Nina Rosa: Album (nejen) pro mámu do auta

Dcera uznávaného výrobce akustických kytar hraje na housle. Kapelu Nina Rosa pojmenovala po své babičce a každou píseň zpívá tím jazykem, který se jí k ní nejvíc hodí. Seznamte se s Ninou Marinovou,  jejíž album Discover zaujalo odbornou veřejnost na Slovensku (odkud Nina pochází) i v Česku (kde žije).

Nino, prošla jsi skupinami různých žánrů, ale Nina Rosa je tvoje první skutečně autorská kapela. Kam až sahají její kořeny?

Odmalička jsem si vymýšlela písničky. Jenže jsem původně hrála klasiku a pak šla na Ježkovu konzervatoř a mé písně mi dlouho nepřišly dostatečně umělecky hodnotné na to, abych je veřejně provozovala. Až jednoho dne jsem si uvědomila, že je mám vlastně ráda a asi bych je chtěla hrát. A že když baví mě, možná se najde i někdo další, komu by se mohly líbit. V této fázi mi už bylo jasné, že budu potřebovat podporu dalších muzikantů a také nějaký vhodný název, který by mi dodával sílu. A protože jedním z mých největších podporovatelů, už když jsem byla malá, byla moje babička Rosová, rozhodla jsem se, že kapelu nazvu částečně po ní.

V jednom ze svých předchozích projektů, v kapele Transitus Irregularis, jsi zpívala v češtině verše Bohuslava Reynka. V čem to bylo jiné ve srovnání s interpretací vlastní tvorby?

Velmi uznávám Reynkovu poetiku. Tedy nejprve jsem si k ní hledala cestu, ale pak jsem jí úplně propadla. Vděčím za to i své mámě, s níž jsem ty básně hodně rozebírala a která mi na té cestě k Reynkovi pomohla. A také vydavatelství Petrkov, které přišlo nápadem, že bychom měli Reynkovy básně zhudebnit. Byla to pro mě výzva i v tom, že ty básně jsou v češtině a já jsem měla obavu, jestli moje čeština nebude někoho urážet. Většinu básní zhudebnil Mirek Nosek a společně jsme pak tyto jeho skladby zaranžovali. Při interpretaci mi tedy šlo hlavně o to, abych dostála kvalitám Reynkovy poezie a Mirkovy hudby. U svých vlastních písní mám větší svobodu, mohu hrát a zpívat, jak to sama cítím. 

Zatímco Reynek pracoval s poetickými, ale často velmi reálnými obrazy, v kapele Nina Rosa zpíváš texty v různých jazycích, někdy i vymyšlených, a posluchač musí mnohem víc zapojit fantazii. O čem zpíváš?

Ty písně jsou velmi různé. Důležité je pro mě například téma rovnosti všech lidí, o kterém pojednává píseň Water. Zpívám v ní o tom, že jsme všichni „vaření z jedné vody a dělaní z jednoho těsta“. Dále je pro mě důležitá rozmanitost, protože zajímavá hudba vzniká vždy z rozmanitosti hudebních stylů. Něco zajímavého vzniklo vždy z nějakého střetu kultur. A pokud jde o ty jazyky, na to nemám jednoduché vysvětlení. Když mě napadne písnička, napadne mě i jazyk, ve kterém bych ji chtěla slyšet.

Hned na začátku si tedy řekneš, jestli to bude angličtina, nebo třeba polština?

Ano, je to zvláštní, ale je to přesně tak. Například u skladby Žuvenal, kterou jsem nazpívala ve fiktivním severském jazyce, jsem si původně říkala, že potřebuji nějaký severský jazyk. Ta píseň totiž pojednává o sněžném psovi, který má určité poslání. Nejprve jsem podle toho, co jsem slyšela v hlavě, chtěla napsat text v islandštině. Jenže zvuk islandštiny nakonec tomu, co jsem zamýšlela, úplně neodpovídal, a navíc bych jej ani nebyla schopna dobře reprodukovat. Proto jsem napsala text ve fiktivním jazyce, ve kterém ale slovo od slova něco konkrétního znamená a já přesně vím, o čem zpívám. Je to zvláštní, že? Ale lepší vysvětlení pro to nemám.

Máme tedy volbu jazyka. Ve kterém okamžiku přichází volba hudebního stylu?

U většiny písní také od začátku vím, jak mají znít a v jakém stylu je chci mít. Například píseň Jelly of Night jsem si původně představovala jako takový gypsy swing. Když jsme ji pak s Tonym Dlapou a Michalem Mihokem společně aranžovali, přišel Tony s tím, že by ji udělal víc do hip hopu. Napsal aranžmá, ve kterém jsou i bicí a basa, a já myslím, že to té písni prospělo.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu