Objímejte zpěváky a navažte ušní kontakt!

verity2Bristolské skladatelce, zpěvačce a hudební režisérce Verity Standen se podařilo udělat malou uměleckou revoluci. À capella zpěv pojala velmi netradičně. Nejen, že zrušila rozdělení na jeviště a hlediště a využívá k modulaci zvuku také pohyb zpěváků, což není až tak jedinečné. Ale jak prozrazuje už název projektu Hug (Objetí), propojila zpěv i s fyzickým kontaktem. Což mění jak interpretaci, tak vnímání hudby. Můžeme se o tom přesvědčit doslova nejen na vlastní uši, ale i na vlastní kůži na některém z šesti velmi komorních pražských představení Hug 30. října a 1. až 5. listopadu. Verity Standen se vrací do Česka díky pozvání Hlasohledu.

Jaký je hlavní rozdíl mezi projektem Hug a předchozími představeními?
Hug je projekt, kterým se vracím k „většině“. Jako skladatelka a hudební ředitelka pracuji na poměrně velkém množství tradičnějších divadelních představení, vytvářím programy turné, koncertuji s vlastními skladbami. Ovšem v případě Hug, vždy když přijíždíme na novou lokalitu, učím se svými kolegy pokaždé jiný místní sbor. Hug vlastně v různých podobách probíhá paralelně už dlouhá léta, protože koncept spolupráce se stále jinými lidmi mě nikdy neunavil. S novými zpěváky je hudba vždy znovu nabita energií, protože každý interpret je odlišný.

verityJak vlastně probíhá příprava vystoupení, třeba konkrétně těch pražských?
V Praze spolupracujeme na výběru místních zpěváků s úžasným týmem Hlasohled. Pražské interprety pak já a malá skupina britských zpěváků naučíme samotné představení. Zúčastnění zpěváci představují naprosto nesourodou směs věkových skupin a různých úrovní zkušeností. Neučím interprety prostřednictvím „psané“ muziky, všechno se naučí po sluchu. Nikdo tudíž nepotřebuje klasické hudební vzdělání.
v květnu už jsem v Praze vedla workshop a zpěváci, kteří se ho účastnili, byli úžasní. Šlo o moji první návštěvu Česka a udivilo mě, jak rychle všichni muziku zvládli a jak byli nadšení z objevování nových způsobů zpívání. Proto už se nemohu dočkat, až mě obklopí čeští interpreti. Navíc k mým velkým inspiracím patří východoevropská hudba. Začátkem léta jsme hráli Hug s polským sborem v Lodži a bylo to nádherné. Od Prahy čekám ještě víc! A doufám, že půjde jen o jednu z mnoha dalších příležitostí, kdy se české publikum setká s mojí prací.

Do svých představení zapojujete pohyb. Zpěváci během představení Hug procházejí publikem. V dokumentu z turné projektu Mmm Hmmm po Vnějších Hebridách zase zpíváte při chůzi v silném větru a příboji. Jak důležitý je právě pohyb?
Hlas je nejdostupnější hudební nástroj, každý máme jeden. Ale nikoliv nezbytně víme, jak funguje. Ráda se proto zaměřuji na tělo, na to, jak vytváří zvuk a jak na něj reaguje. V Mmm Hmmm jsem se snažila ukázat ono fungování prostřednictvím výzev, odhalit, jak může být hudba obtížná. Vyzývaly (v projektu Mmm Hmmm vystupují další dvě zpěvačky, pozn. aut.) jsme se k rychlejšímu pohybu, hlasitějšímu zpěvu, intenzivnějšímu tanci. V programu Hug jde ovšem o mnohem bezprostřednější zážitek. Chci, aby publikum opravdu CÍTILO hudbu jaksi zevnitř, naruby.

Při představeních projektu Hug mají posluchači zavázané oči. Je to nezbytné?
Zavázání očí způsobuje dvě nezbytné věci. Především, pokud vyřadíme zrak, zbystří se ostatní smysly. Diváci mi potvrdili, že tak vnímají v hudbě mnohem více detailů. A za druhé, zavázání očí zajišťuje anonymitu. Někdy se lidé cítí trochu vystrašení, když vejdou do místnosti, ale ten pocit se brzy vytratí, protože zjistí, že nejsou „ukazováni“. Nebojí se reagovat a nebojí se reakcí ostatních. Vztah se zpěvákem probíhá čistě prostřednictvím zvuku a doteku.

