy může paradoxně způsobit to ohromné množství možností, mezi kterými je potřeba volit, ale reálné problémy to nejsou.

banan_2Zmínil jsi Hanbu, která Kovadlině přímo předcházela. Změnil se s názvem a sestavou nějak i přístup?
Vůbec. Já píšu texty, kytarista Libor píše hudbu, jinak to ani neumíme. Nebo možná bychom i uměli, ale takhle je to efektivní a baví nás to tak. Všichni máme i jiné aktivity, necítíme potřebu chodit do zkušebny třikrát týdně a ani by to nebylo možné. Libor přinese ten základní nápad a ostatní jsou tak dobří muzikanti, že jim stačí pár minut, dodají tam svoje postřehy a je hotovo, takže většinu času zabere souhra. I proto jsme schopni udělat tři songy za zkoušku. Nikdo nemá tendenci to komplikovat. A navíc jsme dobrý kámoši, to je asi to nejdůležitější.

Z HANBY KOVADLINA
Většinu času se Banán pohyboval v hardcorových kapelách, ale v lednu 2013 vznikla Hanba, původně jen jako parta kamarádů, která si spolu chce „zablbnout“ a pro vlastní zábavu hrát přímočarý a melodický punk. Vedle Banána, s asi nejbohatšími zkušenostmi, se v ní sešli Libor (jinak poklidné kytarové duo Tomáš Palucha), kterému byla přidělena baskytara, kytaristé Fanda (Just For Beeing) a Tomáš (Pipes And Pints) a bubeník Lukáš alias Vinca (Pipes and Pints, Boy, Dirty Pictures a další). Nebyl by to ale Banán, kdyby texty neměly společenské a sociální přesahy. Přesto nekomplikované čerstvé písničky i maximální nasazení způsobily lavinovitě se šířící šuškandu a Hanba si velice brzo vydobyla renomé skvělé koncertní kapely a za svoji jedinou desku Silou kovadliny dostala žánrového Anděla, což je u téhle hudby asi trochu komická cena. Loni na podzim se ale Hanba rozešla poté, co personálně spříznění Pipes And Pints zveřejnili svou crowdfundingovou žádost o podporu desky, kterou se chystali nahrát v Kalifornii. „Odměny“ dárcům typu vstupenka do VIP zóny na křest (za 1 800,– Kč) nebo možnost zazpívat si s kapelou jednu skladbu na festivalu (pouhých 35 000,–) vyvolaly značné pobouření v rámci punkové komunity. V lednu 2016 se tak objevila zjevně názvem alba Hanby inspirovaná Kovadlina, obratem vypustila EP a už v únoru vyrazila na koncerty do Finska. Banána a Libora zde nově doplnili baskytarista Jirka a bubeník Regál. V červnu vychází jejich první album Životy těch druhých.

Hanba se rozešla na základě názorového konfliktu, týkajícího se různého pohledu na crowdfunding kapely Pipes & Pints, kde zároveň hráli vaši dva členové. Jak reagovali, když jste jim řekli, že to dál už společně nepůjde?
My jsme o tom crowdfundingu věděli, asi dva týdny předtím jsme se o tom bavili. Mně sice ten způsob není příliš sympatický, a sám bych do toho nikdy nešel, ale bylo to jejich rozhodnutí a byla to jejich kapela, takže mi to samo o sobě nevadilo. Nicméně forma, kterou zvolili, byla z mého pohledu krajně nešťastná a Libor to viděl stejně. Napsali jsme klukům mail, protože zrovna všichni kromě mě byli s jinými kapelami na turné, a zajímalo nás, jak to vidí oni. Považoval jsem je a pořád považuju za své kámoše, takže to pro mě bylo důležité. Ale ve chvíli, kdy od bubeníka Vinci přišla odpověď, že v tom nevidí žádný problém, tak už jsme s Liborem věděli, že není žádná jiná cesta než rozchod. Zajímavá reakce byla od kytaristy Tomáše, který napsal, že nám naprosto rozumí. A za několik týdnů z Pipes sám odešel. Celý to bylo vlastně hodně intuitivní.

Není ale právě to, jak to dopadlo, dobrý signál? Že crowdfunding je dobře funkční v tom, že lidé, kteří na něj chtějí přispívat, jasně a většinou i rychle poznají, kdo potřebuje pomoci, a kdo jen vyčůraně zkouší jednu z možností a přistupuje k tomu jako ke sponzoringu?
Dav není občas tak hloupý a naivní, jak se může mnohdy zdát, i tady hraje roli instinkt a mnoho lidí to podceňuje. To jsou takové ty řeči, že dav lze opít rohlíkem. Jenže pak se ukáže, že v kritických chvílích opravdu všichni vycítí, kdo je upřímný a kdo je jen chce využít. A tenhle případ myslím dal jasně najevo, že prostě není vůbec potřeba vybírat půl milionu na natočení nové desky. Zvlášť když Pipes ty peníze už jednou dostali, když si jejich fanoušci koupili desku, triko nebo lístek na jejich koncert.

