Nubya Garcia

Brno, Sono Centrum, 28. 11. 2021

Dramaturgie JazzFestBrno zaslouží další pajány. Zažít Nubyu Garcia na vrcholu tvůrčích sil, nebo na jednom z prvních vrcholů, když vlastně nevíme, kam až se může na svých cestách dobrat, představovalo úžasný zážitek. Hned v úvodním reggae Source se saxofonistka rozparádila, až jí dredy poletovaly kolem hlavy. Což samo o sobě samozřejmě není podstatné, nicméně zviditelnila se tak neskutečná energie, kterou muzika nesla krom očekávané virtuozity, originality a invence v improvizacích. Přitom Nuybe vůbec nevadilo, že nemá pod nohama roztančený dav jako v londýnských klubech. Což by ke koncertu pasovalo spíš, i když brilantní zvuk a pohodlí Sono Centra má samozřejmě mnoho do sebe. Když došlo na sóla členů kapely, Nubya prostě poodešla tančit na kraj pódia mimo dosah reflektorů a nevypadla z euforického naladění. Ta dáma samotná je ohromný zdroj (source) pozitivních „vibrací“. I když na žádnou „esoteriku“ nevěřím, její radost z muziky je nakažlivější než čínská chřipka.

Garcia se nebála ani relativně dlouhých sól, a dokud posluchač náhodou nezavadil pohledem o hodinky, neuvědomil si ani ono „dlouhé“. Saxofonistka totiž někde nakumulovala snad nevyčerpatelnou zásobu nápadů, které dávkovala a gradovala tak elegantně, že nenechala posluchače vypadnout z děje. Neexistovalo, aby jí po pár chorusech došla fantazie, a pokud se rozhodla v nejlepším přestat, stačilo mávnout…

Jasně, ona je to v jazzu a improvizované hudbě zcela normální praxe, ale tady šlo prostě o ukázku toho, jak se to dělá na vrcholné úrovni. Kapela poslouchala tahounku na slovo, tedy přesněji na pouhé zvednutí ruky, gesto, pohyb. Okamžitě a zcela elasticky reflektovala jemné i razantní změny dynamiky, tempa, motivu, improvizačních nálad kapelnice, jako to umějí zdánlivě „extra sensoric perception“ bandy ostřílených pardálů (a pardálic, ať jsme korektní). Vůbec přitom nebylo poznat, že v koncertní sestavě absentoval dvorní a předtím do značné míry neodmyslitelný Nubyin klávesista Joe Armon-Jones a nahradil ho Al MacSween. MacSween hrál intuitivně a velmi nápaditě, s větším nadšením pro akustický klavír než jeho klávesový kolega, ale stejně zajímavě zpestřující sound elektrickým pianem.

Basista Daniel Casimir, toť kapitola sama pro sebe. S kontrabasem umí všechny swingující triky nastřádané od bebopových dob, ze kterých ovšem nemá problém okamžitě přešaltovat do baskytarových tanečních groovů. První nosné sólo předvedl ve druhé skladbě The Message Continues, dalším famózně zahájil přídavek. Bubeník Sam Jones spolu s ním přirozeně „tančil“ mezi polyrytmickými kejkly a rovnými beaty. A aby byl ještě užitečnější, v Afrikou načichlém duetu s Nubyou např. navíc decentně vyplňoval prostor elektronickými ozvěnami, „bubly“ a svisty, byť improvizační pasáž by se obešla i bez toho. Ostatně elektroniku až na pár zvukových efektů používalo kvarteto minimálně. I skladbu La cumbia me está llamando uvedla Nubya tím, že se ji „pokusí zahrát v nové verzi tak, jak byla zremixována na čerstvé album Source We Move,“ a ejhle, kvarteto ji vypálilo prakticky akusticky naživo. Fungovalo to úplně jinak, jenže stejně dobře jako v elektronikou a beaty nakrmené podobě z remixové desky, kterou opentlil „britský Herbie Hancock“ Kaidi Tatham. Živá verze táhla právě díky drivu pana Sama Jonese.

„Obvykle se neptám publika, jestli je OK, ale jste OK?“ navazovala Nubya kontakt nikoliv z šoumenské podbízivosti, ale s pohnutím, že se koncert podařilo uspořádat navzdory dalšímu rostoucímu epidemickému průšvihu. S poděkováním za „odvahu přijít“ a výzvou, ať publikum zatleská i samo sobě. Nepředstíraně nadšená, že si ještě stihla zahrát před lidmi, než přijde očekávatelný útlum. Doufejme, že si tuhle nádheru budeme moci co nejdříve zopakovat.

Přidat komentář