O svatých grálech i starých „hácích“

Pianista NAJPONK, v matrice uvedený coby Jan Knop (*1972 v ukrajinské Horlivce), toť skutečný strážce věčného planeme pravověrného jazzového mainstreamu. Nebo ne? Pravda, desku s grindcorovou kapelou, jak o tom kdysi uvažoval, už možná nenatočí. Ale kdo ví. Každopádně nám pořád chystá příjemná překvapení. Dostatečným impulsem k rozhovoru se stalo album What’s Next a spolupráce se skandinávským basistou Hansem Backenrothem. A na přetřes toho přišlo mnohem víc. Třeba vzpomínka na turné s Valerym Ponomarevem nebo fúze jazzu s barokem.

 

 

 

První otázku jsem ani nemusel položit. Povídání vyplynulo z pohledu na můj památný kazetový diktafon a z diskuse o kouzlu analogového snímání.

Tím jsi mi totiž připomněl, jak jsme nahrávali desku Bluesinʼ Black Forest ve Villingenu. V MPS studiu, kde vznikaly nahrávky Oscara Petersona, George Dukea a dalších legend. Jde o fascinující místo, protože studio majitelé zachovávají ve zcela původním stavu. Akorát piano je nové, obrovský Bösendorfer, který je většinou silnější než pianista. Jinak je vše původní včetně podlahy a minibaru, kde popíjeli Oscar Pettiford nebo Coleman Hawkins. Hlavně tam ovšem mají k dispozici původní techniku. Samozřejmě točí i digitálně, tomu se dnes už nikdo nevyhne, ale udržují funkční i všechny staré mašiny. Když přijde klient a chce točit „elpíčko“, udělají luxusní analogovou nahrávku. Mají i mikrofony, které používal ještě původní majitel Hans Georg Brunner-Schwer, podle kterého se ostatně dnes jmenuje i label. Už ne MPS, tenhle název zůstal jen studiu, ale HGBS Records. Pro ně představují tyhle mikrofony svatý grál. Když se nepoužívají, zamknou se do trezoru na tajné místo, které neprozradili ani nám. (smích)

Šlo samozřejmě o úžasný zážitek, ale zároveň musím říct, že až takhle legendární místo není k natáčení ideální. Měli jsme k dispozici tři nádherné dny, v klidu jsme točili, kdy se nám chtělo a co se nám chtělo. Jenže „spirit“ místa, kde tvořilo tolik velmistrů, působil tak silně a člověk má takovou úctu ke „svatyni“, až nás to trochu svazovalo. Navíc jsem trochu bojoval s pianem, bylo pro mě nezvyklé hrát na takhle obrovský instrument.

Nad to se musí člověk „pokorně povznést“, ne z hlediska ega, ale už díky radosti z muziky, ne?

Musí, samozřejmě jsme dělali, co jsme mohli. Ale stejně jsem to nějak cítil. Výčet velikánů měl na mě až tíživý vliv. Vždyť krom Petersona tam nahrával i Bill Evans v triu s Jackem DeJohnettem a Eddiem Gomezem. Nebo George Shearing, Joe Pass, starý „háci“ jako Freddie Hubbard… Prostě neskutečné místo. I když natáčeli nejen ve studiu, ale i domácí koncerty ve vedlejší vile majitele, kde dnes žije stařičká vdova Brunner-Schwerová.

Genius loci studia určitě vypovídá také o evropské úctě k jazzu. Ta má přece kořeny ještě v dobách, kdy šlo ve Státech o do značné míry podceňovaný žánr.

Přesně tak. Představovali jsme si předtím s kamarády, jak si tam Peterson žil jako král. Ve Villingenu jazzmanům dali, co jim na očích viděli. Skutečně se nám to na místě potvrdilo, producent nám vyprávěl, jak Brunner-Schwer coby miliardář naprosto nedbal na peníze, vozil muzikanty v limuzínách a objednával nejdražší pití, jaké existuje. Na nahrávkách je to znát, jsou neuvěřitelně uvolněné a pohodové. Podle mě tam vznikly nejlepší desky, jaké Peterson natočil. A to nám producent ještě prozradil, že v archivu zbývá dalších asi deset hodin nevydaných nahrávek pro sérii Exclusively For My Friends.