Děláš podobná intuitivní rozhodnutí často?
Často ne, ale naučil jsem se to. Pokud cítíš, že je něco proti tvému přesvědčení, bylo by hloupé se tomu jen přizpůsobit a neřešit to. Nerad ale dělám z věcí větší drama než je potřeba a občas už mě trochu unavuje, jak spousta lidí vyžaduje neustále nějaká prohlášení, vysvětlení a obhajoby stanovisek. Jak neustále někdo řeší víc ty ostatní, než sebe. Ostatně i deska Kovadliny se jmenuje Životy těch druhých a je o tom, jak všichni dnes řeší právě ty druhé. Jsem šťastný za každého člověka, se kterým si můžu normálně popovídat, a že se s některými v něčem neshodnu, považuju za něco, co je zcela v pořádku a ne naopak. Nechci do smrti úmyslně hledat nepřítele a tím spíše na mojí straně barikády.

Pohybuješ se ovšem na scéně, kde je vymezování se poměrně časté. Co když někdo hledá nepřítele v tobě?
Tak to tak prostě je, ostatně v něčem jsem snadný terč. Když např. hrajeme s Kovadlinou na akci Radia Wave s Hugo Toxxxem, má mnoho lidí pocit, že už je to „trochu přes čáru“. Ale já na tom rádiu vysílám skoro deset let, tak proč bych se měl tvářit, že je to pro mě věc, která mě nezajímá? A ano, všechny své kapely směřuju k určité otevřenosti. Hodně lidí fňuká, že devadesátá léta byla skvělá v tom, že nebyl internet a lidi byli otevřenější a je pravda, že tehdy jsem šel na koncert, a když jsem z něj odcházel, tak jsem měl pět nových kámošů. Zatímco dnes jsou lidi mnohem více uzavření. Ale bytostně nesnáším snobismus a scéna s ním má podle mě dost problém, byť v trochu jiné podobě, než jsme zvyklí to slovo vnímat. Takový ten pocit, že to všechno patří jen některým lidem, těm, kteří to dokázali správně pochopit. A ostatní jsou idioti. „A hlavně jim to neukazujte a neberte je mezi sebe!“ Přitom je jasné, že např. hardcore/punk nikdy nebude pro všechny, většinu lidí ze své podstaty prostě nebude zajímat a tak to bylo je a bude.

To mi připomíná tradiční underground, který se dnes sám a dobrovolně uzavírá do většího ghetta, než ve kterém byl před rokem 1989.
Punková a hardcorová scéna je v tom asi dost podobná. Ale znovu zopakuju to, co jsem říkal už několikrát – na určité uzavřenosti a radikalitě není nic špatného, od začátku to je věc, která se proti něčemu vymezuje a nejde ji do nekonečna rozmělňovat, jinak úplně ztratí svou podstatu. Taky je ale nutné si uvědomit, že už není tvořena nasranýma loserama z předměstí, který nemají nic, než svůj vztek a kytaru si můžou pořídit jen tehdy, když prodaj kradený autorádio. Dnes tvoří „scénu“ lidi, který denně dělají kompromisy, což samo o sobě není nic špatného. Průšvih začíná ve chvíli, kdy začnou brečet, že jen oni vědí, co je správné a že ti ostatní to nechápou. Že si nikdo nekupuje desky, nechodí na koncerty atd. Přitom ze své podstaty budujou právě to ghetto, o kterém mluvíš. A to je přístup, jehož já nechci být součástí, protože jde proti tomu, čemu věřím.

Jak moc řešíte s Kovadlinou, kde hrát a kde ne? Mnoho kapel z vaší scény odmítá třeba velké festivaly kvůli jejich sponzorům.
Samozřejmě se o všem bavíme. A také u nás existuje právo veta – jakmile by kdokoli řekl ne, a uvedl nějaký aspoň trochu dobrý důvod, ostatní to už neřeší a říkáme ne. Já osobně jsem upřímně dost řešil hraní na Colours of Ostrava. Opravdu, protože vůbec nejsem šťastný z toho, jak se tam angažuje Agrofert. Na druhou stranu tam už ale sedm let pracuju a teď jak z toho ven. Nehrát tam, ale vzít si od nich peníze za práci, je podle mě čistý alibismus, tak jsem udělal kompromis, který bude spousta lidí brát jako zradu, ale tak už to prostě chodí. Pro mě je to o důvod víc rozmyslet se, co a jak dál, a jsou to právě podobné situace, které mě někam posouvají. Možná je moje rozhodnutí v něčem nepochopitelné, já ale nemám rád, když někdo odděluje koncerty s kapelou a svou práci s tím, že je jen jeho soukromá věc, čím se živí. Prostě se snažím, abych žil jeden život a ne dva.