Prožitek hudby mění právě tělesný kontakt zpěváků a diváků?
Protože při představení Hug pracujeme v nové lokalitě s jinými lidmi, bývají interpreti i posluchači velmi překvapeni,jaké to je, když jejich hlas rezonuje tělem cizince. Publikum reaguje velmi rozdílně. Někdo je tím silně pohnut, další lidé shledávají kontakt radostným a povznášejícím, jiní si prostě užívají „zvukovou koupel“. Každý zpěvák odpovídá přímo na reakci „jeho“ člena publika, povaha hudby se tak mění s každým jednotlivým momentem představení.

V tomto kontextu má smysl i otřepaná otázka, zda se liší publikum zemí s odlišnou kulturou, když například, zjednodušeně řečeno, „orientální“ hudba běžně využívá mikrotónové intervaly. A s Hug právě míříte do Číny, že?
Z vystoupení v Číně jsem velmi vzrušená a také vyděšená. Očekávám, že hudba bude znít opravdu velmi odlišně. Hug pracuje s řadou improvizačních momentů, už proto určitě vznikne úplně jiná forma představení. Ale hlavní rozdíl nespočívá v odlišných hudebních prvcích, ale v kulturní zkušenosti s blízkým tělesným kontaktem. Objetí pro spoustu lidí v Evropě představuje celkem běžný způsob pozdravu. Jenže v Číně se lidé obvykle vzájemně nedotýkají, s výjimkou členů rodiny. Očekávám velmi smíšené reakce.

V Praze proběhne šest představení. Je to proto, že počet posluchačů je striktně omezen počtem zpěváků?
Ano, přesně tak. Jeden zpěvák, jeden divák, protože každý potřebuje objetí. Během jedné noci vystupujeme několikrát, aby se dostalo na víc lidí, ale pořád jde o mimořádnou událost pro nepočetné publikum. Každý člen publika má ušní kontakt s celým sborem, se zvukem, který ho obklopuje. Ale fyzicky se dotýká s jedinou osobou, proto vzniká velmi neobyčejný vztah.

Máte opravdu originální nápady, třeba Symfonii pro ladičky a hlasy.
„Symfonii“ objednalo londýnské divadlo Yard pro událost, konající se ve stejném parku, kde probíhala v roce 2012 Olympiáda. Tři roky po Olympiádě chtěli dramaturgové překvapit veřejnost zkušeností mnohem menšího rozměru a tak oslovili skupinu umělců, aby každý připravil jednu událost pro jednoho diváka. „Symfonie“ si dokázala získat popularitu a tak jsme ji prováděly i na dalších místech. Její princip spočívá v tom, že já a další zpěvačka zpíváme a rozezvučujeme sadu ladiček přímo do uší jediné osoby. Ladičky ovšem nemají standardní západní ladění, proto musíme hlasy přizpůsobovat nezvyklým intervalům mezi tóny, což umožňuje vytvořit velmi zvláštní zvuk.

Můžete popsat, co se skrývá pod nálepkou „současná taneční opera“? Plánujete do představení, jehož premiéra má proběhnout v roce 2018, využít i konvenční nástroje?
Já vlastně ještě přesně nevím, co se z toho vyvine. Nebude to ani taneční kus, ani balet, ani opera. Najít slova, abych popsala svoji práci, je nemožné! Zrovna jsem pracovala na nějakých nápadech, podívejte se na záznam z příprav na YouTube. (Najdete ho pod názvem Verity Standen – Cutting Teeth R&D 1, pozn. aut.) Každopádně půjde opět o à capella projekt. Miluji, když se využívají k vytvoření mohutného soundu pouze lidské hlasy.

Jako svoje inspirátory uvádíte hudebníky nejrůznějších žánrů, třeba zpěvačku a skladatelku Meredith Monk nebo Bobbyho McFerrina. Kdybyste musela škatulkovat svoji hudbu, kam byste ji zařadila?
Nechám to na publiku, ať se rozhodne. Je pro mě opravdu těžké definovat vlastní hudbu, protože beru inspiraci z tolika různých míst. Lidé jako Meredith Monk na mě mají veliký vliv, protože si hrají s hlasem novým, neobvyklým způsobem. Ale pokud se budeme bavit o harmoniích, jak jsem se už zmínila, miluji ty východoevropské, třeba bulharské. Ale také anglické lidovky a soudobou hudbu, například Philipa Glasse.

Přidat komentář