To ovšem vůbec nepotvrzuje tezi, že opravdové umění dělají jen trpící umělci v dobách nouze.

(řehot) To je velká pravda. Jenže Villingen představuje výjimku, potvrzující pravidlo.

 

 

ČELEM K SEVERU

Tvoje nové album What’s Next je převážně triové, ale hostuje na něm i kytarista Jaroslav „Barney“ Kantor. Muzikant, se kterým jsi zakládal v roce 1990 jednu ze svých prvních kapel, kvarteto. Jde o záměrnou reminiscenci těch dob?

Nebylo to takhle cílené. Hostování vzešlo spíše z výběru repertoáru. Na desce jsou dvě staré „basieovky“, konkrétně Lester Leaps In od Lestera Younga a Swinginʼ The Blues, u kterých jsem od začátku koketoval s myšlenkou použít „rhythm guitar“. Přesně ve stylu Freddieho Greena, kterého měl Count Basie v rytmice. Vím, že Barney je v tomhle hodně dobrý. Moje první volba tudíž byla zatelefonovat právě jemu a zeptat se, zda by si chtěl zahrát. Když souhlasil, přemýšlel jsem o další písničce, kde by měl sólo, aby jako host nehrál jen beglajt. Proto jsme ještě v kvartetu nahráli Blues For Gene od Milta Jacksona. Hraní s Barneym pro nás představovalo zpestření, ale šlo spíše o spontánní rozhodnutí než o nějakou reminiscenci. I když jsme si tak pochopitelně připomněli i staré časy, kdy jsme jako kluci začínali.

Nejzásadnějším momentem nového alba je spolupráce se švédským kontrabasistou Hansem Backenrothem, který má za sebou hraní s Kennym Barronem, Tootsem Thielemansem či Scottem Hamiltonem. Jak jste se vlastně potkali?

Máme s Hansem společného švédského kamaráda, prima chlapíka Matse Wernera. Znám ho přes dvacet let a Hans ještě déle. Matsův brácha byl totiž slavný, bohužel už nežijící pianista Lasse Werner. Matse jsem potkal před lety v Praze, slyšel mě hrát a byl z toho docela na větvi. Říkal „ty mi připomínáš bráchu i tím, jak u piana sedíš“. Zůstali jsme v kontaktu, tehdy ještě neexistoval e-mail, tak jsme si nejdříve psali dopisy. Poslal mi z domácího archivu spoustu not po bráchovi. Jednou, už v éře e-mailů, mi Mats napsal: „Tady ve Švédsku je nejlepší jazzový basista Hans Backenroth a vy byste spolu měli hrát.“ Několik let se nic nedělo, ale pak zase přišel e-mail: „Dneska budeš mít U malého Glena návštěvu ze Švédska.“ V klubu se opravdu objevil Hans Backenroth s přítelkyní, tuším v roce 2014 nebo 2015. Jen jsme se narychlo seznámili, vyměnili si vizitky a on mi pak poslal svoje CD. Když jsem si pustil jeho desku Bassic Instinct, spadla mi brada až na zem. Uvědomil jsem si, že mám co do činění se světovým kontrabasistou, který si může stoupnout vedle George Mraze a bude to jedna k jedné. Famózní hráč. Poslal jsem mu na oplátku svoje desky, a protože on miluje George Mraze, byl zase odvázaný z mých nahrávek s Mrazem. Padli jsme si do noty a krátce nato jsem vymyslel tenhle projekt, pozval ho do Prahy, domluvil koncerty a nahrávku. Na bicí hraje Jirka Slavíček, kterého znám velmi dobře, ale nikdy dříve jsme společně nic nenatočili. Napadlo mě, že pro tuhle věc by byl vhodným partnerem, což se vyplnilo.

Nahrávání alba předcházelo koncertování?

