Kytarista Niwel Tsumbu se narodil v Kongu (v tom „demokratickém“, co bývalo Zairem). Jako dvaadvacetiletý v roce 2004 emigroval do Irska a stal se vyhledávaným doprovazečem. Třeba Rhiannon Giddens nebo na turné Buena Vista Social Club. Není divu, umí prý vše a brilantně. J. S. Bacha, Paca de Luciu, africké styly jako soukos, latinu, jazz. Hru melodickou i perkusivní. Když provedl na The Reich Festival před samotným autorem Electric Counterpoint, Steve Reich netajil nadšení.
Teď by se mohlo zdát, že Tsumbu umí všechno, ale nic vlastního. Sólový debut autorských kytarových instrumentálek, vydaný po letech v cizích službách, tenhle omyl vyvrací. Je také žánrově neuchopitelný, někde mezi jazzem, artificiální hudbou či africkými zdrojnicemi, dojde i na flamencovou dedikaci Gracias Paco. Navzdory žánrovému rozmachu ale jde o ucelenou kolekci nápaditých, harmonicky hodně nezvyklých (Polyphony), rytmicky zapeklitých (Afrique Moderne) a prožitých skladeb. S virtuozitou jaksi samozřejmou, nestavěnou na odiv.
Zajímavý postřeh z nahrávání dal k dobru producent desky Nick Roth (sám skladatel a saxofonista), a ten už ve studiích Realworld Petera Gabriela zažil leccos: „Prostě si sedl s akustickou kytarou před mikrofon a spontánně, procítěně, v jednom tahu nahrál album. Muzika z něj prýštila v krystalické formě, naprosto zralá. Zněla přitom tak uvolněně, až jsem předpokládal, že je částečně improvizovaná. Poprosil jsem Niwela, ať skladby přehraje ještě jednou, pro jistotu. Ale ne, vše bylo prokomponováno do nejmenších detailů, jako kdyby montoval součástky kosmické lodi.“ Což neznamená, že by Tsumbu nebyl nápaditý improvizátor. Roth ho totiž vyzkoušel a o kompozici v reálném čase požádal. Kytarista z fleku vypálil náladotvornou hříčku s tóny a dozvuky The Silence Within.
Výtečný recitál pro akustickou kytaru, který ocení nejen kytaristé. Právě kytaristům ovšem padne čelist zvláště nápadně.