Od konce 80. let funguje Julien Ash i pod názvem Nouvelles Lectures Cosmopolites (NLC). Pradávné nahrávky/alba atmosférných závarů jsou v průletu čímsi, co pravověrní industrialisté nikdy nepovažovali za industriál, novovlnaři za novou vlnu, gotici za gotiku, ambientníci za ambient, soundtrackáři za filmovou hudbu etc. Troufnu si muziku NLC vsunout do osobní škatule psychohudební drama. Kolem stovky alb, ať už v kooperaci s různými muzikanty, či elektroniky, se nese v tak olbřímím stylovém rozsahu, že nic nepřekvapí. Ani úkroky do mixu karpatského folklóru s derviškým hypnem a monumentální rytmikou à la Laibach na výtečném Les Alchimistes pod hlavičkou Slawowycz & Julien Ash (2024). Vizualizace hudby je určitě jednou, zdaleka ne nejpodstatnější složkou NLC, víc dramatický, přesněji dharmatický, charakter lze vnímat a pojímat snad až jako nekonečný vývojový kruh. Leta letoucí je NLC propojené tvůrčí duo Julien Ash (autor, piano, synthy) a Aloïs L (autor, housle, synthy).
Suun zjevuje, jak by asi znělo spojení třeba Nicka Cavea, nového francouzského šansonu – zde ve skvostně vznešené úvodní Attente solitaire nizozemská sopranistka Liesbeth Houdijk – Legendary Pink Dots, Sisters of Mercy (The Believers, zpěv Jordane Prestrot) a místy i Kraftwerk. Cosi už značilo výtečné album The Golden Age (of nothing) z roku 2022 v podobně „třívrstvé“ struktuře, od čisté písňové formy s křehkými houslemi a klavírem přes zvolna dynamicky vzrůstající tepot k parasymfonickým plochám po děsivost chirurgicky digitálně přesné řezy rytmů. Zlomem a zároveň prolnutím výše naznačené triády je tady Army of Suun. Valí se hrůzně, hrozivě s brusnou kytarou a hukotně dunivou basou a vším, s veškerou nástrojovou bagáží, úprkem k záchraně z údolí vzhůru do hor před vlnou bahna ze zemětřesného tsunami. Jak vody-bahna opadnou, život vydechne, nadechne, srdce roztepe, krev proudí, nezčernalá, nemrtvá skrze bypass La traversée a jedenáctiminutový hymnus L’envol po Bytosti Les créatures.