Ne, to co slyší lidé na CD, je naše první hudební setkání s Hansem. Nikdy předtím jsme spolu nehráli. Ve studiu všechno sepnulo, za jedno odpoledne jsme měli hotovo. Teprve další den jsme hráli U Glena a chtěli rovnou natočit živák pro japonský label Gats. Jenže když jsem si po nějaké době snímek poslechl, překvapil mě nemile. Rozhodli jsme se ho nepublikovat. I když ze studiové nahrávky jsme nebyli nijak odvaření, v porovnání s tím, jak jsme hráli živě, vyšla mnohem lépe. Dobrá koncentrace, dobré proporce. Živě se napoprvé tolik nedařilo, ale pro mě a Hanse šlo o začátek velmi příjemné spolupráce. Od té doby jsem za ním už dvakrát jel hrát do Stockholmu, Hans zase loni přijel sem a přidal se k mému turné s Valerym Ponomarevem. Jsme stejná krevní skupina, sbíráme podobné desky.

Na květen plánuješ další koncerty s Hansem Backenrothem a navíc se má, podle tvých webových stránek, připojit i další slavný muzikant, dánský bubeník Alex Riel.

Je to tak. S Hansem jsme vymysleli další projekt, ze kterého mám ohromnou radost. Alexe Riela miluji od dětství za všechny desky, které má s Benem Websterem, Dexterem Gordonem a dalšími velikány. S Hansem se znají, ale nikdy spolu nehráli. Oslovil jsem tedy Alexe Riela, že chystáme trio a byli bychom rádi, kdyby se k nám připojil. Nevěděl jsem, jestli bude mít na něco podobného vůbec náladu, je mu už 78 let. Ale všichni muzikanti, co s ním hrají, říkají, že je stále v ohromné formě. Napsal jsem mu poměrně rozsáhlý e-mail, kde jsem mu popsal, kdo jsem a jaký mám vztah k němu osobně. Dlouho se nic nedělo. Až po třech týdnech přišel milý e-mail plný entusiasmu, kde se Alex dokonce i omlouval za zpoždění s tím, že všechny „elektronické věci“ jdou přes jeho ženu, on je nedává. Přestože jsem mu narovinu napsal, že zřejmě nemohu nabídnout za turné asi dvanácti koncertů honorář, na jaké je zvyklý, poslechl si někde, jak hrajeme, a napsal, že v tomto případě nehrají peníze roli. Protože „věří, že s Hansem to bude velká jízda“. Což mě strašně potěšilo. Stává se totiž, že se známí muzikanti chovají nafoukaně a hrozí nebezpečí, že od nich dostanete za uši.

 

 

JAZZOVÉ HISTORKY Z RUSKA A NYC

Jaké bylo vlastně v tomhle smyslu, osobním, ne muzikantském, turné s Valerym Ponomarevem loni v květnu? On je přece známý jako horká hlava, třeba historkou, jak se porval na letišti s ochrankou, až si zlomil ruku.

S Valerym proběhlo vše naprosto úžasně! On je zlatíčko. Což se dalo čekat už díky e-mailové korespondenci. Nic neřešil, neměl žádné přehnané požadavky. A potvrdilo se to hned, jakmile jsem ho vyzvedl na letišti. Říkal jsem si, tohle je náš člověk. Celé turné bylo v naprosté pohodě. Všude se přišli podívat milí lidé a Valery prodal veškerá CD, co si přivezl. Navíc jsme si po cestě poslechli spoustu úžasných jazzových historek. Dozvěděl jsem se věci, které jsem o Valerym nevěděl, třeba že hrál s Max Roach & Clifford Brown Tribute Bandem, v původní kapele se saxofonistou Haroldem Landem a basistou Georgem Morrowem. Valery se přitom choval velmi skromně.

Vzpomínal i na mládí v Rusku, před emigrací do USA?

Vzpomínal. Dal mi i svoji životopisnou knihu, kde se na začátku rozepisuje o tehdejších poměrech v Rusku a o tom, že už jako teenager tvrdil kamarádům, že jednou bude hrát v Americe s Artem Blakeym. Všichni se mu smáli – a ono jo.

Valery má také krásnou historku, jak relativně krátce po emigraci, v sedmdesátém pátém nebo šestém, hrál s Artem Blakeym a na newyorských štacích se na ně několikrát přišel podívat Thelonious Monk. Jenže Valery pochopitelně nevěděl, jak Monk vypadá. Když pak byli dál na turné, Blakey si vzal Ponomareva stranou a ptal se: „Hey Val, jak se ti hrálo ve Village Gate před Theloniem?“ Teprve tehdy prý Valery málem upadl. Zvlášť když mu Blakey prozradil, že Monk mu řekl „tohohle trumpeťáka si drž, to je ten správný“. Pocta z nejvyšších sfér ho samozřejmě dostala do kolen.

