Postavit kariéru kapely na coverech je balancování na ostří nože. Celé vaše snažení se dá lehce shodit ze stolu větou: „Co jim zbejvá, když nejsou schopný přijít s ničím vlastním“. Anebo myšlenkovou zkratkou o nadbíhání masám. Francouzští Nouvelle Vague vedení muzikanty a producenty Olivierem Libauxem a Marcem Collinnou se na tuto cestu vydali před dvaceti roky a byli nesmírně úspěšní. Vždyť jejich jednoduchý nápad převést temné, politikou, agresivitou a zmarem prodchnuté novovlnné, punkové nebo gotické skladby, např. od Joy Division, Dead Kennedys nebo The Cure do jazzem nasáklých bossanov, musí zaujmout už jenom takto napsaný na papíře. Kapela se stala senzací klubové scény a v rychlém sledu vyplodila čtyři alba. Nevýrazný následovník I Could Be Happy z roku 2016. a především nečekaný skon Oliviera před třemi roky ale věštil konec fungování projektu. Ten ale aktuálně přichází připomenout dvacetileté výročí vydání debutu novou dlouhohrající kolekcí. Tančení na hrobech? Novinka, možná nečekaně, odolává automatické palbě od boku. Je barevná, řada skladeb je vybrána a převedena s mimořádným citem. Například Depešácká People Are People získala baladickou podobu, She’s In Parties od Bauhaus zase koketuje s bondovskou estetikou a diskotékový hit You Spin Me Round, původně od Dead Or Alive, získal kabaretní podobu s okázalými šlehy dechové sekce i srdcervoucím výkonem zpěvačky Alonyi. Oproti tomu některé rychlejší položky (jako například Only You od Yazzoo, This Charming Man od The Smiths nebo Girls On Films původně z pera Duran Duran) nejsou tak výrazné, jak by posluchač možná na první poslech očekával. Pro kladné přijetí hraje opravdu pečlivý výběr originálních skladeb, suverénní výkony zúčastněných muzikantů, ale především po letech opravdu výrazné zásahy do původních podob kompozic. Přesto bych po letošním výročí nechal značku Nouvelle Vague zase chvíli odpočívat. Přeci jen se v jejich případě jedná především o vtip, který se nemá příliš často opakovat.