banan_3Pojďme k nové desce. Slyšel jsem názor, že to je skoro to nejmelodičtější, co jsi kdy zpíval. Vnímáš to taky tak?
V něčem asi ano. Ale není to tak, že bychom si sedli a řekli si, že už jsme se vyblbli a budeme dělat méně kraválu a více melodičtějších písniček. Naopak, s Liborem uvažujeme, že bychom rozjeli ještě další, crustovou kapelu. Hudbu ale moc neřeším – samozřejmě se mi musí líbit, ale hlavně ji chci dělat s lidmi, které mám rád. Ale abych odpověděl: Kovadlina je hodně melodická. A asi míň řvu a zpívám víc, než jsem kdy zpíval. A i když nějaký posun v práci s hlasem přeci jen pociťuju, nemyslím si ani zdaleka, že umím zpívat a ani to není moje ambice.

Slyšel jsem svého času o nějakém plánovaném projektu s Václavem Havelkou. A taky jsi hostoval na albu Bonuse. Lákají tě i úplně jiné žánry? Dneska je doba, kdy se členové noiseových projektů vrhají i do komorního sólového písničkářství…
Znovu, já si o sobě nemyslím, že jsem zpěvák, takže folkový projekt prozatím opravdu neplánuju. A přestože to s Vaškem vše zůstalo, zatím, na úrovni plánů, můj výhled byl spíš takový, používat hlas jako další nástroj, zkoušet ho modulovat přes efekty atd. To by mě bavilo dost, protože mě prostě baví zkoušet nové věci. A hostovačky jsem měl rád vždycky.

Jsi známý i jako vyznavač straight edge, což mnozí berou jako poměrně radikální přístup k životu. Trvalo ti dlouho, než jsi k tomu dospěl?
To, že to někdo vnímá jako radikální, mi vždycky přišlo komické. Opravdu by mě zajímalo, v čem je třeba abstinence radikální? Prostě nepiješ. Mýtus o militantních vyznavačích straight edge je pak ještě o trochu vtipnější, minimálně v Čechách. Ale i jinde to jsou, nebo spíše byly ojedinělé, zanedbatelné výjimky, které navíc se straight edge jako punkovým postojem nemají moc společného. Pro mě je to čistě pozitivní věc, která mi pomáhá, stejně tak ale vím i o případech, kdy někomu pomohlo, když straight edge být přestal. Je to jen osobní rozhodnutí. A dospěl jsem k němu jednoduše, stejně jako miliony teenagerů jsem prostě začal jen dělat to, co mi přišlo v tu chvíli cool. A v mém případě to bylo zrovna nepít. Pak se to nějak zvrtlo a už nepiju 21 let.

Rozmlouval ti to někdy někdo?
Párkrát v legraci. A na Šumavě, když jsem poprvé přišel do hospody a dal si nealko pivo, spousta lidí se vyptávala. Ale spíš je to zajímalo, než že by měli potřebu prudit. A neměl jsem tam s tím zatím sebemenší problém. Ale možná je to trochu i tím, že se je nesnažím primárně vidět jako „burany“, nechávám jim prostor, stejně jako oni mně, nenasazuju si roušku ani nic podobného. A občas jsem i já dost překvapen. Třeba když jsme se nevyhnutelně dostali k tématu uprchlíků a já jsem najednou zjistil, že ani jeden z pěti lidí kolem mě je nemá potřebu věšet. Mají obavy, ale vlastně uvažují úplně normálně. Kdybych do té hospody nešel, přesvědčen, že je všichni budou nenávidět, nikdy bych se to nedozvěděl. Nijak si to nemaluju na růžovo, ale občas je dobré vylézt ven ze své ulity a teprve pak si dělat názor.

Máš tendenci být někomu vzorem?
Ne, jen nechci zůstat stát na místě a nebojím se říct, že se snažím ostatní nějak inspirovat. Ale co si z toho oni vezmou, je čistě na nich samotných. Chci ukázat, že můžeš dělat věci po svém, naplno a bez nějaké šablony, že si každý může najít svou cestu. Což je i směr, kam bych rád, aby směřovaly mé texty.

Přidat komentář