Kde se vlastně vzal nápad uspořádat s Valerym Ponomarevem turné?

Propojil nás Mark Feldman, majitel Reservoir Music, což je fantastický jazzový label z Kingstonu kousek nad New Yorkem. Valery mi pak napsal e-mail, jako první. Říkal jsem si, to není možné, Valery Ponomarev píše mně, Najponkovi, e-mail… V podstatě se ptal po nějaké práci, třeba workshopu, kterou by spojil se svojí cestou do Moskvy. Nejdříve jsem nevěděl, co s tím, ale pak mě napadlo zorganizovat turné, na které bych ho pozval.

Další nápad, který skvěle vyšel, byl přizvat Osiana Robertse. On je přesně ten správný hard bopový tenorák, který zná tradici a všechny nahrávky. Což se potvrdilo hned při prvním vystoupení. Hráli jsme What Is This Thing Called Love?, bez zkoušky, v Letovicích u Brna. Super koncert pro asi osmdesát lidí. Valery dohrál sólo, jenom mrknul na Osiana a vystřihli takový ten speciál z desky Clifforda Browna, Clifford Brown/Max Roach Quintet. Musel jsem se jenom smát, měl jsem radost, jak to funguje, aniž by si ti lidi museli něco říkat. Valery mrknul a Osian přesně věděl, co má dělat. Osian tyhle znalosti má. Je jedním ze vzácných muzikantů, podobně jako například David Dorůžka, kteří dokonale znají všechny zásadní nahrávky i pozpátku. Právě ona detailní znalost umožňuje tenhle způsob komunikace na pódiu. Muzikanti se nemusí znát, ani si nemusí nic domluvit předem, a ono to klapne.

 

 

ČELEM K VÝCHODU

Co tvoje „paralelní“ orientální diskografie? Řádka CD vydaných v Japonsku už je docela úctyhodná. Jak vlastně funguje spolupráce s japonským labelem Gats?

Já vlastně úplně nevím. Oni jsou v některých ohledech velká neznámá, i když v komunikaci máme jasno. Musím zaklepat, že co se domluví, to platí. Celá spolupráce začala někdy po roce 2000, kdy japonský distributor, Takashi Kasai, který provozuje značku Gats Production, narazil na moji první desku Blues Ballads & More u labelu Pavla Vlčka Cube Metier. Začal CD prodávat v Japonsku, pak převzal do distribuce i další tituly vydané u Cube. Po mojí pauze v činnosti (Najponk na čas přestal úplně hrát, na protest proti nedůstojným podmínkám pro jazzové hudebníky nastoupil do zaměstnání jako hotelový nosič zavazadel, pozn. aut.), někdy koncem roku 2008, si právě Takashi objednal desku s Georgem Mrazem.

Krátce nato jsem si nechal nahrát křest alba The Real Deal, protože jsem chtěl mít do domácího archivu zaznamenaného Matta Fishwicka. Když jsem záznam s odstupem poslouchal, docela se mi líbil a přítelkyně mi doporučila, ať ho zkusím nabídnout Takashimu. Třeba snímek vydá. Zkusil jsem mu poslat pár vzorků v mp3 a on mi velmi entuziasticky odpověděl, že samozřejmě CD vyprodukuje. Ať pošlu master a nějaké fotografie. V tom momentě jsme začali přemýšlet o dalších nahrávkách, vlastně mi Takashi jasně napsal do e-mailu, že kdykoliv budu mít něco, co podle mě stojí za vydání, určitě se domluvíme. Tak vznikla celá série Live At The Office a další díly čekají na vydání. V Japonsku pianová tria docela frčí, ale Takashi není proti vydávání nahrávek s hosty. Natočili jsme i kvinteto s Valerym Ponomarevem. V plánu máme samozřejmě i triový živák s Hansem Backenrothem a Alexem Rielem.

Musí jít o lukrativní vydavatelský počin, i když na vilku s altánkem a výhledem na horu Fuji asi nevydělá. Jinak by japonský vydavatel nešel opakovaně do dalších titulů.

