Zpěvačka Nneka pochází z Nigérie, žije v Německu a vedle hudby se věnuje také výtvarnému umění. Je také velmi aktivní v charitativní oblasti. Její písně mají blízko k R&B, soulu i hip hopu, ale nezapřou ani inspiraci jazzem, stejně jako západoafrický původ své autorky, která se odmítá podřídit jakýmkoli pravidlům hudebního byznysu a snaží se zůstat sama sebou.
Narodila jste se a vyrůstala v Nigérii, ale vysokou školu jste vystudovala v Německu, kde jste už zůstala. Proč jste se rozhodla pro život v Evropě?
Do Německa jsem nepřijela studovat. Přijela jsem z jiných důvodů, ale potřebovala jsem se naučit jazyk, a nakonec jsem tedy v Německu i studovala. Bylo pro mě důležité projít si tím vzdělávacím systémem, který jsme my lidé vymysleli. Ale jinak jsem odmalička měla vztah k umění, chtěla jsem tvořit hudbu a inklinovala jsem také k výtvarnému umění. Když jsem vyrůstala v Nigérii, nedokázala jsem se vyjádřit tak, jak jsem si to představovala. Tu pravou příležitost a tvůrčí svobodu mi dalo právě až Německo. A tak jsem se začala věnovat hudbě, potkala jsem se s producenty, se kterými dodnes pracuji, začala jsem se učit hrát na kytaru a také malovat. Postupně mi chodily různé nabídky, abych někde zazpívala, až to postupně dospělo do bodu, ve kterém jsme dnes.
Kdo byly vaše první hudební lásky a inspirace?
Určitě bych měla jako velkou inspiraci zmínit Felu Kutiho. Hodně se mi líbil, ale rodiče nám zakazovali jej poslouchat. Byl podle nich vulgární, rád se obnažoval a moc mluvil o politice. Jako děti jsme neprotestovali a dělali jsme prostě to, co nám rodiče řekli. A tak jsem poslouchala jinou hudbu, například gospel. Velmi se mi také líbila zpěvačka Christy Essien-Igbokwe. Zkuste si ji dohledat, rozhodně doporučuji! Dále to byl například King Sunny Adé, významný umělec stylu highlife, nebo Victor Uwaifo. Prostě hudebníci, kteří nebyli moc známí mimo Afriku a kteří byli populární v 70. letech. Já jsem se sice narodila později, ale tyto umělce jsem poslouchala. A měla jsem samozřejmě i své oblíbence mimo Afriku, například Whitney Houston nebo skupinu Boyz II Men, podle které jsme si cvičili hlasy. Snili jsme o životě mimo Afriku a všichni tito umělci z jiných částí světa pro nás představovali velkou inspiraci. Chtěli jsme být jako oni.
Dokážete ve svém životě zpětně najít moment, kdy jste si uvědomila, že se vám sny splnily?
Nemyslím si, že by tam byl jeden takový konkrétní moment. Ne. Prostě jsem dělala to, co mě bavilo, zpívala jsem a byla jsem sama sebou. Nebylo to tak, že bych šla někam na pracovní pohovor, stala bych se zaměstnankyní, a od toho okamžiku se musela při profesionálním vystupování nějak speciálně chovat. Vlastně ani dnes bych tomu neříkala „profesionální vystupování“. Prostě na pódiu zpívám a jsem tam sama za sebe. A myslím, že právě to na mně lidé oceňují. Může se stát, že budu na pódiu působit plaše nebo že někdy mezi písněmi vůbec nepromluvím, protože se nebudu cítit dobře. Myslím ale, že i v takovém okamžiku mě mí posluchači budou mít rádi. Když se teď ohlížím za svými začátky, říkám si, že jsem se mohla chovat víc přátelsky, ale opět docházím k tomu, že to jsem prostě já. A je to tak v pořádku. Nehledala bych tedy žádný klíčový moment, celá ta cesta je součástí mé životní zkušenosti. Všechno to postupně nabírá na intenzitě, ale i dnes jdu někdy na pódium nenalíčená a s neumytými vlasy. Ale musím říct, že se zlepšuji.
Jak vznikají vaše písně?
Je to různé. Někdy začínám od nějakého obrazu v hlavě, někdy od textu. Každá píseň má jinou energii a práce na každé z nich začíná jinou inspirací. Většinou skládám nejprve na kytaru a pak jdu do studia, a tam svou prvotní myšlenku rozpracuji. Jindy začnu od zpěvu a teprve poté kolem hlasu stavím další hudbu. A někdy jdu do studia, kde mi producent nebo některý z mých spolupracovníků nabídne nějaký nápad, a já se na něj snažím naladit.