Určitě jde o oboustranně výhodnou spolupráci. Zřejmě máme za ta léta v Japonsku už i nějakou skupinu fanoušků. Což potvrzují i maily, které občas dostávám.

Nedorazí občas do Office, tedy do klubu U malého Glena, nějaký japonský fanda se znalostí „legendy o pražském jazzovém kanclu“?

Možná i ano, ale v poslední době chodí spíše korejští turisté. Mně se to nestalo, ale něco podobného zažil Ondra Štveráček. Přišel za ním Japonec s vykulenýma očima, že má všechny jeho desky a konečně ho objevil i „naživo“.

A naopak, neplánuješ koncerty v Japonsku?

Po pravdě, ještě jsme nenašli cestu, jak tam trio dostat. Ale pracujeme na tom. Mám určitý plán a také kamarádku Japonku, která žije v Brně a souhlasila, že by případně vyrazila s námi. Když už bychom opravdu jeli, chtěl bych mít s sebou někoho domácího, kdo umí řeč a zná poměry. Japonská kamarádka se snaží také vykomunikovat nějaké konkrétní nabídky s japonskými promotéry, kteří často neumí anglicky a když dostanou mail ode mě, prostě ho smáznou. Jeden z pořadatelů jí ovšem napsal „když u nás byl Jan Lundgren, přišlo jen dvacet, třicet lidí, a tak se bojíme, když přijede Najponk, aby to nebylo to samý“. Tak si říkám, chtělo by to sakra nějakou propagaci, jinak dopadneme tak špatně jako Jan Lundgren. Hrůza. (smích)

 

 

ČELEM K MINULOSTI

Zmínil jsi „přítelkyni, která poradila oslovit Japonce“. Už dlouho také máte „rodinný“ barokně-jazzový projekt s cembalem a pianem, neboť onou přítelkyní je jistě Monika Knoblochová. Hrajete spolu sice sporadicky, ale i loni nějaký koncert proběhl. Neplánujete vystupovat víc, nebo spolu natáčet?

Celé to vzniklo náhodou. Moniku oslovil v roce 2010 festival Concentus Moraviae, zda by nepřispěla něčím k tehdejšímu tématu „baroko a jazz“. Jenže dlouho jsem nevěděl, jak celou věc uchopit. Monika mi přehrála různé Händely, Bachy a Couperiny, všechno nádherná hudba, ale je v ní všechno jinak než to, s čím se pracuje v jazzu. Přemýšlel jsem, jak by s podobným materiálem asi zacházel John Lewis z Modern Jazz Quartetu, který přepracovával i barokní muziku, především Bacha. Vypadalo to dost beznadějně, až mi Monika zahrála Bachovo Preludium d mollDobře temperovaného klavíru. Nějak mě osvítilo a vyvodil jsem z toho „jakoby standard“ Based On Bach, Bird And Trane, který dodnes hrajeme s triem. Podle stejného vzoru jsme pak hledali dvojice skladeb, které k sobě pasovaly. Kde se například harmonická struktura barokní kompozice podobá něčemu, co slyšíme v nějakém jazzovém standardu. Monika například našla kus od Rameaua a já k němu přifařil Autumn Leaves, kvůli podobným harmonickým postupům.

Živě s lidmi to fungovalo velmi dobře, akorát nám bylo vytýkáno, že nehrajeme najednou. Nevěděli jsme ale, jak vše skloubit dohromady, barokní a jazzová interpretační „řeč“ jsou hodně odlišné. Až jsme vymysleli takové legrační věci, jako když jsem naučil Moniku téma skoro countryové písničky You Are My Sunshine a hráli ji spolu. Mně se zase strašně líbila Händelova Lascia, velmi jednoduše jsem zahrál introdukci, kterou pak Monika rozvedla v širším rejstříku. Kdykoliv jsme tenhle pořad hráli, bylo to prima.

Opravdu jsme uvažovali o možnosti celý program nahrát. Ale diskutoval jsem o tom s Petrem Ostrouchovem, kterého vnímám jako někoho, kdo věc vidí nezaujatě. Měl perfektní postřeh, který akceptuji jako platný. Že je zábavné a dobré vidět pořad naživo, ale na desce by nevyzněl. Živě bychom rádi hráli častěji, ale vlastně o takhle speciální představení není zase tak velký zájem.

Monice a synovi Benjaminovi jsi na novém albu věnoval skladbu Butterfly francouzského zpěváka Danyela Gérarda, akorát přítelkyni v triové verzi, synovi v úpravě pro sólové piano. Proč právě tenhle kus, v autorské verzi docela šílený kýč?

Je to přesně dva roky, co jsem tuhle písničku objevil na YouTube v mnohem vkusnějším podání countryového zpěváka Eddyho Arnolda. Jak já, tak Benjamin i Monika jsme si ji okamžitě zamilovali a doslova nás provázela lednem 2017. Spontánně jsem si sedl za piano a zkoušel, co by se s těmi třemi akordy dalo dělat. Písnička sama o sobě je velmi milá, přestože když jsem si ji pak našel v Gérardově interpretaci, tak se mi vůbec nelíbila. Chvíli mi trvalo, než jsem ji přizpůsobil svému pojetí. Nakonec z ní vznikla balada, kterou můžeme v triu normálně hrát.

Novou desku zahajuje tvoje vlastní skladba Some Groove For The King, věnovaná Michalovi Královi. Kdo to je a proč jsi mu ji dedikoval?

To je naprosto speciální píseň, protože jsem ji napsal, dnes už mohu říci, našemu dobrému příteli, ambasadoru České republiky v Jižní Africe. Ohromně nám zpříjemnil pobyt, když jsme tam hráli. Staral se o nás až královsky. On je Michal Král opravdu král. Velký gentleman, díky kterému jsme se měli v Africe královsky i my.

 

 

ČELEM K BUDOUCNOSTI

Když už jsme byli u baroka, country a Gérardova šlágru, nedá mi nezeptat se na jeden žánrový přesah, o kterém jsme se bavili v roce 2011. Posloucháš totiž třeba i trash metal. Tehdy jsi dokonce uvažoval o hostování s grindcorovou kapelu Psychotic Despair. Jak tohle dopadlo? A připadá podobná inspirace ještě v úvahu?

Člověče… ta kapela už asi neexistuje, každopádně z toho tehdy nic nebylo. Akorát občas potkávám basáka, trochu se známe. Ale já v metalu pořád ještě jedu, i když zdaleka ne tak aktivně jako před pár lety.

Asi nepouštíš doma synkovi Megadeth…

K tomu jsme se popravdě ještě nedostali. Ale pouštěl jsem Benjaminovi na videu AC/DC a ti se mu moc líbili. Nicméně netlačím to do něj, doma posloucháme hodně starého blues a starého jazzu, ale i nový jazz a klasiku. Hodně nás baví i stará country. Třeba věci od Hanka Williamse, které jsou pořád platné a moc krásné a vlastně mají hodně společného s jazzem.

Ale zpátky k tomu metalu. Pořád mi vrtá hlavou několik konkrétních písniček, o kterých si myslím, že by šly v triu hrát. Konec konců, lidi jako Brad Mehldau dokazují, jak zajímavě lze pojmout věci z rockové oblasti. Jde jen o to, jak člověk skladbu uchopí.

Jenže momentálně se soustředím především na spolupráci se skandinávskými muzikanty. Díky Hansovi jsem měl možnost zahrát si s mým oblíbencem Berntem Rosengrenem, kterému bylo teď o Vánocích jednaosmdesát. Od něj jsem dostal dva ohromné svazky standardů a jazzových originálů, svatý grál, který se dědí z generace na generaci. Jedná se o kouzelné, krásně harmonicky upravené verze, které jen stačí vzít a naučit se je. Řekl jsem si, že jich hodně použiji pro rozšíření repertoáru tria. Už jsme s tím vlastně začali. Vždy se mi líbila písnička Little Girl Blue od Rodgerse a Harta, zpívala ji Ella Fitzgerald nebo Frank Sinatra, ale nikdy mi nesedly verze, na které jsem narazil v notách. Až teď od Bernta Rosengrena jsem získal nádherou úpravu s úžasným harmonickými změnami. Krásně udělanou a krásně hratelnou. Tím pádem jsem nyní věci z jiných oblastí upozadil. Ale nezavrhl. Možná přijde čas, kdy vyplavou na povrch.

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.